sobota 27. srpna 2016

NEW IN #2


Po dlouhé době je tu článek plný novinek, které jsem ukořistila za poslední dobu (resp. pár měsíců) ve slevách. Vlastně ani nevím, jestli tu takové články mám dávat. Někdo to považuje za chlubení, pro někoho je to inspirace (a někomu je to úplně jedno, že :-D). Osobně moc ráda chodím okukovat, kdo si co pořídil nového, jak mu to sluší nebo jaké jsou trendy, značky, které neznám. Budu tedy moc ráda, když mi dáte zpětnou vazbu, jestli Vás tyto články baví nebo je to jen mrhání mým a Vašim časem O:-) 

Ale teď k věci :-D Jak tak koukám, barvy se zase někam poztrácely, a to mám pocit, že je teď nosím. Když se ale koukám na fotky, převažuje klasicky bílá a černá. Jenže pro mě to jsou prostě základní barvy, které se mi neokoukají a investice do těchto kousků mě nebude za čas mrzet. Ale abych nebyla tak kritická, objevila se tu i vojenská zelená a jedny (ne černý) boty! Nj, na mě prostě růžové tričko s velkým, kamínkovým nápisem nezahlédnete, připadám si v tom už jako zamrzlá puberťačka :-D 

Prvním úlovkem jsou tedy tyto dvě trička od americké firmy Ragdoll, na kterou jsem narazila celkem náhodně na internetu. A protože nemají v Evropě e-shop a já se zamilovala do tohoto vojenského bavlněného trička s dírkama (jak jinak), musela jsem objednat v USA. A tak jsem v rámci jejich slev do košíku ještě přihodila černé lněné tričko, které se na léto hodí. Ovšem poté, co mi vypálili clo a DPH už se ta cena zas tak dobrá nezdála :-D A pro mě zase ponaučení, že objednávat z USA je prostě na prd :-( Nicméně obě jsou moc fajn a ráda je nosím (i když to černé by mohlo být i trochu průhlednější).


Tahle vojenská košile, to byla "láska na první pohled". Dlouho hledám nějakou kvalitní army bundu, která by mě cenově nezruinovala a tahle košile ze Zary se zdá být důstojnou náhradou. Dá se nosit jen tak nebo rozepnutá na tričko místo svetříku a je příjemná. Navíc je taková, no, pocákáná a to já můžu, že :-D Brzy ji uvidíte v jednom outfitovém článku, který už máme nafocený. Jo a viděla jsem ji i v tmavě šedé O:-)


Nejsem moc příznivcem velkých šperků. Když už, tak jen jeden výrazný kousek. Mnohem radši mám ale tyhle drobné, jemné a vzít jich hned několik. Zatím jsem u nás nenašla hezčí šperky, než dělá Kat jewellery. Ano, jsou dražší, ale zase jsou pozlacené a snad něco vydrží. Už mě totiž nebaví kupovat každých pár měsíců nový bižu řetízek, protože ten starý zčernal :-( Prstýnky jsem dostala od mého muže k výročí svatby. A byla jsem hodně překvapená, že vůbec věděl, že se mi líbí. Ale on asi chodí šmírovat na můj Instagram (ale pssst!) :-D Řetízek na krk jsem kupovala v obchůdku Re.Za tady v Praze a bohužel jsem úspěšně zapomněla jméno tvůrce :-( Ale mám od nich i náramek a opravdu vydrží.  


Pantofle. Buď je někdo miluje a nedá na ně dopustit, nebo je nesnáší a považuje za domácí obuv. Já se řadím k té první skupině O:-) První, černé, jsem si pořídila v Zaře již před 2 lety, druhé, stříbrné Birkenstock, letos. Kdo sledujete náš Instagram, tyhle třetí jste už určitě viděli. Kupovala jsem je ve slevě někdy začátkem července a jejich cena byla poloviční (to jsem je tam skoro nemohla nechat). Jsou od Isabel Marant a přesto, že jsou celkem těžké, zatím se jeví pohodlně. Navíc se mi líbí ty cvočky a barva je dobře kombinovatelná. 


Jo, vyšel nový časopis, ale ten Vám ukazovat nechci, ten je tu pro parádu :-D Jde o nové, vlastně staré hodinky Prim.. Dostala jsem je od manžela ještě k výročí, prý šel kolem obchodu a zaujaly ho. A mě nejvíc zaujal ručně psaný dopis, který byl součástí hodinek, to se jen tak nevidí. Jde o staré, repasované hodinky, tyto jsou z roku 1978, tuším. A já mám tyhle věci s příběhem moc ráda :-) 


Tyhle šatky nejsou moje, ty bych sotva oblékla :-D Jsou Nelinky a jsou od slovenské značky Juuj, na kterou mě upozornila moje kamarádka Veru, které tímto děkuji. Jsou hezky zpracované, z příjemné bavlny a Nelince fakt hodně sluší (nebo já si to aspoň myslím, jí je to fuk, není na nich Elsa :-D). A vzhledem k tomu, že i já mám jedny tmavě modré šaty v šatníku, možná nás v nich brzy uvidíte spolu. No, zas tak brzy asi ne, ale snad dřív, než na Vánoce O:-) 


Dříve jsem vlastnila vícero sak, jak jsem chodila do práce. Ty jsem ale postupně vyřazovala (na pískoviště jsem je moc nenosila :-D), prodala či darovala a tak tam mám v současnosti jen jedno, černé. A nově tohle bílé. Ovšem jsou to dvě věci, do kterých se vyplatí investovat. Pokud jsou dobrého střihu, nezestárnou a člověk v nich udělá parádu po hodně let. Tohle konkrétní jsem ulovila opět ve slevách, za poloviční cenu, a je od značky Swildens.


Tílko vlevo je opět ze slev z Replaye. A přiznávám, že je z polyesteru. Materiál, který mám nejmíň ráda a kterého jsou plné obchody (třeba Zara by mohla vyprávět). Jenže já tak dlouho sháněla nějaké bavlněné tílko či halenku, nejlíp s jemnou výšivkou, až jsem nic nesehnala. A tak jsem nějak ze "zoufalství" (asi si klepete na čelo) koupila tohle (za plnou cenu bych ho ovšem nikdy nepořídila, tolik za polyester nedám). A teď trochu váhám, jestli mi sluší. Tak uvidíme..

No a svetr vpravo, to je příběh sám pro sebe! Okukuju ho od zimy na stránkách Anine Bing a čekám, až spustí na začátku léta slevy. A pak je to tady a on je za poloviční cenu. Paráda, přesto, že je venku vedro a objednávám z USA (nepoučitelná), házím ho do košíku spolu s krajkovou podprsenkou a platím. A pak se nic neděje. Týden, 14 dnů. Píšu tam, mají toho prý hodně, ale brzy to pošlou. Opět se nic neděje. Píšu tam, prý to odesílají. Přichází mi mail, že zboží bylo odesláno. Opět se nic neděje. Za týden mi píšou z Anine Bing, že se zásilka ztratila, svetr ani podprsenku už nemají a nemůžou poslat znova, tudíž mi vracejí peníze. Tak nic. No ale za dalších 14 dnů mi nečekaně doma zvoní kurýr (štěstí, že jsme doma zrovna byli) a veze balík, na kterém je logo obchodu. Neuvěřitelné! Asi vesmír :-D Podprsenka v něm teda není, ale ten svetr JO! Už je to víc jak dalších 14 dnů a nikdo se neozval, že by ho chtěl zaplatit.. Tak já nevím, no.. Zatím jsem se rozhodla hrát mrtvého brouka O:-)


A tady poslední kousek, který jsem ulovila ve slevách před pár dny. Upozornila mě na něj Dita, moje spřízněná duše z Instagramu a mimochodem úžasná a stylová dáma. Značku Ravn jsem do té doby neznala, ale již ji nezapomenu. Vesta, která stála původně asi pětkrát tolik, navíc černá, skvělý střih, krásně zpracovaná. Tu určitě na podzim unosím, i s dětmi :-) Líbila se mi i v bílé, ale to by za chvilku byla jak......víte co :-D 

Líbí se Vám můj výběr? Ulovili jste něco ve slevách? Nebo máte na něco zálusk?

Lucka

P.S. Jak tak koukám, nejčastěji používané slovo v tomto článku je sleva :-D Ale vyplatí se na některé věci počkat a pořídit levněji, obzvlášť, když je ta původní cena vysoká. Já si takto dělám seznam a číhám O:-) A tak mě taky zajímá, jestli by vás bavily (kromě new in článků) i wishlisty tady na blogu? 
SHARE:

neděle 21. srpna 2016

Můj malý velký příběh o kojení


Nedávno proběhl mezinárodní týden kojení. Je fajn, když se kojení věnuje pozornost a podporuje se. Když si ale občas přečtu nějakou diskuzi, nestačím se divit, jak jsou nekojící matky odsuzované. Tak jsem se rozhodla, že se Vám svěřím s tím, jak jsem to měla já, třeba to někomu pomůže. A proč malý velký příběh? Malý proto, že v životě jsou daleko důležitější věci, než kojení, ale velký proto, že když se Vám narodí miminko, kojení je první věc, kterou začnete řešit a kolem které se pak i denně točí Váš svět (alespoň po určitou dobu).


O kojení se mluví čím dál tím víc. Kojení je in. Kojit se musí. Když nekojíš, nejsi správná matka. To nejlepší, co pro své dítě můžete udělat, je kojit.. Hihi, připomíná Vám to něco? Kojení je teď děsně trendy :-D. Před prvním porodem jsem byla přesvědčená o tom, že se prostě dítě narodí, já ho přiložím k prsu a šup, všechno bude fungovat. Ó, jaké bylo mé překvapení. Nelinka se narodila předčasně a přiložení samozřejmě žádné. A já bych mohla po svém mléku vyhlásit celostátní pátrání. I moderátor pořadu Na stopě by se zapotil :-D No, nebylo! Jo, hlavní roli asi sehrál stres, je to prostě situace, se kterou úplně nepočítáte. Pamatuju, jak jsem seděla zoufalá na nemocniční posteli a v slzách koukala na dno prázdné skleničky, která tvarem připomínala staré láhve na mléko, jen v menším provedení. Každých pár hodin za mnou dorazila milá sestřička a pokaždé, když jsem jí poraženecky podávala prázdnou skleničku, pohledem mě litovala. Nedonošeňátko prostě potřebuje mateřské mléko, maminko, je to to jediné, co pro něj teď můžete udělat. Heslo, které jsem slyšela každý den.

Kojírna. Tak jsme přezdívali místnosti, kam se chodilo kojit, no teda spíš odsávat mateřské mléko na neonatologii. A to je místo, kde můžete snadno ztratit zbytky své sebedůvěry i důstojnosti :-D Když takhle sedíte napojená na Medela odsávačku a po půl hodině intenzivní práce je na dně skleničky tak jeden lok, připadáte si trochu nepatřičně. Úplně vedle Vás totiž nejlíp sedí z každé strany maminky, které během deseti minut plní už druhou skleničku. Dát nám na uši sluchátka, připadám si jako z filmu Slunce seno jahody :-D. Trvalo dlouhých 10 dnů, než jsem se „rozkojila“. Nehodlala jsem se vzdát. Měla jsem pocit, že když se mi nepovedlo dceru donosit, to mléko jí prostě zajistím, i kdybych si ty prsa měla vysát z těla :-D. Tak moc mi na tom záleželo, tak moc jsem chtěla. Za tu dobu jsem zkusila vše- nahřívat, masírovat, pít kojící čaje, Caro, užívat homeopatické minikuličky po hrstech, mazat se olejíčkama, jíst vše možné, o čem jen pan Google prohlásil, že podporuje kojení.. Diskuze o kojení jsem měla přečtené i pozpátku. Po čase jsem dostala dceru na pokoj, trochu se uklidnila a najednou se objevila i ta svatá tekutina, mléko!

Z porodnice jsme odešly částečně kojení a dokrmovaní stříkačkou (občas speciální láhví). Jenže vyhráno nebylo. Nelinka se rozhodla, že vyzraje nad doktorem i všemi růstovými tabulkami a po pár týdnech jsme se stále pohybovaly „pod grafem“. A to jsem do ní zkoušela nacpat fakt maximum a před každým vážením se modlila, aby se nevykakala :-D No dle doktora přibírala málo a z dokrmu se stala nutnost.  A já to nedala, nevěřila jsem jí, že se nají pořádně a ani sobě, že má nabídka je dostatečná. A tak jsme vlastně půl roku fungovaly v režimu: zacvičit, zvážit, nakojit (což se dařilo stále míň a míň, jak si zvykla na dokrm), zvážit, odstříkat, dokrmit (z čehož tak půlku po urputném řvaní vyzvracela zpět), uspat a znovu. Můj život se odehrával tak někde mezi 60 a 180 ml mateřského mléka. Z mého muže se stala laktační poradkyně :-D Kojení mi zatemnilo mozek. Ze života se vytratila radost, jediné, co jsem neustále dokola řešila, bylo mléko. Proč ostatní kojí bez problému a my zažíváme tohle? Ale přece to nevzdám, kojení je nejvíc, musím kojit. Nemohla jsem ani nikam jet, byly jsme stále zavřené doma či poblíž domovu, kde jsem měla arzenál kojících pomůcek a v ledničce zásoby mléka, že bych mohla vyrábět a distribuovat zmrzlinu :-D Když jsem pak přešla v 9 měsících zcela na umělé mléko, strašně se mi ulevilo. Ten pocit, že Nelinka není závislá na mně, že už nemusím odsávat, dokrmovat, skladovat, přikládat, nechat se pokousat a podrápat, byl k nezaplacení. Najednou jsem se nadechla a začala normálně a s radostí fungovat.

Když jsem byla podruhé těhotná, věděla jsem přesně, co nechci. Už nechci trvat na kojení a nechat si tím otrávit mateřství. Prostě to buď půjde, nebo na to kašlu. Radši budu v pohodě a radost a štěstí přenášet i na své dítě. A světe div se. Druhý den po porodu jsem měla mléka na rozdávání. Dokážete si asi představit, jak jsem chodila po nemocničních chodbách jako páv a když mě sestra před ostatními chválila, mé sebevědomí vyletělo na Mars. Tak málo stačí ke štěstí :-D. Od té doby jsme kojili bez problémů. Žádné kojící čaje, homeopatika, olejíčky, odsávačky, stříkačky, suplementory, kloboučky a jiné srandičky. No Hugo opět méně přibíral, ale byl donošený, tak to nikdo až tak neřešil. Kakal několikrát denně, takže jsem usoudila, že má dost a víc to neřešila.

Jedna laktační poradkyně mi kdysi poradila jednu pro mě tehdy bezvýznamnou věc, ale dnes už vím, jak velká pravda to byla. Kojení je především v hlavě, musíte věřit sobě i dítěti, že to zvládnete, být v klidu a pohodě. Je to strašně těžké, někdy to prostě i nejde, přestože se člověk snaží a dělá pro to maximum. V tom případě je asi lepší se na to vykašlat, kojení není povinnost a ani z nás nečiní lepší mámy. Myslím, že pro dítě je mnohem důležitější mít pohodovou, láskyplnou a usměvavou mámu, která to vše přenáší i na něj. Protože já si z prvního půlroku Nelinčina života nepamatuju skoro nic, první úsměv, pokroky ani radost. Za to zvuk Medela odsávačky mi zní v uších ještě teď. A to je přece škoda, nebo ne?

Je tu někdo, kdo to měl podobně? Nebo řešili jste někdy problém s kojením? Jsem moc zvědavá na Vaše názory!

P.S. Ve svém okolí neznám jedinou nekojící maminku, která by nekojila jen proto, že se jí nechce. Vždy to bylo z nějakého důvodu, nejčastěji proto, že to zkrátka nešlo i přes vynaložené úsilí. Roli určitě sehrál přístup personálu nemocnic, stres, nedůvěra.. Ale to už by bylo na jiný příběh :-) 


SHARE:

pondělí 15. srpna 2016

Naše svatba


Kdo nás sledujete na Facebooku nebo Instagramu, možná jste zaznamenali, že jsme teď slavili čtvrté výročí svatby. Zatím každý rok v tuto dobu otevřeme svatební fotky, kouknem na naše svatební video a dojímáme se :-D. Já jsem ten typ člověka, co v danou chvíli prožívá emoce spíš uvnitř a dojímám se až posléze, kdy to všechno úplně vstřebám. Takže teď si u toho popláču pravidelně každý rok :-D A tak mi dovolte, abych na tu naši svatbu zavzpomínala i tady, na blogu.

Chvíli po tom, co jsme spolu s Martinem začali žít, jsem to věděla. Věděla jsem, že si ho chci vzít a mít s ním děti. Věřím, že když najdete pokličku, která perfektně sedí na ten Váš hrnec (jak říká moje babička), tak to prostě poznáte. Jenže Martin mě trochu napínal. O svatbě jsme mluvili, ale on mě pořád znervózňoval tím, že jako teď ještě ne, možná za 2 nebo za 3 roky. Nebo taky vůbec :-D

A pak jsme na přelomu roku 2011/2012 jeli na třítýdenní dovolenou do Austrálie. Jedna ze zastávek byl i kouzelný ostrov Hamilton, kde jsme strávili 3 válecí dny. A tam to přišlo. Kdo ale čeká romantiku u moře při šumění vln či pokleknutí v restauraci při svíčkách a za zvuku živé hudby, toho musím zklamat. Martin mě vytáhl na ten nejvyšší kopec široko daleko, kam jsme lezli přes hodinu, upocení, zadýchaní, já v tom nejhorším oblečení, co jsem s sebou měla (no dovedete si to představit? :-D) a tam mě v tom (mém příšerném vizuálním stavu) požádal o ruku. Ale jo, byla to ta největší romantika, byli jsme to my.

Celý svatební den mám nějak v letu. Člověk se na to chystá tak dlouho, má trému a nervy, aby všechno klaplo a pak je to za chvilinku pryč. Pamatuju si, že ráno pršelo a byla dost zima. Vzpomínám i na to, jak mě táta cestou na obřad v autě držel za ruku. Jak jsme spolu stáli na schodech v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně a čekali, až začne hrát moje písnička od U2 a já měla srdce v krku. Jak jsem scházela z těch schodů dolů, modlila jsem se, abych u toho nehodila kotrmelec a jediný člověk, na kterého jsem se koukala, byl Martin. Jak se mi on trochu vyhýbal pohledem, protože byl dojatý a nechtěl, aby mu ukápla slza. Jak jsme se poprvé (dlouze) políbili jako manželé. Jak nás táta rozesmál při svém proslovu u oběda. Jak jsme se byli fotit na přehradě a já jsem v zapůjčených Crocsech od fotografky Helenky lezla po kamenech přes koryto řeky. Jak mi všude (někdy trochu otravně) vlál můj 3 metry dlouhý závoj. Jak jsme trsali do 5 do rána i přesto, že už jsem měla 4 měsíce v břichu Nelinku. Jak jsme v těch 5 ráno dorazili na pokoj, kde byly všude romanticky rozesety okvětní lístky růží, Martin nadával, že se mu ten „bordel“ lepí na nohy a padli jsme vyčerpáním za vlast :-D

Když to vezmu zpětně, asi je pár věcí, které bych dnes udělala jinak. Možná bychom měli obřad i hostinu na jednom místě, abychom neztráceli čas přesunem. Možná bychom odjeli někam za Brno, pronajali si celý malý útulný penzion a všichni tam i s přáteli přespali. Možná bychom neměli tak nabitou zábavu a místo toho si třeba se všemi stačili popovídat. Určitě bych si dala více záležet na výzdobě a vůbec svěřila se do rukou mé kamarádky Helenky nebo Janinky (proč jsem Vás, holky, poznala až potom??), které jsou úžasně kreativní.  Možná bych měla cupcaky, makronky a nahý dort. Možná by měla svatba nějaké ústřední téma. Možná by byla víc „vintage“. Možná… A možná taky ne. Protože je vlastně jedno, jestli se berete na louce, v kostele, pod vodou nebo na Měsíci, v luxusních šatech nebo v pytli od brambor.. Nejdůležitější je, že si berete toho pravého a nejlepšího parťáka pro život :-).

Jaká byla Vaše svatba? Jak na ní vzpomínáte? A je něco, co byste třeba změnili?



P.S. Fotek jsem vybrala jen pár (na závěr se nelekněte, vypadáme jak dva vyřehtaní koníci :-D), myslím, že video toho řekne mnohem víc. A není tady nahráno celé, protože se sem nevejde, takže pokud chcete mrknout na celé, je TADY

Obřad: Uměleckoprůmyslové muzeum v Brně
Fotograf: úžasný Štěpán Mikuda a nejmilejší Helenka Szmigielová
Video: mistr Leoš Brabec, Primetime
Účes a make up: Hanka Čihánková
Sladkosti: Kokino
Květiny: Rosebud
Koordinace a výzdoba: EasyWedding


SHARE:

neděle 7. srpna 2016

Hory plné zážitků aneb Dolní Morava


Hory plné zážitků. Přesně tak zní motto resortu Dolní Morava a my ho můžeme jen potvrdit, už potřetí. Opět jsme se sem vydali, tentokrát zase v létě. Normálně neradi jezdíme na stejné místo vícekrát, ale když už od Vánoc posloucháte neustále: "Mamiiii, já by sem chtěla jet zase na hotel Vista", tak prostě neodoláte. Jo, Nelča to tady miluje a já se jí ani nedivím, protože tolik atrakcí pro děti na jednom místě jen tak nenajdete. Ale pěkně popořadě...


Ubytovacích možností na Dolní Moravě je řada, my jsme ale konzervy a pokaždé jsme volili Wellness hotel Vista. Je to sice nejdražší možnost v okolí, ale zase má spoustu výhod. Jste uprostřed dění, hotel je pěkný, nový, absolutně baby friendly (dětské židličky, příbory, stoličky, župánky, nočníky, přebalovací pulty, elektronické chůvičky k zapůjčení, baby pointy s mikrovlnnou troubou..) a má ten nejlepší program pro děti. Součástí hotelu je krytý bazén včetně dětského brouzdaliště, vířivka, sauny, dva dětské koutky (jeden pro mrňata, co třeba ještě nechodí, druhý pro větší děti), wellness centrum (masáže, kosmetika, manikúra, pedikúra), malá posilovna (já jsem byla nadšená i z vibro přístroje, kde jsem se za půl hoďky rozvibrovala tak, že jsem druhý den trochu necítila nohy :-D), bar, kulečník, bowling, restaurace Podbělka (a la carte) a "jídelna".

Pokud zvolíte polopenzi, jako my, můžete si každé ráno nabrat z velkého bufetu třeba míchaná vajíčka, fazole, párečky, domácí pomazánky, jogurty, ovoce nebo před Vámi připravené palačinky. Večer pak třeba čínu, lososa, boloňské špagety, řízečky, plněné ovocné knedlíky a další. Výhodou je, že si z dané nabídky vždy vyberete i pro děti a jedno z jídel je i přímo dětské (třeba krupičná kaše). Jídlo bych zhodnotila jako dobré, žádná velká exploze mých chuťových buněk, ale dobře jsme se najedli vždy. I když zákuskům jsem tam nepřišla na chuť nikdy, a to já jsem sladkomil. Výhodou jídelny je, že je v zadní části umístěn malý dětský koutek, kde je ráno i večer k dispozici animátorka, která Vaše děti zabaví, zatímco Vy se rychle najíte. Abych teda byla upřímná, naši Nelču zabavila v pohodě, ale menší děti jako je Hugouš si prostě musíte hlídat sami, on totiž z koutku neustále odcházel na výlety a ukazovat nám nejrůznější autíčka a posléze začal i somrovat u ostatních strávníků :-D. 


Jak jsem již psala, animační program je tam opravdu bohatý. Děti si můžou samy pohrát v dětském koutku plném her, prolízaček a kuliček, ale co víc, každý den je vypsán program s nějakou tématikou (i pro teenagery). My měli "indiánské léto", animátorky si s dětmi kreslí, dělají indiánské čelenky, hledají poklad, mají venkovní dětské diskotéky a řadu dalších aktivit. Pokaždé měli na programu wellness i dětské saunování (Nelča vyzkoušela), no, není to roztomilý? Přiznám se, že jsme tam ale tentokrát trávili minimum času, protože venku je toho tolik, co dělat, že mi bylo líto trávit čas v herně. V zimě jsme tam (třeba po lyžování) byli častěji. Nicméně bezva je, že děti se vždy zabaví, i když Vám třeba celý den prší. Nemusíte tak sedět na pokoji a horko těžko vymýšlet zábavu. V koutku je pak od tří let můžete i nechat samotné, animátorky je pohlídají a Vy můžete mezitím navštívit třeba kosmetiku, jako já a nechat tam balík (jako kosmetika byla příjemná, pracují se značkou Sothys, ale připravte se na vyšší ceny).


Počasí nám vyšlo. Předpověď sice na začátku tvrdila, že bude celý týden střídavě pršet, ale nakonec z toho byl jen jeden den, který jsme uvítali a strávili ho tak nějak v poklidu v hotelu a kolem něj. A že je tam co dělat. Hned naproti hotelu se na malém plácku vyjímá obří nafukovací skluzavka a trampolíny. takže program na každé ráno, kdy jsme vytáhli paty z hotelu, byl jasný. Hugouška jsem tam teda ještě nepustila, je malý, ale Nelinka už to vše sama zvládla. Jediná nevýhoda místního terénu je, že je samozřejmě kopcovitý (aha, hory, že :-D), takže tam není kde se moc projet na kole s dětmi ve věku Nelinky. Buď bychom s ní na tyči nebo v sedačce museli jet hodiny do kopce (a že jsou fakt celkem velký) nebo z kopce (to je zas nuda), ale sama mohla jet po rovině jen před hotelem :-( Dole je teda malé cyklo hřiště, ale to je na parkovišti a s překážkami, takže žádné velké poježděníčko.


Nemožnost jezdit s dětmi na kole nám ale bohatě vynahradil Mamutíkův vodní park. Představte si velké dětské hřiště, plné sofistikovaných prolízaček, skluzavek, bludišť, domečků a hlavně nejrůznějších vodních prvků. se kterými si děti mohou nejen hrát, ale ty starší se dozví i něco nového. Pokud bydlíte v hotelu Vista, máte vstup do parku v rámci pobytového balíčku zdarma, takže my jsme to pojali jako velké hotelové hřiště a byli tam minimálně 3x. Jinak by se nám vstup asi celkem prodražil, více o cenách zde


Pokud se chcete zabavit i Vy, dospělí, můžete vyzkoušet hned kousek za "Mamutíkem" obří houpačku, skok z věže, horolezeckou stěnu nebo lanový park. Nám se podařilo vyzkoušet jen houpačku, na víc toho už v nabitém programu a s dětmi nebyl čas (a při mém strachu z výšek jsem ten lanový park i celkem ráda oželela, alespoň mě brečící nemuseli sundávat z nějaké překážky dolů :-D). No a u spodní stanice lanovky dole v údolí pak určitě vyzkoušejte bobovou dráhu, my na ní byli taky asi 3x. Je to nutnost, pokaždé, když tam jsme. Jen o víkendu počítejte s tím, že si vystojíte cca 20 min frontu (naštěstí je u toho pískoviště a malá trampolína, takže velcí stojí, malí si hrají).


Nás už po pár dnech lákalo se trochu vzdálit od hotelu a Martin vymyslel, že si půjčíme nosítka (přímo v hotelu za cca 300 Kč za kus) a trošku se projdeme po horách. No a když už jsme si je půjčili, tak přece nebudeme troškařit a dáme rovnou Kralický Sněžník, ehm :-D Vyrazili jsme po 10. hodině lanovkou na kopec ke Stezce v oblacích a odtud vyrazili pěšky na celodenní tůru (vrátili jsme se asi po 7. hodině večer). Na hotelu je možnost koupit si obědové a svačinové balíčky, které jsou celkem dost velké, takže jídla jsme měli dostatek. Hned na první přestávce jsme tak vybalili řízky s chlebem, vodu, sbírali borůvky (který Nelinka normálně nejí, ale tady jí chutnaly, byla celá fialová), po cestě jsme si zpívali ty naše písničky, hledali i houby (a pár jich i našli), poznávali turistický značky a lesní zvířátka (především hmyz :-D). Měla jsem celkem strach, jak děti zvládnou být celý den v těch nosítkách, přece jen, je to pro ně asi otrava, ale kupodivu to daly zcela bez pláče a v dobré náladě. Dokonce v tom i oba usnuli (Hugoušovi teda padla hlava nějak nalevo a ne a ne ji narovat, takže já týden necítila levou kyčel :-D). Patří jim za to metál! Byl to super výlet, jen 20 kilometrů je fakt hodně a ty nosítka mě tak v půlce začaly strašně tlačit na bocích a na ramenou, takže poslední kilometry jsem šla trochu přes bolest a se zaťatýma zubama :-D


Po tomto náročném zážitku jsme se další den pohybovali opět v okolí hotelu a tentokrát vyzkoušeli Pískový svět. Je to nová atrakce, minulé léto tam ještě nebyla. Je placená, i pro hosty hotelu Vista a stojí skoro stejně jako Mamutíkův vodní park. Pokud ale zakoupíte vstupenku tam, máte na Pískový svět 50% slevu (více zde).  Fakt ale je, že "Mamutík" je větší a asi i záživnější, takže v Pískovém světě jsme byli téměř sami a i další dny jsem tam viděla opravdu minimum lidí. Nicméně se nám tam líbilo, nemůžu říct, že to byly vyhozené peníze. Nelča hrabala v písku kosti mamuta, pak jsme hledali zakopané ztracené předměty (pokud jste je někdo našel, ozvěte se, my kopali jak šílení asi hodinu, celá rodina a našli jsme jen dva ze šesti :-D), vozili jsme písek z dolu a metali, hrabali, sypali a stále dokola, až z toho Hugoušek usnul.


Jak jsem už psala výše, na kolo to tam pro malé děti moc není. Pokud Vám, dospělákům, ale nevadí větší kopce, pak stojí za to sjet do údolí a vyšlápnout si protější kopec třeba k polským hranicím nebo si vyjet ke Stezce v oblacích (to jel Martin minulé léto s Hugym v cyklosedačce, která se tam rovněž dá půjčit). Od ní taky vede dolů singltrek, který jsem letos s Martinem poprvé sjela. Byl to vlastně můj první singltrek, takže pokud s tím nemáte zkušenosti, jako já, dávejte hlavně ve vrchní, prudké, úzké a kamenité pasáži velký pozor, ať nespadnete. Já měla dost respekt a fakt jsem se bála, že mě Martin bude dole sbírat po kusech (foto z toho nemám, bojovala jsem o život :-D). Vlastně nemám foto z žádného kopce, takže to snad vypadá, že jsme si tam jezdili po rovině :-D  


Stezku v oblacích jsme tak odkládali, až jsme ji málem nestihli. Vypravili jsme se tam poslední den a málem na ní i zmokli. Připravte se na to, že počasí se může rychle změnit a i když je dole teplo, tak nahoře fouká a bez mikiny a bundy bychom zmrzli. Lanovkou se tam od hotelu dá vyjet i s dětmi a svezou Vám i kočárek (pokud máte miminko a oddělitelnou korbu od podvozku, může jet i v něm). Vstupenky jsme kupovali dole, pokud bydlíte v hotelu Vista, máte lanovku zdarma a koupíte si lístek jen na Stezku v oblacích, což ale musíte explicitně říct, protože jinak Vám to slečna prodá automaticky i s lanovkou samozřejmě dráž (a nezeptá se Vás, stalo se nám to už 2x!, i v zimě).  Více o cenách zde.

Stezka je zážitek, výhled teda pro mě nic moc (kolem jen kopce, no :-D), ale samotná cesta tam nás bavila, Nelča si vylezla i provazovým tunelem a vůbec se nebála, na rozdíl ode mě, které nahoře ztuhl úsměv na rtech a při fotce na síti, kdy pod sebou vidíte tu padesátimetrovou propast, se mi chvěly kolena. Pro větší děti a dospělé (myslím od 130 cm) pak dolů vede obří krytý tobogán, za nás ale byl zavřený (za mě dobrý, Neli by na něj chtěla a těžko bych vysvětlovala, že to nejde). 


Uff, to byl vyčerpávající výčet aktivit, že :-D Ale abych nebyla jen pozitivní, pokaždé se najde pár drobností, které nás tam trochu naštvou a rozladí. Hotel Vista má sice 4 hvězdy, no úroveň servisu tomu třeba úplně neodpovídá. Když přijdete na večeři trochu později (třeba v 19.30, večeře je do 20.30), už se Vám prostě nestane, že by Vám někdo prostřel stůl, příbory si musíte sami donést (nebo na ně čekáte minuty a minuty, když někdy chybí dětská lžička) a všude po zemi už se prostě válí bordel. Ano, je to rodinný hotel, nicméně pobyt v jídelně občas připomíná průchod minovým polem, kde každou chvíli zakopáváte o cizí dítě a o vřískotu a hluku ani nemluvím. V restauraci Podbělka se nám třeba stalo, že jsme dostali gumový steak či zkaženou polévku a s omluvou to odnesli, až když jsme si stěžovali podruhé. Občas se tam prostě najde něco, co je šílený problém (např. doplnit minibar) a vy čekáte a čekáte. Možná jsou zvyklí, že 90% hostů prostě mávne rukou a tak, když se Vám něco nelíbí, uspějete až v dalším kolem stěžování. A to ani nemluvím o tom, když jsme měli rezervovaný ještě druhý pokoj a naše babička přijela o dva dny později, oni ten pokoj bez našeho vědomí ještě na ty dva dny prodali. Přišli jsme na to jen tak, že babička přijela a na recepci se omlouvali, že pokoj ještě uklízí. Zaplatit po nás ale chtěli i za ty dva dny, kdy pokoj prodali a platil ho i někdo jiný. Uspěli jsme se stížností (chtěli jsme alespoň slevu) až u manažera hotelu, takže nakonec jsme ty dva dny neplatili. Když nic, tak Vás to ale otráví. Hotel je neustále plný (nebo spíš přeplněný), takže třeba v zimě jsme museli čekat i na vstup do bazénu. Obecně je v celém resortu díky rozšiřujícím se atrakcím čím dál více lidí :-(

Přes to všechno se tam rádi vracíme. Pokud ale hledáte romantické, klidné místo s prvotřídním servisem, oázu klidu, nejlíp ještě bez dětí, do hotelu Vista nejezděte. Jestli však hledáte rodinný hotel s perfektním programem pro děti, resort s nejrůznějšími aktivitami venku i vevnitř, lepší místo u nás asi zatím nenajdete. Za celý týden jsme nemuseli ani jednou použít auto. Děti to tam milují a tak jsme schopni prostě pár těch nedostatků přehlídnout. Protože u nás platí spokojené děti = spokojení my :-D.

Byli jste na Dolní Moravě? Slyšeli jste o ní? Láká Vás se tam podívat? Nebo znáte podobné místo u nás, kde se děti vyřádí? Budu strašně ráda za Vaše komentáře!

Lucka



SHARE:
Blog Design Created by pipdig