čtvrtek 29. září 2016

11 věcí, které o mně nevíte


Dnes to bude o mně, jenom o mně. Podělím se s Vámi o to, co nemám ráda, co naopak miluju, co mi jde a taky co mi vyloženě děsně nejde.. V čem se musím zlepšit a v čem se naopak zlepšovat nemusím ani trochu.. Ale věřte mi, jsem to 100% já. Tak tady je, 11 věcí, které o mně (pravděpodobně) ještě nevíte.. Jsem zvědavá, jestli jste na tom v některém bodu podobně, jako já?

1. Nesnáším petrželku. Jo, přesně tu malou zelenou potvoru, co jí dávají téměř do každého jídla "na ozdobu" nebo "vylepšení chuti".. A mně opravdu vadí v puse, dokonce tak moc, že pak nejsem schopná jídlo sníst. Často se v restauraci vymlouvám na to, že jsem na ní alergická, abych tak předešla opovržlivým pohledům obsluhy :-D. I tak se mi ale občas stane, že se tam ta malá potvora dostane, a protože jsem holka stydlivá, místo vrácení jídla donutím Martina, aby si se mnou jídlo vyměnil :-D. Docela jsem se pobavila, když jsem přesně tohle slyšela říkat Carrie v jedné z epizod seriálu Sex ve městě. Bohužel to však bude asi jediná věc, kterou s ní mám společnou :-D. 

2. Všude chodím pozdě. I když mám na přípravu na schůzku asi 4 hodiny času, stejně nakonec přijdu pozdě. Vymlouvám se na děti, dopravu, klidně i na celý Vesmír, který se proti mě spiknul, ale jediný důvod je ten, že jsem krapet neschopná :-D. A nejlepší je, že Martin je na tom úplně stejně, což z nás činí takovou dvojku k pohledání. Chcete- li nás někam pozvat, raději řekněte, že se schůzka koná o hodinu dříve, pak budete mít jakž takž jistotu, že dorazíme opravdu včas :-D


3. Málo si věřím. A proto jsem si založila blog, že :-D. Ne vážně, dost často pochybuju o sobě, o svých schopnostech, analyzuju věci pořád dokola, ale ještě jsem se nikdy ničeho nedobrala. Upřímně ale musím říct, že na tom pracuju! Trvalo mi rok, než jsem se odhodlala k blogování, ale nakonec jsem ten krok do neznáma udělala a dnes jsem ráda.. Pořád mám ale co dohánět a self promotion je pro mě prostě cizí slovo.. Učím se mít se víc ráda a umět se pochválit (v dobrém slova smyslu).

4. Nenávidím hady. Já se jich jen neštítím, já se jich opravdu a nefalšovaně děsím.. Všech... Vzpomínám, jak jsem jako dítě viděla užovku a běžela asi dva kilometry zpátky na chatu s takovým řevem, že jsem snad probudila celý les a trhla rekord ve sprintu.. Vadí mi i žížaly po dešti.. No, kdyby mě poslali v pevnosti Boyard do toho jejich hadího doupěte, pokud bych neumřela, ztropila bych takovou scénu, že by měl otec Fouras co dělat, abych mu tu pevnost nezbořila od základů.

5. Moc se nemaluju. Samozřejmě už se dostávám do věku, kdy na sebe něco napatlat prostě musím, ale není toho mnoho. Bohatě si vystačím s černou tužkou, fixou, řasenkou, tvářenkou, korektorem a rtěnkou nebo leskem na rty (nebo je toho moc? :-D). Make up používám, když už mi na nějaké schůzce fakt záleží. Moje nejlepší kamarádka Lenka mě před časem zasvětila do kosmetických novinek a já nestačila zírat. Pojem podkladová báze bych ještě do nedávna řadila spíš do "stavařské" terminologie, než do kosmetické taštičky a ona prý existuje i na oči a pusu! No, beauty blogerka ze mě fakt nebude. Navíc si oblíbím pár věcí a pak je používám pořád dokola, v kosmetice jsem stará konzerva.


6. Odkládám, odkládám, odkládám. Přesně tak, dělá mi prostě trochu problém pracovat na něčem systematicky, dlouhodobě a rozvrhnout si práci. Já prostě k nejlepšímu výkonu potřebuju stres a hrůzu z blížícího se termínu. Zdá se mi, že s nožem na krku dokážu podávat ty nejlepší výkony, i za cenu toho, že pak skoro nespím, bohužel. Nejlíp se mi pracuje v mírném chaosu (vojenské komínky u nás doma ve skříni prostě nečekejte:-D). 

7. Miluju New York. Kdo by ho nemiloval, že? Měla jsem tu možnost podívat se tam asi 6x a vždy jsem byla prostě unesena. Neustále tam objevuju nová místa, zákoutí a tohle město mě nepřestává bavit. Nevím, jestli bych tam chtěla žít, ale pokaždé, když tam přijedu, vylezu z metra, poprvé se nadechnu (a většinou ucítím odpadky :-D) a zvednu hlavu vzhůru a uvidím ty, k nebesům se tyčící, majestátné mrakodrapy, jdu do kolen. Mám jen jediný problém, Martin už tam se mnou 2x byl a prý tam v dohledné době znovu nemusí :-(. Takže, kdo pojede se mnou? 


8. Večer jedu v prasečinkách. A to jakože hodně! K večeři si obvykle udělám něco lehkého typu salát, zeleninovou polévku atd., abych se mohla vzápětí dorazit dortíčkama (ty jím i přes den, bacha!), tyčinečkama, brambůrkama.. Vždy, když Martin donese z večerky nějakou prasečinku, vydrží u nás přesně tak 5 minut, než jí já nebo on zlikvidujeme. A hrajeme takovou hru, komu se povede ukořistit ji dřív. Kolikrát se vrátím z uspávání Nelinky a vidím ho, jak rychle dojídá poslední kousek čokolády O:-). Já zase na tajňačku chodím do mražáku ujídat zmrzlinu. Můj muž mě zná, a proto přede mnou svoje kořisti schovává. Minule jsem našla schovaný balíček chipsů v botníku! A když už je úplně nejhůř, jsem schopná sníst i Nelinčiny lentilky a ráno se pak před ní vymlouvám na skřítky O:-).

9. Sbírám detektivky. Resp. ty od Agathy Christie, mám celou její sbírku..Začala jsem je číst někdy ve 12ti letech, kdy mé spolužačky frčely na Lence Lanczové a já místo toho spolu s Herculem Poirotem řešila, kdo otrávil lorda Edwarea :-D. Dnes si kromě Agathy ráda přečtu i severské detektivky. A když náhodou dávají Poirota v televizi, Martin hned hlásí, že jde radši spát :-D.


10. Nepiju alkohol. Teda jako piju, ale opravdu velmi málo a zřídka kdy. Takže se mnou není moc sranda :-D. Nepila jsem nikdy a na škole jsem vždycky byla ta nudná, co skoro "nechlastá", ale pak všem dělá taxikáře. Mně prostě alkohol moc nechutná, dám si symbolicky, ale pak si raději objednám nealko koktejl nebo domácí limonádu. Výhoda však je, že jestli mě chcete opít, bude Vám stačit 2x 2dcl vína a jsem pod stolem a řeknu Vám i to, co nevím :-D. Jo a nepiju pivo, nikdy a nikde O:-).

11. Jsem upřímná- vždy a všude. Nesnáším přetvářku a pomluvy. Snažím se být maximálně férová a když něco slíbím, raději bych vypustila duši, než abych to nesplnila. To všechno však často očekávám i od ostatních, což může být někdy problém :-D. Jsem ale ve znamení ryb a troufnu si říct, že dokážu lidi kolem sebe docela dobře odhadnout a ty neupřímné si k sobě moc nepouštět. Nesnáším křivdy jakéhokoliv druhu a byla bych schopná za pravdu bojovat do roztrhání těla, i když je to někdy úplně zbytečné :-D. 






SHARE:

neděle 25. září 2016

Jak si užít Toskánsko s dětmi


Když se řekne Toskánsko, představím si hned kamenný dům stojící uprostřed vinic, bazén, ve kterém se odráží sluneční paprsky, dobré víno v orosené skleničce a těžká romantika při zapadajícím slunci. Tak nějak jsem si vybájila naši dovolenou, když můj muž poprvé vyslovil nápad zvaný Toskánsko. Jenže, moment, my vlastně máme děti :-D. Bylo mi vysvětleno, že dětem bude líp u moře, hrabající se v písku :-D. Takže změna! Vůbec jsem netušila, že se do Toskánska jezdí i k moři a byla jsem připravena na to, že to prostě bude dovolená ve stylu Bibione..Ale! Překvapilo mě to hned v několika věcech, jak se dočtete níže..

Odjezd jsme měli poměrně dramatický, protože Hugoušek dva dny před odletem onemocněl. Klasika, navíc v pátek odpoledne, kdy naše doktorka neordinuje. Takže jsme víkend strávili po pohotovostech, nakonec vyfasovali antibiotika a byli dvakrát ujištěni, že pokud nebude teplotovat, můžeme s ním jet, jen celou dovolenou stráví v klidu a ve stínu, nejlépe na hotelu. Bylo mi to hrozně líto, dost jsme o tom přemýšleli, jestli jet nebo ne, ale nakonec jsme to "riskli". Měli jsme komfort toho, že babička s dědou jeli s námi a navíc autem, takže jsme na místě mohli být mobilní a v případě jakýchkoliv problémů se rychle dostat k pomoci. Nic takového ale naštěstí nebylo třeba. Mořský vzduch mu evidentně prospěl a vracel se domů zcela zdráv.

Letěli jsme z Prahy do Říma a zpátky pak jakýmsi pidi vrtuláčkem z Pisy :-D Oba lety děti zvládly nad očekávání výborně. Věděla jsem, že Nelinka se už zabaví, ale trochu jsem se bála, jak to ustojí Hugy a musím před ním smeknout, vypadal, že ani neví, že je v letadle. Zatímco jsme se ho snažili zabavit legem, autíčky, jídlem, palubními časopisy, přelíváním vody z kelímků, Nelinka se koukala na Ledové království nebo se mnou hrála Dobble. Na cestě zpět nám pak Hugoušek krásně usnul a prospal i přistání. 


Ubytovali jsme se v hotelu Ricci v malém městečku Marina di Grosseto. První milé překvapení. Jedná se o menší hotýlek kousek od moře a my se tam cítili skoro jako doma. Prostě rodinná atmosféra, málo lidí, krásná a velká zahrada, na které se nacházely i menší prolízačky pro děti, terasa, na které jsme snídali a večeřeli, bezva propojené pokoje, díky kterým jsme měli babi s dědou hned za dveřmi a bazén, ve kterém jsme ani jednou nebyli :-). Bylo nám líto nechodit k moři, když jsme ho měli kousek.


Dalším bonusem bylo jídlo. Samozřejmě jsem si nemyslela, že bychom se v Itálii dobře nenajedli, ale měli jsme zaplacenou polopenzi a nevěděla jsem, jestli si pochutnají i děti. Snídaně byla formou bufetu a byla teda spíše skromná. Tedy ne, že by byly vajíčka, croissanty, šunka a sýr a ovocný salát špatné, ale když to jíte už desátý den po sobě.. :-D. Italové prostě asi moc snídaním neholdují. Za to večeře, to byla paráda. Každý den čtyřchodové menu, kde jsme si mohli vybrat z více jídel a navíc speciální dětský lístek, takže se opravdu najedly i děti. Ještě teď, když si na to obžerství vzpomenu, sbíhají se mi sliny. Chobotničky, krevety, domácí těstoviny a gnocchi, maso v pistáciích, profiterol.. Hmm.. O:-) 


A teď něco k moři.. Ano, už jsem viděla opravdu hezčí moře, než je tady. Přiznám se, že první den jsem z toho byla trochu zklamaná. S našima jsme jezdívali hodně do Řecka a pak do exotiky, minule jsme byli v Chorvatsku a všude tam je moře o 100% hezčí, než tady. Je to zřejmě tím, že je tady písečná pláž, trochu vlny, takže se ten písek neustále víří a voda pak působí, že je zakalená. Nicméně byla celkem teplá a vstup do moře pozvolný, takže naše Neli ho vzala útokem a ani trochu se nebála. A vůbec, když první den uviděla pláž, která se podobá jednomu obřímu pískovišti, skotačila radostí, plácla s sebou o zem, válela se, hrabala, stavěla a byla tak neuvěřitelně šťastná, že té Itálii odpustím i to ne úplně parádní moře :-). Mimochodem písek se líbil i Hugouškovi, kterého jsme pár dnů před odjezdem pustili v pozdní odpoledne na pláž a do písku (moře se standardně bál). Babi mu pořídila i takový šikovný šusťákový bazének, který se položí do vyhrabané díry a zalije vodou a Hugoušek se v něm vydržel rochnit dlouhé minuty (dokonce i s Nelinkou, která se mu tam vsomrovala :-D). 


Velkou výhodou tohoto místa je i jeho poloha. Marina di Grosseto se totiž nachází cca 2 hodiny jízdy od Sieny, Florencie, Říma, Pisy.. Což bylo obrovské pokušení! Vzhledem k tomu, že jsme tam byli s babi a dědou, kteří se nám nabídli, že pohlídají děti, využili jsme toho a na jeden den se podívali do Říma (více o něm najdete v samostatném článku ZDE). Jen ve třech, společně s Nelinkou, jsme se taky vydali autem prozkoumat nádhernou Sienu (více o ní a naše malá fashion story je ZDE). No a jeden den jsme se já a Neli, společně s babi a dědou jeli podívat na ostrov Elba. Přístav Piombino se nachází kousek od Grosseta, autem jsme tam byli opravdu za chvilku a cesta trajektem trvala kolem 1 hodiny. Navštívili jsme bývalou rezidenci Napoleona, projeli se po pobřeží a pak se i vykoupali v moři. Vzhledem k tomu, že tady byly kamínky a já neměla boty do vody, stěží jsem tam vlezla a díky vlnám  a opravdu kluzkým kamenům jsem musela působit dost komicky :-D. 


No a v neposlední řadě musím zmínit, že jsme za celou dobu dovolené neobjevili u moře ani jednoho Čecha :-D. Ne, že bych byla zaujatá proti krajanům, ale na dovolené jsem celkem ráda, když nám prostě nikdo nerozumí :-D. Kdo nám ale rozumí více než dobře, jsou babička a děda, Martinovi rodiče, kteří celou dovolenou absolvovali s námi. A patří jim obrovský dík! Nejen za milou společnost, propovídané večery nad sklenkou vína, ale i za pomoc s dětmi, hlídání, převlíkání, oblíkání, krmení, hraní, plavání, utírání atd. Bez nich bychom si dovolenou opravdu tak neužili a já zřejmě nepřečetla 3 knížky (ano, byly mezi nimi i Bábovky :-D). Takže Evi a Petře, děkujeme!

Jo a pokud byste si snad mysleli, že jsme měli nudné večery, vyvedu Vás z omylu. Hned za hotelem byl totiž malý dětský park plný prolízaček, autíček, skákacích hradů a dalších atrakcí, takže především Nelinka se tady opravdu vyřádila a chodila spát tak pozdě, že je mi až blbý napsat v kolik O:-).


A zazvonil zvonec a naší italské dovolené v Toskánsku byl konec. A já musím na rovinu přiznat, že bych si to klidně příští léto zopakovala O:-). Bylo tam krásně, není to tak daleko (i když my pro jistotu zvolili ještě letadlo), děti milují písek (a trochu zakalená voda je jim šumák) a je tam tolik úžasných míst, které můžete navštívit a ještě budete mít jistotu, že se u toho výborně najíte. 

Byli jste v Toskánsku? Jeli byste tam? Nebo které jiné místa máte v Itálii rádi?

Lucka




SHARE:

středa 21. září 2016

Siena a naše fashion story


Siena, krásná Siena! Byli jsme tam vůbec poprvé a byli jsme okouzleni. Vydali jsme se na výlet v rámci naší toskánské dovolené a Hugouška jsme pro tentokrát nechali doma (resp. s babi a dědou na hotelu). Prďola by si to pravděpodobně moc neužil, ale hlavně jsme chtěli strávit jeden den jen s Nelinkou. Kdo máte dvě děti, asi mě chápete. V každodenním shonu je to starší dítě občas přehlížené, nebo neustále napomínané: "Neli, neber mu to!", "Nežďuchej do něj!", "Půjč mu to aspoň na chvíli, prosím!" "Vydrž, musím ho přebalit, pak se Ti budu věnovat!" atd. Není to naschvál, ale občas se přistihnu, jak tyhle věty vypouštím z úst a pak je mi to líto :-( Takže, když můžeme, věnujeme se jen jí, aby taky věděla, že je na prvním místě.

Sice jsme jí teda nevzali do zábavního parku, ale do města, i tak si troufám tvrdit, že jsme si to užili všichni. Chodili jsme, koukali, objevovali, fotili, dali si pizzu a zmrzlinu, nakoukli i do katedrály Santa Maria Assunta, koupili si tašku plnou Doktorky Plyšákové a nakonec Nelinka projevila přání, že musíme něco dovézt i Hugouškovi, aby mu to nebylo líto :-) A byla to děsná pohoda, až jsme si s Martinem říkali, že nám ten větší ruch a jídlo za pochodu vlastně chybí. Už jsme prostě nastavení na to, že jsme čtyři :-).

Ale už se tu nebudu vykecávat. Tentokrát nechám "mluvit" spíše fotky. Když už jsme tam byli, vyfotili jsme pro Vás vlastně i poslední letošní letní outfit post. Takže my dvě, modré šaty a Siena!

Jak se Vám líbí?

Lucka



Lucka:   dress - COS // shoes - Birkenstock // sunnies - Dior // bag - Gucci //     
hat - Urban Outfitters (old)


                   Neli:     dress - Juuj.sk // shoes - Ecco // bag - Zara kids // sunnies - Lindex 
SHARE:

neděle 18. září 2016

(Ne)splněné sny


Neděle ráno. Z hlubokého spánku mě probouzí řev z dětské postýlky, asi jako když najednou zapnete rádio a volume máte na maximum. Má hlad. Sakra, vždyť jedl před chvílí. My jsme ho totiž ještě neodnaučili se v noci probouzet na jídlo. Horko těžko odlepuju víčka od sebe a vidím, že mám druhé dětské koleno asi centimetr od mého nosu. Ona totiž teď chodí spát za námi. Marně se snažím nohou žďuchat do Martina, že teď je na řadě on. Spí, nebo minimálně dělá, že spí. My totiž vždycky hrajeme hru „vyděržaj pioněr“ aneb kdo vydrží být déle vůči řevu imunní. Dnes prohrávám já. Odšourám se do kuchyně udělat mléko a vracím se zpět. Pozoruju, jak se ta naše malá banda pomalu probouzí k životu. On totiž mezitím Hugo stačil svým řevem probudit i zbylou část osádky postele. Vezmeme ho k nám, s Nelinkou se po nás začnou válet, chichotat, tahat nám vlasy, škrábat nás po tváři, kopat nožičkama do břicha, občas hlasitě řvát do ucha a kramařit v nočním stolku a hledat, co by se kde dalo rozbít nebo někomu omlátit o hlavu. Ne, teď už fakt neusneme. Jde se do „práce“. Aneb pro mě den jako každý jiný.


Říkám si, jak jsem se tu vlastně ocitla. Na chvilku zavřu oči a přemýšlím.. Přemýšlím o tom, jak jsem v ruce svírala dva vysokoškolské diplomy a v hlavě měla asi tisíc plánů. Chtěla jsem ještě studovat, a tak jsem se vrhla do doktorátu (který už asi nikdy nedodělám :-D). Nastoupila jsem do práce do rodinné firmy a strašně mě to bavilo. Měla jsem jedinečnou možnost se toho od táty spoustu naučit a dělat na věcech, ke kterým bych se jinak jako čerstvý absolvent nedostala. Taky jsme s Martinem cestovali a chtěli toho tolik poznat. Válet se na těch nejhezčích plážích, slézat hory, poznat ty nejzajímavější města a s baťohem na zádech procestovat svět. Měla jsem sen, že něčeho velkého dosáhnu, že budu nejlepší v tom, co dělám. Úplně jsem se viděla jako top manažerka, v dokonale padnoucím kostýmku, v botách na vysokém podpatku, jak si to mířím po chodbě do své nové, moderní kanceláře :-D.

A pak jsem na těhotenském testu spatřila dvě čárky! V první chvíli jsem to obrečela a nevěděla, co s tou nově nabytou informací dělat. Pak jsme se z toho těšili oba, neuvěřitelně. Nemohli jsme se dočkat, až se z nás stanou rodiče. A pak přišel šok. Předčasný porod. Koukala jsem na svoje dítě přes sklo inkubátoru a dodnes slyším doktorku říkat: „Víte, ještě se neradujte, první týden bývá stěžejní a může se stát cokoliv“. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, jak je život křehký. Dala bych nevím co za to, aby bylo vše v pořádku, a to poslední, na co jsem měla myšlenky, byl ten dokonale padnoucí kostýmek či ležení na pláži, ty věci byly najednou tak vzdálené a nepodstatné.


Jenže ano, ze všeho se člověk oklepe. Časem vidíte Vaše (bezdětné) spolužačky a spolužáky, jak se jim v práci daří, a víte, že jste tam třeba mohli být taky. Zatímco oni Vám vykládají o novém povýšení, Vy je tak maximálně můžete „obtěžovat“ novými fotkami Vašeho špunta v mobilu (což je úplně moc nebere). Máte pocit, že z vědomostí Vám v hlavě nezůstalo nic. Místo budgetů a marketingových strategií děláte tak akorát rozpočet Vaší mateřské a ze strategií Vám zbývá jediná – jak vychovat dítě a ve zdraví to přežít :-D. Místo odborných znalostí, které se úspěšně vykouřily z hlavy, se naučíte nové. Třeba stavět neuvěřitelně vysoké věže z kostek, kreslit všemožné kýčovité pohádkové postavy, vařit s obmotanou zátěží kolem každé nohy, kojit a u toho sundávat druhé dítě ze stromu, rozšířit svůj hudební repertoár o dalších xy dětských písniček (včetně druhých slok, které jste slyšeli vůbec poprvé v životě) nebo plastelínovat do zblbnutí jedno a to samé. A nejdál se (minimálně první měsíce) podíváte k babičce, které s velkou úlevou na chvíli odevzdáte děti, abyste pak mohli vesele usnout v kině.

Zjistíte, že v práci na Vašem místě sedí někdo jiný, kdo Vaši práci zvládá minimálně stejně tak dobře, jako Vy. Protože ženská, to je zvlášť křehké zboží. Po škole příliš mladá a bez zkušeností, kolem třicítky riziková, protože určitě otěhotní, po dětech často nežádoucí, protože jsou věčně nemocné, a když odrostou, tak je skoro stará :-D.


Ze zamyšlení mě probudí křik našich dětí, které se úspěšně hádají o knížku a dožadují se jídla. Připravím snídani do postele a uvědomím si, že ze mě nejspíš už „velká ředitelka“ nikdy nebude. Alespoň ne taková, jakou jsem chtěla být tehdy po škole. Cítím, že nechci svoje děti vídat jen pět minut před spaním a budu se snažit skloubit svou seberealizaci s rodinným životem. Jedno vím ale jistě. Kdybych dnes v tom dokonale padnoucím kostýmku seděla v té své vytoužené kanceláři, zavřela bych oči a snila. Snila o tom, co bych neměla. O jednom nedělním ránu, kdy se úplně unavení probudíte a jedno dítě Vám bude strkat koleno do nosu a druhé Vás bude tahat za vlasy se šibalským výrazem ve tváři. O ránu, kdy se budete celá rodina válet v posteli, pojídat koblihy, číst si knížky (a trhat listy O:-). Protože to je přesně to, po čem bych toužila ze všeho nejvíc..

A já jsem zvědavá, jak to máte Vy!

Lucka


   


SHARE:
Blog Design Created by pipdig