6 věcí, které mě na blogování překvapily

Bloguju už nějakou chvíli. Ne tak dlouho na to, aby ze mě byla zkušená blogerka, ale zase už celkem dlouho na to, abych mohla napsat, v čem mě blogování překvapilo, ať už více či méně pozitivně. Dnes tedy pár věcí, o kterých se moc nemluví, občas děláme, že to tak není nebo se k tomu nevyjadřujeme.. Ale jsou tu a já se Vám dnes pokusím popsat to tak, jak to vnímám já.

Takže o co se jedná? Jdeme na to!

1. Žrout času. Ano, blogování je časově náročný koníček, to už jste asi slyšeli. Já věděla, že článek nevznikne za 5 minut s prstem v nose :-D. I mě ale překvapilo, jak vlastně moc času mi to zabere. 

V prvé řadě musím mít nápad a věřte mi, že to bývá leckdy ta nejtěžší část, protože chcete psát o tom, o čem ještě nikdo moc nepsal, objevit místa, kde ještě nikdo moc nebyl a vyfotit fotky, které ještě nikdo moc neviděl, že :-D. Dál napsání textu, samotné focení (což je s dětmi sakra zábava, o tom už jsem několikrát psala), úprava fotek (kterou zatím moc neumím), vložení toho celého díla do bloggeru (či jinam), kde se obvykle ještě něco omylem (přeloženo, mou vlastní blbostí) rozhodí či smaže a propojení článku se sociálními sítěmi. Navíc ještě děláte obsah na Instagram a Facebook (nejlépe každý jiný) a i focení fotek sem a jejich úprava stojí čas. Pokud děláte blogování s láskou a vážíte si každého komentáře, ukrojí i odpovídání na ně a další maily část Vašeho rodinného času. 

Můj blog není nijak zvlášť známý a přesto s ním mám čím dál více práce. Dělám to hrozně ráda, přiznávám, že mě to vlastně i trochu pohltilo a bere mi hodně času. Pomalu se učím, kdy si už říct ne a věnovat se jiným věcem :-). A s tím souvisí i další bod.. 

  

2. Zásah do rodiny. Už nejsem ve věku, kdy bych po škole měla fůru času na svoje koníčky. Nemůžu jít před přednáškou v ideálním světle s někým fotit a nemám hodiny na to, abych se namalovala. Což znamená, že pokud chci hezké (a taky použitelné :-D) fotky, musíme je ideálně fotit o víkendu, musím zaměstnat děti a manžela (ze kterého už se vlastně stal můj dvorní fotograf, neptejte se mě, jak moc je rád :-D).

Lucie zkrátka občas místo toho, aby uklízela, sedne k počítači a píše. Občas místo toho, aby vnímala děti, odepisuje na komentáře. Občas místo toho, aby šla na hřiště, trčí na starým nádraží a fotí outfit. A občas místo toho, aby s mužem večer vedla debaty o nesmrtelnosti chrousta nad sklenkou vína, sedí a upravuje fotky.. I to je realita! Protože ač se tvářím, že to všechno dělám jen výhradně v době, kdy všichni spí, doma je uklizeno a navařeno, věřte, že to prostě není časově možný (pokud chci tedy i někdy spát :-D). S tím souvisí i to, že v blogování musí mít člověk oporu partnera, protože kdyby mě v tom nepodporoval, dělat bych to fakt nemohla. 

A to ani nemluvím o tom, že veřejně vystavujete svoje nejmilovanější pozornosti cizích lidí, aniž by si oni sami řekli, jestli to tak chtějí, nebo ne (a to je téma samo o sobě a na dlouhé diskuze). 

  

3. Konkurence. Dneska je tak trochu přeblogováno. Blogy se píšou téměř o všem, na co si dokážete vzpomenout. Byla jsem opravdu překvapená, kolik jich je. Jen v oblasti „mama“ blogů je nás dle poslední ankety oblíbenosti asi přes 50, teď už zase více. 

I tak si ale myslím, že prostor tu je. Tím, že je ale velká konkurence, musíte vynaložit dvakrát takové úsilí, aby zrovna Váš blog byl jiný, jedinečný. Zkrátka najít „díru na trhu“. Psát a fotit tak, jak nepíše a nefotí nikdo jiný, a to je sakra těžký. I tak ale není vyhráno. Lidé o Vašem blogu musí vědět, a to bývá často kámen úrazu. Jak nejlíp propagovat svůj blog? To já teda nevím :-D. Stále tajně doufám, že pokud to člověk dělá dobře a s láskou, čtenáře si to najde, i když to bude trvat déle..

S tím souvisí i časté přispívání. Na jednom kurzu nám říkali, že pro úspěšný rozjezd blogu je potřeba přidávat články alespoň 4x týdně! Proboha, kde bych na to všechno vzala čas? To bych musela začít preferovat kvantitu před kvalitou nebo čas strávený s blogem nad časem tráveným s rodinou, a to zkrátka nechci. I tak musím hodně zvažovat, kdy psát a kdy ne, aby se nás to jako rodiny dotklo co možná nejméně a neokrádala jsem děti o jejich čas s mámou.

  

4. Rivalita. Ne, nemyslela jsem si, že si blogerky vráží kudly do zad (i když jsem slyšela už různé historky). Prostředí „mama“ blogů mě ale strašně mile překvapilo a já si v něm vůbec nepřijdu osamocená. Nečekala  jsem, že se seznámím s tak fajn holkama, že se z nás stanou kamarádky, děti si spolu budou hrát na pískovišti a budeme společně plánovat dětské oslavy nebo i jiné akce.. 

Ale pozor! Tím nechci říct, že by mezi námi nebyla vůbec žádná rivalita. Jsou věci, o kterých se v souvislosti s blogem moc nebavíme, projekty, články a čísla, které moc neprobíráme. Pořád si ale myslím, že je to zdravá a přátelská rivalita a že je ku prospěchu věci. Kdyby nám každé na svém blogu nezáleželo a nechtěly jsme ho někam posunovat, zakrněly bychom všechny. A ač děláme blogy primárně pro radost, jakou radost bychom měly, kdyby je nikdo nečetl? 

5. Negativní komentáře. Všichni víme, že to k tomu patří, všichni říkáme, že se nad to umíme povznést, ale věřte mi, že když přijde první takový, vždycky nás srazí na kolena. Ne, často to člověk neumí přejít s úsměvem. I mně se to stalo, ač jsem za celou dobu blogování dostala jen jeden (což je vlastně hodně milé překvapení a teď doufám, že jsem si to nepřivolala! :-D). Já měla ze začátku tendence to analyzovat a ptát se sama sebe proč někomu vadím. Pak jsem ale pochopila, že je to zbytečné. Kdo Vám chce ublížit, vždycky si něco najde. Sama vidím, co se třeba občas děje na některých jiných (např. fashion) blozích a nelíbí se mi ani ty hanlivé komentáře, ale leckdy ani ty reakce na ně typu: „Když se ti to nelíbí, proč sem teda lezeš“. Asi jsem na to už dost stará, ale preferuju mezi lidmi nějakou základní slušnost.

Nevadí mi konstruktivní kritika (i když je taky občas potřeba ji rozdýchat, ale člověk si z ní něco může vzít), ale hanlivé a urážlivé komentáře na blog nepatří. Jednou nám na kurzu blogování říkali: „Blogování je, jako kdybyste někoho pozvali k Vám domů na návštěvu. Sdílíte s ním svoje soukromí, svoje názory, radosti i starosti. Tak proč byste si měli do obývacího pokoje pustit někoho, kdo si tam v klidu udělá potřebu?“. Jinými slovy, ty opravdu urážlivé komentáře je prostě lepší mazat. A neodpovídat. Věnovat lidem, kteří Vám chtějí ublížit, jen tolik času, kolik oni věnovali času napsání takového komentáře.

6. Reklama. A to je taky hodně propírané téma. S rozrůstajícím blogem prostě jednoho dne, dřív nebo později, přijde. A čtenáři ji nevidí moc rádi, s čímž často souvisí i bod 5 (a to mě překvapilo hodně). Obecně jsem nikdy nebyla proti reklamě, která zapadá do konceptu blogu, blogerka/bloger propagují něco, čemu věří, s čím mají zkušenosti, hezký projekt, kterému fandí. Blogování člověku zabere hodně času a energie a teď ruku na srdce, kdyby Vám pak dal někdo možnost mít za to něco nazpět, ať už v podobě produktu, který máte rádi, peněz nebo dárku pro čtenáře, odmítli byste to? 

Ale pozor! Tady, možná více než jinde, platí, všeho s mírou. Sama za sebe musím říct, že jsem většinu věcí dosud odmítla, naposledy třeba nabídku jednoho nadnárodního módního řetězce napsat článek s jejich produkty, kde bych ale neměla uvádět, že jde o reklamu. A já Vám lhát opravdu nechci. Pokud se tu reklama objeví, poznáte to a já se k tomu přiznám. Věřte mi ale, že na tomto našem blogování se fakt vydělat na živobytí nedá :-).  

Jsem zvědavá, jak vnímáte blogy Vy? Souhlasíte se mnou, nebo máte třeba úplně jiný názor? Budu ráda, když se o něj podělíte!

Lucka

P.S. Abyste si nemysleli, takhle u psaní článků většinou nevypadám. Dost často jsem třeba v pyžamu, nebo tak něco :-D.

P.P.S. A stále budu moc ráda za podporu a Váš hlas v anketě Blogerka roku. Pokud nás rádi čtete a jsme Vám nějakým způsobem sympatičtí, hlasovat můžete ZDE.