Dokonalá máma, existuje?

A tak tam stojím...V uslintaných teplákách někde mezi hracími kostkami, vláčkodráhou a rozsypaným puzzle (jehož všechny dílky už nikdy nikdo nenajde) právě v momentě, kdy dcera použije pánvičku a praští jí syna po hlavě, aby tak odrazila jeho útok na lékařský kufřík, se kterým si chystáme hrát na doktorku Plyšákovou. Ne, nejsem dokonalá máma. Ráda se namaluju a obléknu něco pěkného, ostatně módu miluju, ale jsou dny, kdy nevylezu z tepláků a leckdy trávím v pyžamu ještě odpoledne. Nemám vše bio, bez lepku a bez cukru, i když se snažím nakupovat na farmářských trzích a svým dětem vařím. Nelátkuju, nešátkuju, neznakuju a ani nešiju. U kadeřníka jsem byla po 7!! měsících a kafe s kamarádkou stíhám tak maximálně jednou za týden (samozřejmě s dětmi). Nemám umělé nehty, řasy ani prsa (i když by se to asi někdy hodilo) a ke cvičení nějak schází momentálně síla i motivace. Po večerech už nemám sílu na filozofickou literaturu, ale prolítnu tak maximálně sociální sítě. Závratnou kariéru nedělám a pojem seberealizace teď skoro neznám. Tak si tak říkám, že vlastně ještě funguju.. Kde jsem udělala chybu?

Je to tím, že jsem já málo výkonná, nebo tím, že dnešní společnost na nás jako ženy prostě klade strašně vysoké nároky? Nebo si je na sebe klademe samy? Chceme být dokonalé matky, manželky, milenky, kuchařky, manažerky, kamarádky, dcery a kdo ví, co ještě.. Jenže dá se to všechno vůbec zvládat? V záplavě toho, co všechno bychom měly být a nejsme nějak ztrácíme samy sebe. Vzhlížíme k modelkám, které mají 2 měsíce po porodu opět nádhernou postavu a brázdí přehlídková mola. Média se nám snaží vecpat do hlavy, že dělat kariéru a být zároveň máma jde dělat obojí na 150%. V televizi koukáme na celebrity, které nám dokonale nalíčené a oblečené dělají přednášky o tom, jak zvládají práci, děti a ještě vypadat dobře, že je to jen o tom chtít. Nikdo nám však už neřekne, že na to mají zástupy trenérů, nutričních poradců, asistentek, kadeřníků, vizážistů, řidičů, chův a samozřejmě i daleko více peněz.

Občas je těžké všem tlakům odolat a uvědomit si, že není třeba se někomu zavděčit, dělat to podle nějakého všeobecně přijímaného modelu, který nám někdo prezentuje, že je správný. Že nemusíme být dokonalé, protože dokonalost neexistuje. Že stačí dělat to tak, jak nás to činí šťastnými a dělat to s láskou. Ať už je to jakkoliv.

Takže občas se brodím horou špinavého prádla a někdy prostě nemáme na večeři uvařeno. I přesto, že můžu trochu pracovat z domova, často se mi stýská po práci, kterou jsem měla ráda a toužím se vrátit. Nemyslím si ale, že pobyt na mateřské je něco míň. I já si sem tam vyslechnu, že jako matka na mateřské vlastně vůbec nic nedělám. Na břiše mám rosol a někdy si ani nestihnu umýt vlasy.  Přes to všechno se smiřuju s tím, že nejsem špatná, nevýkonná, líná či něco podobného. Prostě teď svůj čas věnuji dětem, které mě potřebují. A to se přece taky počítá!  

Jaký na to máte názor Vy? Existuje dokonalá máma? 

Lucka