Těhotenství, nejkrásnější období?

Když jsem na těhotenském testu poprvé uviděla dvě čárky, dost jsem se lekla. Nejen, že to bylo v době, kdy jsem těhotná být vůbec neplánovala, ale já navíc ani pomalu nevěděla, co jsou to plodné dny, nikdy jsem se o to nezajímala :-D Martin se mé naivitě dodnes směje. No, v první moment jsem to obrečela, nevěděla jsem, co s tím. Pak jsem se vzpamatovala a z počátečního šoku se začala radovat a těšit na to nejkrásnější období v životě ženy. Všude o tom tak psali a já měla naprosto jasnou představu. 

Budu krásná, ano, v těhotenství jsou ženy přece krásné. Smějí se na mě z každého druhého časopisu o mateřství, spokojeně si hladící svoje zvětšující se břicho. Budu se hezky oblékat, nabídka těhotenské módy sice není nic moc, ale já si to období s pupkem prostě užiju a budu se oblékat moderně a stylově. Budu chodit na těhotenskou jógu, hezky se protáhnout, rozjímat s ostatními nastávajícími maminkami a vnímat každý svůj pohyb i pohyb miminka. Budu trávit hodně času s Martinem, užijeme si prostě ty poslední týdny, kdy jsme jen my dva, na maximum. Budem chodit na večeře, válet se u televize, ale i navštěvovat kino a divadlo, cestovat, chodit na dlouhé, romantické procházky, prostě paráda. Bude mi zkrátka děsně dobře. Budu si dopředu chystat pomaloučku všechny věci pro miminko, po večerech sjíždět internet a vybírat a vybírat. Jo a taky budu chodit na předporodní kurzy a koupím si zajímavé knížky o těhotenství, porodu. Budu rodit bez jakékoliv medikace, hezky přirozeně, miminko mi hned přiloží k prsu a já budu kojit..

Ha, zní to krásně, že? Možná je zde i spousta z Vás, které to štěstí měly a všechno tohle zažily. No, moje realita, žel, byla zcela jiná :-D

První týdny jsem střídavě objímala záchodovou mísu nebo prosila Martina se slovy, ať mi SAKRA nějak pomůže. Připadala jsem si všelijak, jen ne krásně. Pleť se zhoršila a přišla permanentní únava (hihi, to jsem ještě neměla páru o tom, že ta pravá únava se teprve dostaví po porodu). Měla jsem teda štěstí, že jsem nepřibrala nějak extrémně moc, za to břicho začalo neuvěřitelně tvrdnout a táhnout. Boulilo se, jako by uvnitř něj probíhala třetí světová válka mezi miminem a armádou mých vnitřních orgánů. Navíc začala pálit žáha, bolet záda a vůbec se ze mě stala menší, nepříjemná a otrávená koule. Co si vezmu na sebe mi bylo postupem času šumák, byla jsem ráda, když jsem na sebe navlékla něco, do čeho se ještě vejdu a přežiju v tom relativně bezbolestně celý den. Ha, cvičení, od 20tt zakázán jakýkoliv pohyb, doporučen klidový režim a omezení práce. Takže žádné procházky, večeře, kina, divadla.. No a dokonce ani čas strávený s Martinem, protože začal od podzimu pracovat v Praze (my bydleli ještě v Brně) a domů jezdil jen na víkendy. Takže jsem se u té televize válela sama a moje největší cestování byla návštěva nedaleké Billy, kam jsem se s největším úsilím dohrabala a nákup nesla těch 100m asi půl hodiny a u toho funěla jak po maratónu. Porodila jsem předčasně, takže jsem nestihla nakoupit žádnou výbavičku, měli jsme jen objednaný kočárek. Nestihla jsem ani koupit, natož přečíst, jedinou knížku o těhotenství či porodu (což je možná dobře :-D) a z předporodního kurzu jsem stihla první lekci. Rodila jsem s epidurálem, který mi vnutili, že prý bude porod rychlejší a malé se dostane dříve pomoci. K prsu mi ji samozřejmě nepřiložili, protože ji okamžitě odnesli do inkubátoru, já ji ani neviděla, v první moment jsem totiž ani nevěděla, jestli žije.

Druhé těhotenství jsem při zhoršeném nálezu raději proležela de facto celé v posteli. A když píšu proležela, myslím opravdu PROLEŽELA. 5 měsíců jsem strávila střídavě na gauči v obýváku a v posteli a má nejdelší procházka byla na toaletu a zpět. Dokonce i postel jsme měli zvednutou a každou noc tak s Martinem viseli hlavou dolů jako dva netopýři (au, moje kyčle). Za tu dobu jsem viděla nespočet tupých seriálů, přečetla několik detektivek, probdila desítky nocí, snědla stovky mandlí v čokoládě a posmrkala tisíce kapesníků. Modlila jsem se, aby už byl konec března, miminko bylo venku a mému utrpení byl konec. Když jsem pak skutečně rodila, pocítila jsem, že mi na těle snad nezbyl ani jeden funkční sval (no není tam dodnes).

Výsledkem toho všeho jsou dvě krásné, zdravé a úžasné děti. Ale cesta k nim byla trnitá a ne zrovna příjemná. Při pohledu na vysmátou nastávající maminku v časopise, která si v luxusním spodním prádle hladí své dokonale tvarované a lesknoucí se bříško, mám občas zvláštní pocity i dnes. Jsem šťastná za každou maminku, která měla krásné těhotenství a užila si ho. Tímto článkem bych ale chtěla podpořit ty, pro které těhotenství prostě nebylo (či není) procházkou růžovým sadem. Nemusíme se za to cítit divně nebo být smutné. V tomto případě je důležitý výsledek, nikoli cesta k němu.

Jak říká moje dobrá kamarádka: "Kdyby se děti daly hotové kupovat v supermarketu, pořídím si ještě další tři". :-D

Jak jste to měly vy? Je tu někdo, kdo si prožil něco podobného? 

Lucka

P.S. Za fotky děkuju Helence Szmigielové