(Ne)splněné sny

18.9.16


Neděle ráno. Z hlubokého spánku mě probouzí řev z dětské postýlky, asi jako když najednou zapnete rádio a volume máte na maximum. Má hlad. Sakra, vždyť jedl před chvílí. My jsme ho totiž ještě neodnaučili se v noci probouzet na jídlo. Horko těžko odlepuju víčka od sebe a vidím, že mám druhé dětské koleno asi centimetr od mého nosu. Ona totiž teď chodí spát za námi. Marně se snažím nohou žďuchat do Martina, že teď je na řadě on. Spí, nebo minimálně dělá, že spí. My totiž vždycky hrajeme hru „vyděržaj pioněr“ aneb kdo vydrží být déle vůči řevu imunní. Dnes prohrávám já. Odšourám se do kuchyně udělat mléko a vracím se zpět. Pozoruju, jak se ta naše malá banda pomalu probouzí k životu. On totiž mezitím Hugo stačil svým řevem probudit i zbylou část osádky postele. Vezmeme ho k nám, s Nelinkou se po nás začnou válet, chichotat, tahat nám vlasy, škrábat nás po tváři, kopat nožičkama do břicha, občas hlasitě řvát do ucha a kramařit v nočním stolku a hledat, co by se kde dalo rozbít nebo někomu omlátit o hlavu. Ne, teď už fakt neusneme. Jde se do „práce“. Aneb pro mě den jako každý jiný.


Říkám si, jak jsem se tu vlastně ocitla. Na chvilku zavřu oči a přemýšlím.. Přemýšlím o tom, jak jsem v ruce svírala dva vysokoškolské diplomy a v hlavě měla asi tisíc plánů. Chtěla jsem ještě studovat, a tak jsem se vrhla do doktorátu (který už asi nikdy nedodělám :-D). Nastoupila jsem do práce do rodinné firmy a strašně mě to bavilo. Měla jsem jedinečnou možnost se toho od táty spoustu naučit a dělat na věcech, ke kterým bych se jinak jako čerstvý absolvent nedostala. Taky jsme s Martinem cestovali a chtěli toho tolik poznat. Válet se na těch nejhezčích plážích, slézat hory, poznat ty nejzajímavější města a s baťohem na zádech procestovat svět. Měla jsem sen, že něčeho velkého dosáhnu, že budu nejlepší v tom, co dělám. Úplně jsem se viděla jako top manažerka, v dokonale padnoucím kostýmku, v botách na vysokém podpatku, jak si to mířím po chodbě do své nové, moderní kanceláře :-D.

A pak jsem na těhotenském testu spatřila dvě čárky! V první chvíli jsem to obrečela a nevěděla, co s tou nově nabytou informací dělat. Pak jsme se z toho těšili oba, neuvěřitelně. Nemohli jsme se dočkat, až se z nás stanou rodiče. A pak přišel šok. Předčasný porod. Koukala jsem na svoje dítě přes sklo inkubátoru a dodnes slyším doktorku říkat: „Víte, ještě se neradujte, první týden bývá stěžejní a může se stát cokoliv“. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, jak je život křehký. Dala bych nevím co za to, aby bylo vše v pořádku, a to poslední, na co jsem měla myšlenky, byl ten dokonale padnoucí kostýmek či ležení na pláži, ty věci byly najednou tak vzdálené a nepodstatné.


Jenže ano, ze všeho se člověk oklepe. Časem vidíte Vaše (bezdětné) spolužačky a spolužáky, jak se jim v práci daří, a víte, že jste tam třeba mohli být taky. Zatímco oni Vám vykládají o novém povýšení, Vy je tak maximálně můžete „obtěžovat“ novými fotkami Vašeho špunta v mobilu (což je úplně moc nebere). Máte pocit, že z vědomostí Vám v hlavě nezůstalo nic. Místo budgetů a marketingových strategií děláte tak akorát rozpočet Vaší mateřské a ze strategií Vám zbývá jediná – jak vychovat dítě a ve zdraví to přežít :-D. Místo odborných znalostí, které se úspěšně vykouřily z hlavy, se naučíte nové. Třeba stavět neuvěřitelně vysoké věže z kostek, kreslit všemožné kýčovité pohádkové postavy, vařit s obmotanou zátěží kolem každé nohy, kojit a u toho sundávat druhé dítě ze stromu, rozšířit svůj hudební repertoár o dalších xy dětských písniček (včetně druhých slok, které jste slyšeli vůbec poprvé v životě) nebo plastelínovat do zblbnutí jedno a to samé. A nejdál se (minimálně první měsíce) podíváte k babičce, které s velkou úlevou na chvíli odevzdáte děti, abyste pak mohli vesele usnout v kině.

Zjistíte, že v práci na Vašem místě sedí někdo jiný, kdo Vaši práci zvládá minimálně stejně tak dobře, jako Vy. Protože ženská, to je zvlášť křehké zboží. Po škole příliš mladá a bez zkušeností, kolem třicítky riziková, protože určitě otěhotní, po dětech často nežádoucí, protože jsou věčně nemocné, a když odrostou, tak je skoro stará :-D.


Ze zamyšlení mě probudí křik našich dětí, které se úspěšně hádají o knížku a dožadují se jídla. Připravím snídani do postele a uvědomím si, že ze mě nejspíš už „velká ředitelka“ nikdy nebude. Alespoň ne taková, jakou jsem chtěla být tehdy po škole. Cítím, že nechci svoje děti vídat jen pět minut před spaním a budu se snažit skloubit svou seberealizaci s rodinným životem. Jedno vím ale jistě. Kdybych dnes v tom dokonale padnoucím kostýmku seděla v té své vytoužené kanceláři, zavřela bych oči a snila. Snila o tom, co bych neměla. O jednom nedělním ránu, kdy se úplně unavení probudíte a jedno dítě Vám bude strkat koleno do nosu a druhé Vás bude tahat za vlasy se šibalským výrazem ve tváři. O ránu, kdy se budete celá rodina válet v posteli, pojídat koblihy, číst si knížky (a trhat listy O:-). Protože to je přesně to, po čem bych toužila ze všeho nejvíc..

A já jsem zvědavá, jak to máte Vy!

Lucka


   


You Might Also Like

8 komentářů

  1. Říkám to pořád,my ženy to máme místy sakra těžké (zvláště chceme-li vytvářet hodnoty:)!Ale rodina je top a dle mého když se chce,jde i jedním zadkem sedět na dvou židlích (myšleno práce vs rodina).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za reakci :-) Já myslím, že se seberealizovat dá, i když ne třeba na 100%, jak jsem si původně myslela..A snad to jednou zvládneme tak, aby měly děti mámu, která s nimi bude třeba odpoledne trávit v parku, ale bude i spokojená v pracovním životě :-) Chlapi to mají holt trochu jednodušší :-D

      Vymazat
  2. Nádherný!!!!! Napsala jsi to úžasně a fotečky jsou úžasné. Po dnešní noci, kdy jedno mrně probulelo celou noc a náš 4 letý lumpík ležel s námí, protože měl kašel a nechtěl být sám. jsem se také zamýšlela nad tím, že by mi v práci bylo dost dobře. Ale pak mě se ke mně oba stulili každý z jedné strany a bylo to nádherný, takový pocit lásky, štěstí a spokojenosti jsem nikdy v práci neměla, ani po vyhrané velké zakázce. Taky si myslím, že skloubit rodinu a práci je boj, ale rozhodně budeme bojovat.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani!! Moc moc děkuju za tvoje řádky! Vidím, že je to u Vás taky náročné.. Ale bude líp, jak malý prospinká celou noc, uvidíš :-) Na práci mámy je náročná právě ta pracovní doba 24/7 a málo spánku, ale pak stačí, aby na nás jednou mrkly těma svýma kukadlama a objaly nás a všechno ostatní je zapomenuto. V práci se z vyhrané zakázky raduješ chvíli, ale tyhle pocity štěstí a hlavně lásky jsou trvalé, navždy :-)

      Vymazat
  3. Zase moc hezký a dojemný článek. Myslím, že mám novou oblíbenou blogerku:)
    Od té doby, co jsem máma, vidím spoustu věcí úplně jinak a nikdy by mě třeba nenapadlo, že se mi už nikdy nebude chtít vracet do práce. Měla jsem krásnou práci, která mě naplňovala, ale vůbec se to nedá porovnat s tím, jak moc mě teď naplňuje mateřství.

    www.heelsandbabypowder.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jee, tak to moc děkuji, to mě nesmírně těší :-) Mám to stejně, i když mám občas roupy, že bych chtěla do práce, oni dva jsou to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat a nikdy za to nepřestanu být vděčná.

      Vymazat
  4. Lucko, právě jsem objevila váš krásný blog. Většinou mě delší texty odradí a jen koukám na fotky, ovšem tenhle článek mě dostal. Je to neuvěřitelné jak stejně to vnímám....jen bych to nikdy neuměla tak dobře napsat. I já jsem měla stejné sny, jen s tím rozdílem, že jsem nechtěla být slavnou manažerkou, ale slavnou designerkou :)....nakonec jsem matkou a jsem za to šťastná!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc moc děkuji za krásný komentář! O:-) Máme to my mámy těžké, ale věřím tomu, že ta seberealizace ještě přijde a byť nebude taková, jakou jsem si já či Vy vysnila, učiní nás úplně stejně šťastnými. Nejdůležitější je, že se máme kam a hlavně ke komu vracet..ke svým dětem (a manželovi) :-) To je pro mě nejvíc. Ať se Vám daří a mějte se krásně! L.

      Vymazat