čtvrtek 27. října 2016

Právě teď a právě tady



Je to pár dnů, kdy mě nad ránem Hugoušek probudil, že má hlad.. Intuitivně jsem se otočila na Martina a chtěla do něj dloubnout, jestli by ho nechtěl ukonejšit, ale zjistila jsem, že tam není.. Našla jsem ho u Nelinky, jak tiše spí a drží ji za ruku. Myslela jsem si, že v noci asi plakala a mě to neprobudilo.
Když jsem se ho ráno ještě rozespalá ptala, co se v noci dělo, k mému překvapení řekl, že vůbec nic. „Chtěl jsem ji jen obejmout“, zněla jeho odpověď. Za chvíli mi donesl svůj telefon a ukázal mi smsku, která mu v noci přišla. Od někoho, kdo je nám hodně blízký. Srdce mi poskočilo a něco uvnitř mě se pevně a nekonečně sevřelo, žaludek se obrátil. Špatná zpráva. Jedna z nejhorších, jaké si lze představit.

Sedím na té posteli, mžourám očima a čtu stále dokola. S každým dalším slovem si přeju, aby to nebyla pravda, aby se mi to jen zdálo, aby mě za chvilku někdo probudil.. Chtěla bych odepsat tisíce slov, ale vím, že ani jedno nepomůže. Chtěla bych obejmout, ale nemůžu. Chtěla bych se pomodlit, ale nemám ke komu. Chtěla bych.. Prostě bych chtěla nějak pomoct, ale jsem bezmocná. Jediné co mi zbývá a v co doufám je, že se stane zázrak a bude zase dobře. 

Najednou mi nevadí, že Nelinka je ráno protivná a vzteká se. Nezuřím, ani když Hugo rozsype v kuchyni mouku po zemi a začne se v ní přehrabovat. Nejsem nervózní, když nestíhám domluvenou schůzku. Nic z toho prostě není důležitý..

V tu chvíli mi vlastně přijde nepodstatný skoro všechno. Přemýšlím nad tím, jak se dokola za něčím ženeme, po něčem toužíme, chceme dosáhnout úspěchu, zažít nemožné, zkusit nepoznané, získat obdiv.. Prostě obstát, což je v dnešní době čím dál tím těžší.. Ano, i já. Miluju svůj blog, ale přiznám se, že jsem s tím teď trochu bojovala. „Do prčic, ty si tu plácáš o nakupování a o tom, jestli je lepší šedá nebo černá šála, zatímco někdo Tobě blízký musí řešit úplně jiné otázky?“, říkala jsem si v duchu. Jaká je přidaná hodnota tohohle počínání? Nebylo by lepší jít místo psaní spát/hrát si s dětmi/povídat s manželem?

Neumím být vůči takovým věcem imunní. Když se někdo z mých blízkých trápí, trápím se s ním. Když je naštvaný, jsem naštvaná s ním. Když se raduje, raduju se ze srdce taky. Tak to mám, jinak to neumím. A teď jsem prostě smutná. Ale o mě tu vlastně vůbec nejde. Já v tomhle příběhu nejsem důležitá. 

Často se u nás na hřišti potkávám s jedním tatínkem. Je to černoch, Američan (doma mu říkáme roztomile „černoušek“), zkušený a taky hodně věřící pán. Mám ho moc ráda, zvlášť když se vždycky zazubí od ucha k uchu a pronese směrem k Nelince: "Hey sweetie, how are you today?" a ona, ač mu vůbec nerozumí, zazubí se taky (i bez těch svých předních zubů) a hlásí: "Jééé, gůůd, majlou bajlou šéš" (to je totiž její představa o angličtině :-D). Občas vedeme filozofické debaty, zatímco děti po sobě patlají písek (teda spíš on, já jsem víc posluchač O:-). Tuhle mi povídá: „Proč se lidi pořád za něčím ženou? Proč neustále řeší, co bude zítra, až zapomínají žít tady a teď? Vždyť dnešek je to jediné, co máme. O zítřek se můžeme starat přece až zítra.. Care about tomorrow when tomorrow comes“.

Vím, neobjevila jsem Ameriku O:-). Přesto mi teď jeho slova zní v uších. Jsou to všechno věci, které tak nějak podvědomě vím, ale přiznám se, že i já na ně prostě často zapomínám (a bohužel mi to vždy musí připomenout nějaká špatná událost). Možná proto, že člověk potřebuje mít nějaké cíle, sny, cestu, po které chce jít.. Bavil by nás život, kdybychom neměli po čem toužit, co si přát, co ještě zkusit?  Jen se u toho nesmí zapomínat stát nohama na zemi a žít. Právě teď a právě tady, každý okamžik, s těmi, co máme nejradši. Obejmout je, říct jim, jak moc je máme rádi. Aby nám ten život tak nějak neprotekl mezi prsty. Na ničem jiným totiž vlastně až tak nezáleží. 



jacket - All Saints // cardigan - Acne studios // t-shirt - Ragdoll LA // vest - Ravn // jeans - Topshop // boots - Geox // bag - Balenciaga  
SHARE:

6 komentářů

  1. Množství outfitových fotek s článek moc nekoresponduje :-) Ale nechci rýpat... Čtu Vás ráda, i když právě ty outfitové články přeskakuji, protože takto zaměřených blogů je podle mě až moc. Bohužel zbylo málo takových, které byly před pár lety a daly se normálně číst. Fandím Vám, ať jste jedním z nich :-) Ačkoli jsem možná jediná, kterou více než oblečení zajímají myšlenky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mila Michelle, dekuji za komentar :-) Jak jsem psala na FB a IG, clanek mel byt puvodne jen outfitovy, ale nejak jsem citila, ze chci napsat neco jineho. Mate pravdu, ze by se k nemu hodily jine fotky, ktere ted nemam :-(

      Jak jsem zjistila, blogu je strasne moc O:-) Hodne z nich je o mode, hodne je ale i o rodine, zivote, jidle..Obecne je jich proste dost. Tak snad si je stale z ceho vybrat..

      Dekuji a budu se snazit O:-) Lucka

      Vymazat
    2. Nemyslela jsem to zle, čtu Vás ráda a úplně nejradši mám článek (Ne)splněné sny :-) Přestože zatím děti nemám, nějak cítím, že se mi změnily priority.
      Chtěla jsem podotknout, že (pro mě bohužel) těch blogů o životě a rodině ubývá na úkor jídla a módy... Ale taková je holt doba, co se dá dělat, budu se muset přeorientovat :D
      Pište klidně více, vsadím se, že nebudu jediná, kterou to potěší! Mějte se krásně :-)

      Vymazat
    3. Jejda, tak pozdě jsem teda ještě neodepisovala, stydím se O:-) Já si ten komentář vůbec zle nevysvětlila, naopak, měla jste pravdu :-) Na jídlo talent nemám a jen o módě se mi psát nechce, takže snad mě tohle "prokletí" nezastihne O:-) Budu se snažit! A moc Vám děkuji a omlouvám se!!!! L.

      Vymazat
  2. Delas to krásně a ja věřím, že Ti to vydrží i dál. mam to tu moc ráda, i když nekomentuji tak čtu. DÍKY za další milý článek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Míšo, moc děkuji, mám velkou radost! I já Tě sleduji, nemysli si O:-) Mám Vás ráda a obdivuji tvoji kreativitu, tvořivost!

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig