Lepší pozdě, nežli nikdy..

5.10.16


Snažím se silou vůle držet oči otevřené a koncentrovat se na silnici před sebou. Tyhle silnice x. třídy nemám ráda. Zatáčky, ze kterých může každou chvíli vyjet nějaký blázen.. Stromy kolem cesty, evokující obrázky dopravních nehod, které nemívají šťastné konce. Vymleté díry.  Já tudy ale teď musím. Je asi 10 večer, D1 ucpaná a já se jí snažím objet skrze jakési vesnice kolem (obyvatelé nechť mi prominou). Zírám skrz přední sklo na pruh světla, který mi probíjí cestu tou nekonečnou tmou. Venku lije jako z konve a stěrače jedou z posledních sil. Navíc mi co chvíli málem vypálí díry do očí světla protijedoucích aut. Hudba hraje na plný pecky a já se svým krákoravým zpěvem snažím v rytmu Coldplay doslova přeřvat svou vlastní únavu.

Myslím na ty svoje malý prďolky, který jsem před pár hodinami držela v náručí a loučila se s nimi. Nechtělo se mi od nich ani trochu! Odevzdala jsem je babičce a dědovi a jela vstříc volnému týdnu, který strávíme jen my dva. A taky už jsem si od někoho vyslechla, proč je oba opouštíme, co kdyby se nám něco stalo..

Proč jsem proboha jela dnes večer? Navíc v téhle dopravě. Měla jsem se vyspat. Jenže, copak já se vyspím? Už skoro 2 roky pořádně ne. Chodím spát pozdě, v noci se budím na krmení, protože jsem se ještě nehecla a neabsolvovala týdenní odvykání na flašku a probrečené noci. A tak jsem unavená. Strašně unavená. Někdy jsem tak unavená, že mám problém ráno odlepit víčka od sebe a vstát z postele je pro ně boj na několik minut. Kdybych jela ráno, cítím se asi úplně stejně.


Jenže já přece nemůžu být unavená! Nechodím do práce, nedřu jak kůň, abych zajistila rodině obživu. Já jsem přece na mateřské! Na dovolené..  Kolikrát slyším lidi kolem sebe říkat: „Jsem tak unavený z práce, mám toho moc a ten stres..“. Co můžu říct já? Že jsem unavená z dětí? Děti jsou přece radost a já jsem doma, kde beztak skoro nic nedělám.. Všichni vytvářejí hodnoty, plácají si po rameni a já tak leda vařím kaše a po stopadesáté utírám pokecanou zem a po stopadesátéprvní uklízím rozházený hračky.

Přiznávám se. Že jsem blbá, protože nechodím spát s nimi (což je teda mimochodem taky pozdě) a do postele se dostanu až dost po půlnoci. S mým špatným time managementem totiž doháním veškeré resty večer. To abych pak mohla jít zase nekřesťansky pozdě spát a ráno měla opět problém odlepit víčka. A takhle pořád dokola, nějak není cesty ven, kruh se uzavřel :-D.

Při smyslech mě drží kafe, které mi tchán před cestou uvařil a myšlenky na to, že se mi prostě nemůže nic stát! Kvůli nim.. Musím být opatrná.. Musím prostě dojet v pořádku domů. V ten moment mě napadne, jaký krůček můžu být od toho, aby se něco stalo. Stačí trochu zavřít oči, párkrát zívnout, nesoustředit se.. A moje auto může být rázem aktérem těch smutných fotek se stromy kolem silnice. Tak málo stačí a všechno může být jinak. A tak si říkám: „Jakou cenu má Tvůj život? Jednu pitomou hodinu jógy, kterou chceš zítra stihnout? Protože ty musíš vždycky stihnout a zvládnout všechno?“

Konečně zase najíždím na dálnici a po chvíli zastavuju u McDonalda. Koukám do osvětlených oken toho prázdnýho světa plnýho hranolek, burgerů, éček a kalorií. V tom si uvědomím, že v rukou stále ještě křečovitě svírám volant. Unavená jako kotě se doplížím až na záchod a tam se sama sebe leknu. Zírám na svůj odraz v zrcadle pár desítek vteřin. Tohle nejsem já! Bílá jako stěna, bez make upu a líčidel, s červenýma a nateklýma očima. Nemusím ani říkat, jak unavená jsem. Můj obličej mluví jasně, mám to na něm přímo vytetovaný. Takhle děsně jsem snad nevypadala ani pár minut po porodu. Něco musím změnit. Takhle prostě nemůžu fungovat. Dojde mi, že ten největší blázen za volantem jsem já.

Po 4 hodinách jízdy jsem o půl jedné dorazila domů. Můj muž dorazil z práce asi 15 minut po mně.. Schoulila jsem se do jeho pevné náruče, jako bych se do ní chtěla vtělit a zůstat v ní napořád. Z očí mi naprosto nekontrolovatelně začaly téct slzy. Nikdy jsem nebyla radši, že jsem v pořádku doma. Po téhle šílené cestě mi bylo jasné, že naše společné volno (které plánujeme už skoro 2 měsíce), přišlo právě včas. Nutně si potřebuju odpočinout a Martin jakbysmet. Jinak bych byla nebezpečná nejen sama sobě, ale i lidem okolo. A to v žádném případě nemůžu riskovat.


Čeká nás tedy prodloužený víkend, jen my dva. Dlouhé procházky ruku v ruce, snídaně, které se protáhnou až do oběda, klidné noci, kdy Vás nikdo nebudí, hodiny trávené povídáním o všem možném i nemožném a objevování města, kam se už dlouho oba chceme podívat. Čas jen pro nás. A já se na to strašně těším! A zároveň je mi smutno. Bez těch našich kulihrášků je všude tak nějak prázdno. Včera jsem šla před spaním zhasnout Nelince lampičku a přikrýt ji, když mi došlo, že tam není :-D. Ale vím, že tohle už byla nutnost. Abychom se nadechli a o to raději se zase vraceli domů.

A proto, nebojme se říct si o pomoc. Nestyďme se za to, že už nemůžeme nebo že jsme vyčerpaní. Buďme na sebe opatrní. Zbytečně neriskujme kvůli tomu, abychom někde byli o chvíli dřív nebo toho stihli o krapet víc. Udělejme si někdy čas jen pro sebe, zasloužíme si ho! Přestože si okolí kolikrát myslí, že třeba na mateřské nemůže být člověk vyčerpaný nebo že jsme na únavu ještě příliš mladí. My sami se známe nejlíp a víme, kde máme svoje hranice. Lepší pozdě, nežli nikdy.

Lucka

P.S. Aby ta naše dovolená nebyla jen tak růžová, můj muž si bere s sebou pracovní počítač :-D.

P.P.S. A s těmi snídaněmi fakt nevím, jak to bude. Ve Švédsku je tak draze, že jsme si možná měli nakoupit jídlo s sebou nebo budem okusovat podzimní listí :-D :-D.


P.P.P.S Jak nás znám, budeme chtít zase ve Stockholmu vidět a stihnout úplně všechno :-D.

You Might Also Like

12 komentářů

  1. Páni! Já se tak lekla tvého příspěvku na insta, ze jsem nesla postnout svůj fondant ale nejprve číst co se děje. No tohle... tohle znám, jak jinak. A je dobře ze sis dokázala rict to DOST ������ žádný výčitky! Rozhodne porelaxujte a vydechněte. Nechci mudrovat, ale říkám si vždycky: bacha na život mas jen jeden pokus, a ani jeden den nedostaneme dvakrát! ������

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neeee, neboj :-D Ale poslední dny a týdny zažívám fakt největší únavu, jakou jsem kdy měla.. Musím s tím něco udělat :-) Přesně, jak říkáš.. člověk si musí vážit každého dne O:-)

      Vymazat
  2. Krásně napsané, jak kapitola z nějaké knihy. Psala jsem Ti i na instagramu, že by jsi měla vydat knihu, píšeš fakt skvěle. Hezkou dovolenou a načerpej sílu!V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Normálně se červenám, zase O:-) Děkuju moc! Za milá slova, podporu, že sem chodíš číst a vůbec. Vážím si toho! :-)

      Vymazat
  3. Luci, začátek článku mi až strašidelně něco připomíná. Bylo něco kolem desáté večer, já s migrénou za volantem na dálnici na letiště do Vídně. V sobě jsem měla prášky na hlavu, kafe, colu. Ten týden jsem začala pracovat na plný úvazek a chystala se na poslední ročník VŠ. Na letiště jsem nedojela, dostala jsem svůj první panický atak. Za měsíc další (opět za volantem) a pak ještě pár dalších, ale už ne tak velkých. Je to už pět let, od té doby jsem sice ušla velký kus cesty (bez antidepresiv, který jsem odmítla), ale pořád to není ono, moje tělo pořád stávkuje, jsem unavená (ano bezdůvodně), bolesti hlavy skoro na denním pořádku, jo a od té doby navíc neřídím. Pořád se myšlenkama vracím zpátky a říkám si, proč jsem nepoprosila někoho jiného, aby hubbyho vyzvedl. Ale ne, vždycky jsem musela stihnout milion věcí a nejradši všechno sama. Možná to bylo "znamení", že mám v životě zpomalit. Tak jsem zpomalila, ale nevím jestli už nebylo pozdě, když jsem se z toho ještě pořádně nedostala. Mimochodem moc lidí to neví, vysvětlovat je to složitý, často ale slyším, že přece tak mladá nemůžu být unavená a bez energie. Navíc bez dětí (uvidím jestli se na ně budu vůbec někdy cítit, ale doufám že ano).
    Každopádně proč to píšu? Protože po přečtení tvých příspěvků si myslím, že jsme hodně stejně nastavené. Výčitky když něco nestihnu, nezvládnu, nebo ještě hůř udělám špatně, hledání smyslu života, atd. Tak Ti jen chci napsat, vím, že to asi moc nepůjde, zvlášť s dětmi, ale zkus někdy vydechnout. A když ne kvůli sobě, tak kvůli vaší krásné rodině. Následky se pak řeší blbě a dlouho :-( Nechci tě strašit, jen jsem to potřebovala napsat.
    Btw občas poslouchám meditace, mám dvě aplikace - headspace a breathe, ale zatím mi to moc nejde :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Štěpánko! Nevěděla jsem! :-( Mám to dost podobně jako Ty.. Občas si na sebe kladu velké nároky a pak sama sebe vystresuju, že to nestíhám.. Holt, nejsme superženy a máme nárok na to občas něco nezvládat..Věř mi, že vím, o čem píšeš.. Něco podobného jsem zažila, když jsem byla těhotná s Hugouškem.. Tak strašně moc jsem se bála, že se zase něco podělá, že to nezvládnu..Ale zvládli jsme to, celá rodina, já, Martin a Nelinka. On mi strašně moc pomohl, podporoval mě a nikdy neztrácel víru a dobrou náladu.. Ale bylo to těžký..Třeba o tom někdy napíšu :-D Věřím, že máš stejnou oporu v Honzovi, a to je strašně důležitý, nejsi v tom sama!

      Tak mě ještě napadá, jestli u Tebe třeba vyloučili únavový syndrom.. Často stojí právě za dlouhodobými stavy únavy tohoto typu..

      Drž se, bude to dobrý, ačkoli se to teď zdá nemožný.. Moc na Tebe myslím :-)

      Vymazat
    2. Luci děkuju, vím, že to bude dobrý, občas mám lepší dny a občas horší, ale snad směřuji správným směrem :-) Ale ano, bez Honzy bych rozhodně nebyla tam, kde jsem teď. Taky si se mnou zažil svoje, byly noci, kdy jsem ho budila s bušícím srdcem a musel mě uklidňovat a dýchat se mnou :-( ale to naštěstí bylo jen párkrát a už je to snad za námi..taky má svoje problémy, tak jsme taková super dvojka, ale navzájem se snažíme podporovat :-) Ještě že je máme, ty Martina a já Honzu!
      Jen mě mrzí, že jsem správně odhadla, že jsme v tomhle podobné. Každopádně zdravá a šťastná rodina je důležitější než vytváření nějakých hodnot! Jen je asi potřeba si to vnitřně nějak přenastavit.

      Jinak únavový syndrom nikdo neřešil, ale taky už mě to párkrát napadlo, upřímně asi jsem bohužel zatím nenatrefila na doktora, který by mě řešil nějak komplexně. Nechci si rozhodně stěžovat na české zdravotnictví (po tom co jsem zažila v USA), ale zatím pro doktory bylo jednodušší vše přičítat panické poruše a doporučit antidepresiva (zatím jsem je úspěšně odmítala, ale někdy už začínám přemýšlet jestli by to přeci jen nebylo řešení..).

      PS: Dovolená vypadala moc pěkně, jen trochu chladně :-)

      Vymazat
  4. Jo a užijte si dovolenou! Odpočiňte si a hlavně si užívejte jeden druhýho :-*

    OdpovědětVymazat
  5. Lucko píšete moc hezky!Mrzí mě,že Vám někdo řekl ten blábol o opouštění,něco podobného jsem si přímo a často i nepřímo vyslechla taky a dokáže to člověku udělat zle.A někomu zas dobře,že :D Rovnováha zachována��Užijte si dovolenou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jee, moc děkuji!! To mě moc těší O:-) Slýchávám o opouštění a bohužel se setkávám i s názorem, že přece nemůžu být unavená, protože jsem mladá, nechodím do práce.. Jenže my jsme v Praze sami, babičky nejsou po ruce a všechno prostě táhneme jen spolu (naštěstí jsme na to dva).. A už jsme byli fakt oba unavení :-( Takže teď tady spíme i 11 hodin v kuse :-D :-D

      Hezký večer! A ještě jednou díky!

      Vymazat
  6. Karolína Hrdličková7. října 2016 9:46

    Luci, měla by ses dát na spisovatelskou dráhu. Píšeš neuvěřitelně čtivě ♥. Další parádní a pravdivý článek. Obdobné pocity zažívám skoro každou delší jízdu autem a ještě víc, když jede někam můj muž. A s dětmi nabraly ještě na intenzitě. Někdy je potřeba zpomalit nebo zastavit a neohlížet se při tom na názory jiných lidí. Užijte si výlet a chvíle jen o vás dvou a těším se na vyprávění ♥ . Kiki

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Káji, moc moc děkuju! Co já, ale ty se třemi dětmi! A věřím, že je to ještě složitější, protože je musí někdo všechny hlídat, a to je v tomto počtu sakra těžký úkol :-).

      Od té doby, co jsem máma, se nějak víc bojím. O děti, o Martina, ale i o sebe.. Člověk prostě cítí tu zodpovědnost O:-). A za volantem tuplem! Jenže žít jen ve strachu taky nejde.. Takže je fajn občas vypustit a zrelaxovat.. Moc to přeji i Vám dvěma :-).

      Vymazat