Můj malý velký příběh o kojení

21.8.16


Nedávno proběhl mezinárodní týden kojení. Je fajn, když se kojení věnuje pozornost a podporuje se. Když si ale občas přečtu nějakou diskuzi, nestačím se divit, jak jsou nekojící matky odsuzované. Tak jsem se rozhodla, že se Vám svěřím s tím, jak jsem to měla já, třeba to někomu pomůže. A proč malý velký příběh? Malý proto, že v životě jsou daleko důležitější věci, než kojení, ale velký proto, že když se Vám narodí miminko, kojení je první věc, kterou začnete řešit a kolem které se pak i denně točí Váš svět (alespoň po určitou dobu).


O kojení se mluví čím dál tím víc. Kojení je in. Kojit se musí. Když nekojíš, nejsi správná matka. To nejlepší, co pro své dítě můžete udělat, je kojit.. Hihi, připomíná Vám to něco? Kojení je teď děsně trendy :-D. Před prvním porodem jsem byla přesvědčená o tom, že se prostě dítě narodí, já ho přiložím k prsu a šup, všechno bude fungovat. Ó, jaké bylo mé překvapení. Nelinka se narodila předčasně a přiložení samozřejmě žádné. A já bych mohla po svém mléku vyhlásit celostátní pátrání. I moderátor pořadu Na stopě by se zapotil :-D No, nebylo! Jo, hlavní roli asi sehrál stres, je to prostě situace, se kterou úplně nepočítáte. Pamatuju, jak jsem seděla zoufalá na nemocniční posteli a v slzách koukala na dno prázdné skleničky, která tvarem připomínala staré láhve na mléko, jen v menším provedení. Každých pár hodin za mnou dorazila milá sestřička a pokaždé, když jsem jí poraženecky podávala prázdnou skleničku, pohledem mě litovala. Nedonošeňátko prostě potřebuje mateřské mléko, maminko, je to to jediné, co pro něj teď můžete udělat. Heslo, které jsem slyšela každý den.

Kojírna. Tak jsme přezdívali místnosti, kam se chodilo kojit, no teda spíš odsávat mateřské mléko na neonatologii. A to je místo, kde můžete snadno ztratit zbytky své sebedůvěry i důstojnosti :-D Když takhle sedíte napojená na Medela odsávačku a po půl hodině intenzivní práce je na dně skleničky tak jeden lok, připadáte si trochu nepatřičně. Úplně vedle Vás totiž nejlíp sedí z každé strany maminky, které během deseti minut plní už druhou skleničku. Dát nám na uši sluchátka, připadám si jako z filmu Slunce seno jahody :-D. Trvalo dlouhých 10 dnů, než jsem se „rozkojila“. Nehodlala jsem se vzdát. Měla jsem pocit, že když se mi nepovedlo dceru donosit, to mléko jí prostě zajistím, i kdybych si ty prsa měla vysát z těla :-D. Tak moc mi na tom záleželo, tak moc jsem chtěla. Za tu dobu jsem zkusila vše- nahřívat, masírovat, pít kojící čaje, Caro, užívat homeopatické minikuličky po hrstech, mazat se olejíčkama, jíst vše možné, o čem jen pan Google prohlásil, že podporuje kojení.. Diskuze o kojení jsem měla přečtené i pozpátku. Po čase jsem dostala dceru na pokoj, trochu se uklidnila a najednou se objevila i ta svatá tekutina, mléko!

Z porodnice jsme odešly částečně kojení a dokrmovaní stříkačkou (občas speciální láhví). Jenže vyhráno nebylo. Nelinka se rozhodla, že vyzraje nad doktorem i všemi růstovými tabulkami a po pár týdnech jsme se stále pohybovaly „pod grafem“. A to jsem do ní zkoušela nacpat fakt maximum a před každým vážením se modlila, aby se nevykakala :-D No dle doktora přibírala málo a z dokrmu se stala nutnost.  A já to nedala, nevěřila jsem jí, že se nají pořádně a ani sobě, že má nabídka je dostatečná. A tak jsme vlastně půl roku fungovaly v režimu: zacvičit, zvážit, nakojit (což se dařilo stále míň a míň, jak si zvykla na dokrm), zvážit, odstříkat, dokrmit (z čehož tak půlku po urputném řvaní vyzvracela zpět), uspat a znovu. Můj život se odehrával tak někde mezi 60 a 180 ml mateřského mléka. Z mého muže se stala laktační poradkyně :-D Kojení mi zatemnilo mozek. Ze života se vytratila radost, jediné, co jsem neustále dokola řešila, bylo mléko. Proč ostatní kojí bez problému a my zažíváme tohle? Ale přece to nevzdám, kojení je nejvíc, musím kojit. Nemohla jsem ani nikam jet, byly jsme stále zavřené doma či poblíž domovu, kde jsem měla arzenál kojících pomůcek a v ledničce zásoby mléka, že bych mohla vyrábět a distribuovat zmrzlinu :-D Když jsem pak přešla v 9 měsících zcela na umělé mléko, strašně se mi ulevilo. Ten pocit, že Nelinka není závislá na mně, že už nemusím odsávat, dokrmovat, skladovat, přikládat, nechat se pokousat a podrápat, byl k nezaplacení. Najednou jsem se nadechla a začala normálně a s radostí fungovat.

Když jsem byla podruhé těhotná, věděla jsem přesně, co nechci. Už nechci trvat na kojení a nechat si tím otrávit mateřství. Prostě to buď půjde, nebo na to kašlu. Radši budu v pohodě a radost a štěstí přenášet i na své dítě. A světe div se. Druhý den po porodu jsem měla mléka na rozdávání. Dokážete si asi představit, jak jsem chodila po nemocničních chodbách jako páv a když mě sestra před ostatními chválila, mé sebevědomí vyletělo na Mars. Tak málo stačí ke štěstí :-D. Od té doby jsme kojili bez problémů. Žádné kojící čaje, homeopatika, olejíčky, odsávačky, stříkačky, suplementory, kloboučky a jiné srandičky. No Hugo opět méně přibíral, ale byl donošený, tak to nikdo až tak neřešil. Kakal několikrát denně, takže jsem usoudila, že má dost a víc to neřešila.

Jedna laktační poradkyně mi kdysi poradila jednu pro mě tehdy bezvýznamnou věc, ale dnes už vím, jak velká pravda to byla. Kojení je především v hlavě, musíte věřit sobě i dítěti, že to zvládnete, být v klidu a pohodě. Je to strašně těžké, někdy to prostě i nejde, přestože se člověk snaží a dělá pro to maximum. V tom případě je asi lepší se na to vykašlat, kojení není povinnost a ani z nás nečiní lepší mámy. Myslím, že pro dítě je mnohem důležitější mít pohodovou, láskyplnou a usměvavou mámu, která to vše přenáší i na něj. Protože já si z prvního půlroku Nelinčina života nepamatuju skoro nic, první úsměv, pokroky ani radost. Za to zvuk Medela odsávačky mi zní v uších ještě teď. A to je přece škoda, nebo ne?

Je tu někdo, kdo to měl podobně? Nebo řešili jste někdy problém s kojením? Jsem moc zvědavá na Vaše názory!

P.S. Ve svém okolí neznám jedinou nekojící maminku, která by nekojila jen proto, že se jí nechce. Vždy to bylo z nějakého důvodu, nejčastěji proto, že to zkrátka nešlo i přes vynaložené úsilí. Roli určitě sehrál přístup personálu nemocnic, stres, nedůvěra.. Ale to už by bylo na jiný příběh :-) 


You Might Also Like

15 komentářů

  1. Opet moc povedený clanek!A souhlasím zcela, ze kojeni je o hlave a hl ze zacatku o velke dávce trpelivosti!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano a ještě bych řekla, že člověk si musí i věřit a mít podporu svého nejbližšího okolí :-)

      Vymazat
  2. Ahoj, hezky napsané.. já si ovšem troufám trochu nesouhlasit, že je to hlavně v hlavě..
    Kojení prvního dítětě bylo naprosto ukázkové.. mléko mi teklo už v osmém měsící těhotenství, po porodu se ihned přisál a sál celý dlouhý rok.. mléka jsem měla tolik, až jsem byla nešťastná - teklo mi prostě pořád, ve sprše zcela nezadržitelně, každou chvilku jsem si musela měnit tamponky v podprsence a několikrát se mi stal na veřejnosti trapas s promáčeným tričkem. U druhého dítěte jsem ani zdaleka nepředpokládala, že by tomu při kojení mělo být jinak.. Ejhle! Narodila se po termínu, s nějakým zánětem v těle.. takže dvoje antb., a poprvé jsem ji uviděla až druhý den večer, na neonatol. oddělení, kam jsem přinesla odstříkané mléko (asi tak 5-6 kapek). Malá pořád spala, byla unavená z antb. a o přisání nebyla ani řeč.. budila jsem ji každou chvilku, u kojení usínala. A nepřibírala, takže nastoupila stříkačka a po týdnu stresu s krmením, následným vážením a velmi pomalým přibíráním nás pustili domu. A to podotýkám, že měla porodní váhu 4450g! První 4 měsíce byly peklo! Co 3hod jsem odsávala (i v noci), následně přelívala, ohřívala a krmila z flašky.. Nikam jsem nechodila, Medela mi byla věrnou společnicí.. mléka jsem měla zoufale málo, co jsem odsála, to jsem hned zkrmila. Byla jsem unavená a nešťastná. Pak jsem si řekla dost, koupila sunar a mám klid.. vlastně všichni máme klid.
    Tímto bych chtěla říct, že kojení jsem vůbec neřešila, neleželo mi v hlavě, brala jsem to dle první zkušenosti. Druhá mě z toho vyvedla.. A tak hlavně že jsme všichni zdraví, kojení zdar!
    S pozdravem Klára :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Klári, já to měla právě stejně. Okolnosti tomu chtěly, abych hned s Nelinkou nemohla být, byly problémy, jako u Vás. Jakožto nedonošeňátko byla dlouho krmena sondou, pak jsme kojily, ale málo, usínala, neměla sílu něco kloudného vytáhnout, musela jsem ji dle pokynů pravidelně budit. A právě tady jsem začala pochybovat.. Nabyla jsem dojmu, že to nezvládneme, že málo pije, nevěřila jsem jí, že si umí "říct", kolik potřebuje, doktor stresoval, že málo přibírá.. A tak jsem byla nervózní a kojení šlo čím dál tím míň :-( Přitom znám i maminky z porodnice, kterým se kojení povedlo. Věřím, že kdyby jste neměli počáteční problémy a vše probíhalo jako u syna, tak kojíte naprosto s přehledem. Ale tyhle situace jsou prostě stresové, náročné a často ústí v to, že to nejde :-( Tím, že je kojení především v hlavě jsem nemyslela to, že na něj nesmím myslet, ale že třeba v určitou chvíli člověk začne pochybovat, nevěří si, má trápení, stres a ono to všechno přispěje k tomu, že to jde čím dál tím míň..

      Vymazat
  3. Ahoj Luci, mně zastavovali laktaci už v porodnici a to na moji a přítelovi žádost. Po 5tem dnu v porodnici ze mě nevypacili kapku ani heverem. Hrozně jsem chtěla kojit,opravdu.Ale za tu bolest by to asi nestalo. Přesně si pamatuju ten kolotoč v porodnici,nahrat,odsat,zaledovat. Já měla prsa jak dvě krabice od televize.Nic neteklo.Rozmasirovaval mi je doktor a laktační poradkyně. To byla dobrá show. Já do půl těla,vedle mě z každé strany ležely maminky,ktere to měly v life verzi a já jak pornohvezda uprostred.Na mě seděl doktor a přez bolest mi prsa masíroval.Podotykam,že nakaždé bradavce mi visela ustrihnuta injekční stříkačka( přej mám ploché bradavky a tohle jsem měla dělat už doma,abych je formovala.Hahaha). Mohla jsem zrovna do porna. Akorát já brečela bolesti. Pak jsem to vzdala.Na dítě jsem neměla čas,neustale jsem brečela. A nechtěli mě pustit domů,kvuli prsům(už se báli zánětu). Dodnes jsem za to rozhodnutí ráda,ani jednou jsem nelitovala.Lituju jen,ze jsem si ty ,,kozy" nevyfotila.Protoze normálne mám DD.Kazdopadne jsem mohla hned začít cvičit a malá je spokojený mimi.V noci spi 8 hodin a Nutrilon ji vyloženě chutná. Vůbec mě nezajímají odsuzujici názory ostatních,dokazála bych si to obhájit před každým.Nebyla jsem díky tomu ve stresu a mimi bylo naprosto spokojené.Az jsem se první tři měsíce nudila.Ted už to samozřejmě nehrozí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Baru, děkuju za komentář! Teď to zní hodně blbě, ale hodně jsem se zasmála, popsala jsi to dokonale :-D Ale vím, chápu..Já byla s Neli v porodnici skoro celý šestinedělí, uzavřená v takovým podivným mikrosvětě. Dodnes, když si na to vzpomenu, cítím se nějak divně. Stejně ale myslím, že si žádná z nás právě nemusí nic obhajovat, je to každého věc, jestli kojí nebo ne a nikdo by se na nás neměl dívat skrz prsty, když nekojíme..

      P.S. Ale ty situace, kdy sedíš někde odhalená a cizí člověk ti sahá na prsa (zažívala jsem denně) a masíruje, mačká atd. To je prostě šílený :-D

      Vymazat
  4. Mě přijde, že dnes se z toho dělá ta nejvíc důležitá věc na světě a když nekojíte alespoň do dvou let, je to špatné...Já prostě kojící typ nejsem a patrně nikdy nebudu. Vydržela jsem skoro 5 měsíců, což pro mě bylo fakt dost :). Co ale nesnáším jsou velké kojené děti, to je mi vyloženě odporné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Silvi, trochu je to tak, že dnes je kojení středem zájmu a ten tlak, který je občas vyvíjen na novopečené maminky je velký :-( Já myslím, že 5 měsíců je paráda.. Já jsem se rozhodla ukončit se synem kojení ve 13m. Nechtěla bych ho kojit, kdyby už chodil, ale na druhou stranu to neodsuzuju, myslím, že je to každého rozhodnutí, jestli chce kojit a jak dlouho O:-)

      Vymazat
  5. Ahoj Lucko a ostatní maminky, moc si mi líbily Vaše příspěvky a komentáře. Pro mě je toto téma zase aktuální (mám 5 týdenního synka). A tentokrát je kojení skoro bezproblému a pak chápu ostatní podpůrce kojení, že je to správné, protilátky, .... Ale u prvního syna před 4 lety to takové nebylo a jak říkate koloběh odstříkávání, dokromování, zvuku odstříkávačky, ... Fakt jsem žila jen od krmení ke krmení a vše ostatní šlo stranou. O přístupu v porodnici, kde když nekojíš jsi odepsaná, bych radši pomlčela. Takový stres jsem nezažila ani v nejpernějších dnech v práci. Takže nás pak Nutrilon zachránil. Závěrem jen, když to jde, jako nám teď, je to super, ale když ne, svět se neboří, dítě bude zdravé a silné i po umělém mléce. V době komunismu kojení skoro vymizelo a všichni jsme přežili :). Je hezké správnou myšlenku podpořit, ale neudělat z ní bič na nebohé maminky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, to jsi napsala trefně! S Hugem jsem si zkusila, jaké to je, když to všechno tak nějak krásně a přirozeně jde. Ale protože mám i opačnou zkušenost, moc dobře vím, že to není samozřejmost. A jak píšeš, neměl by se z toho stát bič na novopečené maminky. Protože čím víc se člověk nervuje, tím méně to jde.. V tomto případě je fakt role nemocničního personálu a nejbližšího okolí klíčová..Když maminku podpoří a dodají jí sebevědomí, je to určitě jenom plus! Jinak mám pocit, že jsme na sunaru vyrostli asi všichni :-D

      Vymazat
  6. Moc pěkný článek a všechny komentáře k němu. Já zrovna procházím smutným obdobím, že kojení pomalu končí. Právě jsem se vypsala v článku http://heelsandbabypowder.com/kojim-kojis-kojime/
    Kojení se mi nikdy moc nazamlouvalo, ale kojit jsem chtěla. Nakonec je mi líto, že to trvalo jen 3 měsíce. Krásně jsem kojila už druhý den v porodnici, nikdy mě netrápil žádný zánět ani nic podobného, mléka bylo na rozdávání a přesto z ničeho nic, ze den na den, mléko nebylo. Můj poslední den ještě nepřišel. Přesně za týden má malý 6 měsíců a to je doba, kdy jsem s tím chtěla i tak přestat. Myslím ale, že bych kojila ještě chvíli, kdyby to šlo. Ještě že mám kojení vyfocené i natočené. Jen mě mrzí, že jsem nevyfotila ty mega kozy:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za Tvou/Vaši zkušenost! Článek jsem přečetla :-) Možná právě proto, že jste od toho nic nečekala, tak to šlo na začátku hladce. Nebyl to pak nějaký bojkot ze strany miminka? Mně vždycky říkali, že kojení je otázka nabídky a poptávky, takže mléko "nemůže dojít", ale i mně se to u dcery stalo :-(

      Vymazat
  7. Přesně vím o čem mluvíte. Já měla sice mléka na rozdávání,ale byla to jen bílá voda..nevím proč ale bylo to tak. Po tom co jsem protelefonovala asi 500,. laktačním poradkyním, probrečela spoustu večerů a nakonec měla jít malá v 6ti týdnech na gastro sondu, že prý špatně tráví... Tak jsem se naštvala-nenechám jí přece trápit!Dala jsem jí umělé mléko z lahve.. Malá sosala jako šílená, přibírala den ode dne a dnes je to zdravé dítě se 100% imunitou, které mi nechytilo ani spálovou anginu když jsme jí měli všichni.. Kojení není vše.. Když to jde,tak ok.Když ne, není to konec světa.nenarušilo to ani její zdraví ani náš vztah.měla šťastnou maminku a tak je to usměvavé sluníčko a to je nejdůležitější..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezký večer! Moc děkuji za Vaši zkušenost a že jste mi s ní svěřila O:-) Kojení je strašně krásná věc, když všechno funguje, jak má.. Když ne, tak to prostě nejde a nikdo by se na nás neměl dívat skrz prsty nebo to řešit.. Jsou mnohem důležitější věci na světě- třeba právě spokojená maminka.. Protože spokojená a šťastná máma = spokojené a šťastné miminko. Kéž bych si právě tohle uvědomila dřív O:-) Ale u nás to bylo ještě prohloubené předčasným porodem a mým pocitem selhání.. Chtěla jsem jí to právě všechno vynahradit skrze kojení a nechtěla to vzdát právě za každou cenu :-(

      Vymazat
  8. Bože! Jak já jsem vděčná za tenhle váš článek! :) Kojila jsem do 11 týdnů, ale pak už to opravdu nešlo, jedna proto, že jsem epileptička a noční spánek je pro mě nutnost, aby se mi nevrátily záchvaty, které naštěstí od r. 2009 už nemám, takže jsme byli nuceni střídat kojení a UM už od porodnice. Navíc zároveň musím pracovat, takže jsem do toho denně musela po 2. měsíci na schůzky a ty 2-4 hodiny denně, co jsem byla pryč, už byly taky znát, takže jsem pak o mlíko přišla úplně. Ale dodnes je mi to moc líto a dokonce se mi se tam v noci zdá, že malou (4 měsíce) zase kojím. Ten tlak okolí je prostě šílený... když jsem narazila na váš článek, přečetla jsem si titulek, otevřela jsem jej... a musela jít uspávat malou. Celou tu dobu u postýlky jsem si říkala, až se vrátíš k tomu PC, vypneš to a nebudeš to ani číst, protože tě to zase jenom rozpláče... Řeči o tom, že jsem jí nemohla předat ten nejcennější poklad, který může matka dítěti dát. Ale naštěstí jsem to neudělala :) Takže ještě jednou - díky! A mějte se fajn!! Janča

    OdpovědětVymazat