Můj malý velký příběh o kojení

Nedávno proběhl mezinárodní týden kojení. Je fajn, když se kojení věnuje pozornost a podporuje se. Když si ale občas přečtu nějakou diskuzi, nestačím se divit, jak jsou nekojící matky odsuzované. Tak jsem se rozhodla, že se Vám svěřím s tím, jak jsem to měla já, třeba to někomu pomůže. A proč malý velký příběh? Malý proto, že v životě jsou daleko důležitější věci, než kojení, ale velký proto, že když se Vám narodí miminko, kojení je první věc, kterou začnete řešit a kolem které se pak i denně točí Váš svět (alespoň po určitou dobu).

O kojení se mluví čím dál tím víc. Kojení je in. Kojit se musí. Když nekojíš, nejsi správná matka. To nejlepší, co pro své dítě můžete udělat, je kojit.. Hihi, připomíná Vám to něco? Kojení je teď děsně trendy :-D. Před prvním porodem jsem byla přesvědčená o tom, že se prostě dítě narodí, já ho přiložím k prsu a šup, všechno bude fungovat. Ó, jaké bylo mé překvapení. Nelinka se narodila předčasně a přiložení samozřejmě žádné. A já bych mohla po svém mléku vyhlásit celostátní pátrání. I moderátor pořadu Na stopě by se zapotil :-D No, nebylo! Jo, hlavní roli asi sehrál stres, je to prostě situace, se kterou úplně nepočítáte. Pamatuju, jak jsem seděla zoufalá na nemocniční posteli a v slzách koukala na dno prázdné skleničky, která tvarem připomínala staré láhve na mléko, jen v menším provedení. Každých pár hodin za mnou dorazila milá sestřička a pokaždé, když jsem jí poraženecky podávala prázdnou skleničku, pohledem mě litovala. Nedonošeňátko prostě potřebuje mateřské mléko, maminko, je to to jediné, co pro něj teď můžete udělat. Heslo, které jsem slyšela každý den.

Kojírna. Tak jsme přezdívali místnosti, kam se chodilo kojit, no teda spíš odsávat mateřské mléko na neonatologii. A to je místo, kde můžete snadno ztratit zbytky své sebedůvěry i důstojnosti :-D Když takhle sedíte napojená na Medela odsávačku a po půl hodině intenzivní práce je na dně skleničky tak jeden lok, připadáte si trochu nepatřičně. Úplně vedle Vás totiž nejlíp sedí z každé strany maminky, které během deseti minut plní už druhou skleničku. Dát nám na uši sluchátka, připadám si jako z filmu Slunce seno jahody :-D. Trvalo dlouhých 10 dnů, než jsem se „rozkojila“. Nehodlala jsem se vzdát. Měla jsem pocit, že když se mi nepovedlo dceru donosit, to mléko jí prostě zajistím, i kdybych si ty prsa měla vysát z těla :-D. Tak moc mi na tom záleželo, tak moc jsem chtěla. Za tu dobu jsem zkusila vše- nahřívat, masírovat, pít kojící čaje, Caro, užívat homeopatické minikuličky po hrstech, mazat se olejíčkama, jíst vše možné, o čem jen pan Google prohlásil, že podporuje kojení.. Diskuze o kojení jsem měla přečtené i pozpátku. Po čase jsem dostala dceru na pokoj, trochu se uklidnila a najednou se objevila i ta svatá tekutina, mléko!

Z porodnice jsme odešly částečně kojení a dokrmovaní stříkačkou (občas speciální láhví). Jenže vyhráno nebylo. Nelinka se rozhodla, že vyzraje nad doktorem i všemi růstovými tabulkami a po pár týdnech jsme se stále pohybovaly „pod grafem“. A to jsem do ní zkoušela nacpat fakt maximum a před každým vážením se modlila, aby se nevykakala :-D No dle doktora přibírala málo a z dokrmu se stala nutnost.  A já to nedala, nevěřila jsem jí, že se nají pořádně a ani sobě, že má nabídka je dostatečná. A tak jsme vlastně půl roku fungovaly v režimu: zacvičit, zvážit, nakojit (což se dařilo stále míň a míň, jak si zvykla na dokrm), zvážit, odstříkat, dokrmit (z čehož tak půlku po urputném řvaní vyzvracela zpět), uspat a znovu. Můj život se odehrával tak někde mezi 60 a 180 ml mateřského mléka. Z mého muže se stala laktační poradkyně :-D Kojení mi zatemnilo mozek. Ze života se vytratila radost, jediné, co jsem neustále dokola řešila, bylo mléko. Proč ostatní kojí bez problému a my zažíváme tohle? Ale přece to nevzdám, kojení je nejvíc, musím kojit. Nemohla jsem ani nikam jet, byly jsme stále zavřené doma či poblíž domovu, kde jsem měla arzenál kojících pomůcek a v ledničce zásoby mléka, že bych mohla vyrábět a distribuovat zmrzlinu :-D Když jsem pak přešla v 9 měsících zcela na umělé mléko, strašně se mi ulevilo. Ten pocit, že Nelinka není závislá na mně, že už nemusím odsávat, dokrmovat, skladovat, přikládat, nechat se pokousat a podrápat, byl k nezaplacení. Najednou jsem se nadechla a začala normálně a s radostí fungovat.

Když jsem byla podruhé těhotná, věděla jsem přesně, co nechci. Už nechci trvat na kojení a nechat si tím otrávit mateřství. Prostě to buď půjde, nebo na to kašlu. Radši budu v pohodě a radost a štěstí přenášet i na své dítě. A světe div se. Druhý den po porodu jsem měla mléka na rozdávání. Dokážete si asi představit, jak jsem chodila po nemocničních chodbách jako páv a když mě sestra před ostatními chválila, mé sebevědomí vyletělo na Mars. Tak málo stačí ke štěstí :-D. Od té doby jsme kojili bez problémů. Žádné kojící čaje, homeopatika, olejíčky, odsávačky, stříkačky, suplementory, kloboučky a jiné srandičky. No Hugo opět méně přibíral, ale byl donošený, tak to nikdo až tak neřešil. Kakal několikrát denně, takže jsem usoudila, že má dost a víc to neřešila.

Jedna laktační poradkyně mi kdysi poradila jednu pro mě tehdy bezvýznamnou věc, ale dnes už vím, jak velká pravda to byla. Kojení je především v hlavě, musíte věřit sobě i dítěti, že to zvládnete, být v klidu a pohodě. Je to strašně těžké, někdy to prostě i nejde, přestože se člověk snaží a dělá pro to maximum. V tom případě je asi lepší se na to vykašlat, kojení není povinnost a ani z nás nečiní lepší mámy. Myslím, že pro dítě je mnohem důležitější mít pohodovou, láskyplnou a usměvavou mámu, která to vše přenáší i na něj. Protože já si z prvního půlroku Nelinčina života nepamatuju skoro nic, první úsměv, pokroky ani radost. Za to zvuk Medela odsávačky mi zní v uších ještě teď. A to je přece škoda, nebo ne?

Je tu někdo, kdo to měl podobně? Nebo řešili jste někdy problém s kojením? Jsem moc zvědavá na Vaše názory!

P.S. Ve svém okolí neznám jedinou nekojící maminku, která by nekojila jen proto, že se jí nechce. Vždy to bylo z nějakého důvodu, nejčastěji proto, že to zkrátka nešlo i přes vynaložené úsilí. Roli určitě sehrál přístup personálu nemocnic, stres, nedůvěra.. Ale to už by bylo na jiný příběh :-)