Oblečení pro dobrou věc

Blíží se Vánoce. Čas, který je, alespoň pro mě, tak nějak citlivější. Pokaždé, když stojíme u štědrovečerní tabule, děkujeme za to, že jsme se zase ve zdraví sešli. Je to doba, kdy nejen, že jsme obdarováváni, ale především rádi obdarujeme. Svoje děti, partnery, rodiče, prarodiče, kamarády, ale třeba i Ty, které neznáme, ale jsou nám nějakým způsobem blízcí. 

I já se rozhodla, že bych chtěla někoho obdarovat, nebo spíše někomu pomoct. Zapojila jsem se tedy hned do dvou projektů a budu strašně moc ráda, když mi v tom pomůžete, budete-li chtít!

Bazar oblečení pro Anetku

Naše děti si přejí na Vánoce hračky- Nelinka domeček pro panenky a Hugouškovi by se myslím líbila obří garáž pro auta. Anetka má ale jiné přání. Moc si přeje asistenčního pejska, který jí může pomoct s rozvojem jemné i hrubé motoriky a bude ji inspirovat k verbální komunikaci. Anetka totiž od narození trpí dětskou mozkovou obrnou a dle předpovědí lékařů neměla nikdy vidět, slyšet, chodit, komunikovat, nebo se jen na své rodiče usmát. Díky obrovské péči jejich nejbližších začíná pomalu v 5,5 letech chodit, přestože mentálně není na úrovni svých vrstevníků. Je to velký boj, ale oni se rozhodli bojovat a především - Anetka chce! A to je něco úžasného! Mají můj obrovský obdiv.  

Moje kamarádka Alenka vede spolek Kouzelná přání a pomáhá tak spolu se svým týmem právě taková přání plnit. Protože se známe dlouho, oslovila jsem ji a domluvily jsme se, že bych zkusila pomoct. Pejsek stojí 230.000 Kč, rodina Anetky se na něm finančně musí podílet částkou 100.000 Kč. Část peněz se již podařilo vybrat jinými cestami, přes Kouzelná přání tak zbývalo "dovybrat" 38.000 Kč. K současnému dni je potřeba ještě získat posledních cca 20.000 Kč. Pomůžete mi?

Jak to bude probíhat? Víte, že miluju módu a oblečení, proto bude má pomoc směřovat tímto směrem. Od této chvíle spouštím na našem FB profilu malý BAZAR oblečení (a nejen toho) a veškeré vybrané peníze věnuji Anetce. Máte tak možnost koupit si něco hezkého pro sebe či někoho blízkého a zároveň tak pomoct dobré věci.

Pokud by se Vám nic z věcí nelíbilo, můžete samozřejmě Anetce pomoct přímo zasláním finančního příspěvku na transparentní účet spolku, více info včetně čísla účtu přímo ZDE. Každá korunka se počítá a má smysl! Budu Vám ze srdce vděčná!

Luftování

Druhá pozvánka je na fyzickou akci :-). Jedná se o Luftování, již 7. ročník dobročinného bazaru, který se uskuteční od 3. do 4. 12. (sobota + neděle) v prostorách bistra Famagusta a nově i Lelí´s cupcakes na ulici Vyšehradská 53, na rohu Karlova náměstí v Praze.

Je to prima akce, kterou pořádají 4 bývalé spolužačky z gymnázia, které hledaly možnost, jak se potkávat se svými přáteli a známými a spojit příjemné s užitečným. V pátek 2.12. proběhne na témže místě sběr oblečení. Můžete přinést, co se Vám již doma nehodí a mohlo by ještě krásně sloužit někomu jinému- oblečení, boty, hračky, knihy.. Následující dva dny pak proběhne prodej. Já mám již vyčleněny další dvě tašky, které poputují přímo na Luftování a přislíbila jsem i pomoct s organizací.

Tak s kým se tam o víkendu potkáme? Přijďte si koupit něco hezkého pod stromeček a pomoct dobré věci. Veškerý výtěžek totiž poputuje na Linku důvěry Dětského krizového centra :-). 

Vím, že máte určitě spoustu svých starostí a taky moře věcí, které je před Vánoci potřeba zařídit a hlavně koupit. Ale věřte mi, kdykoli si koupím něco materiálního, mám radost chvíli a pak to postupně vyprchá. Kdykoli ale někomu jakkoli pomůžu, ten pocit radosti zůstává napořád. A tady můžete spojit hned dvě věci dohromady, a to mi přijde prostě super.

Tak snad mě v tom nenecháte! O:-) 

Lucka

Nelinka slaví 4 roky!

To tak letí. Dnes jsou to 4 roky. Přesně tolik let od chvíle, kdy jsem na to malinkatý, černovlasý miminko koukala přes sklo inkubátoru a hledala ty správné pocity. 4 roky od doby, kdy se nám život obrátil vzhůru nohama a všechno nabralo ty správné grády. 4 roky plné radosti, občas i nějakých starostí, ale především lásky. Tak velké a nekonečné, že jsem si to nikdy ani nedovedla představit. Ne nadarmo se říká, že narozením dítěte část Vašeho srdce už navždy bude chodit mimo Vaše tělo. Zažila jsem lásku rodičovskou, partnerskou, ale ta mateřská, to je prostě to nejhlubší, co můžu cítit (omlouvám se svému muži :-D).

Přiznávám ale, že začátky nebyly jednoduché. Trvalo mi dlouho, než jsem se sžila s rolí mámy a opustila všechny strachy (o tom jsem psala ZDE). Dodnes mě mrzí, že jsem na Nelinku ze začátku přenesla tolik obav a negativní energie. Věřte, že moje představa v těhotenství byla zcela jiná, než realita prvních měsíců. Dlouhou dobu jsem měla co dělat sama se sebou, až jsem skoro nestačila zaznamenat, že mi to moje dítko roste před očima a z ležícího miminka se stává malý, chodící človíček. 

Neli měla být kozoroh/vodnář, ale narodila se ve znamení střelce. A ono to tak asi mělo vážně být. Probojovala si tu cestu na svět navzdory mně, doktorům i moderní medicíně. Je to silná osobnost zkrátka už od narození. Svůj názor si vždy prosazovala velmi jasně a tvrdě. Když nechtěla jíst, nejedla. Mohla jsem se stavět na hlavu, prosit, dělat ze sebe prasátko Peppinu a chrochtat, ale ani ťuk. Když naopak chtěla něco, co bylo zakázané, měli jsme co dělat, aby sousedi nevolali sociálku, protože řvala poměrně vydatně :-D. A mazlení? Když byla menší, jedna pusa a mamko neotravuj. Jak se pro něco rozhodla, šla si za tím a bylo jí úplně jedno, jestli ztratí z dohledu rodiče. Jednou jsme jí takhle testovali a schovali se za keř a čekali, kdy si všimne, že tam nejsme. Po 15 minutách a jedné paní, co jí chtěla odvést na policii, jsme se k ní přihlásili a vypadali jak dva pitomci :-D.  

Náš vztah máma x dcera prošel vlastně několika zkouškami. První byla hned v souvislosti s jejím předčasným narozením. Další, když bylo Nelince asi 15 měsíců a my se přestěhovali do Prahy. Já, fixovaná hodně na domov a svoji rodinu, jsem se náhle ocitla v cizím městě. Ve městě, kde nikoho neznám, bez rodiny, přátel, ostatních dětí, odkázaná jen na Martina a na to, kdy přijde domů. Byly jsme vlastně pořád samy. Já měla jen ji a ona zas jen mě. Musela snášet moje výkyvy nálad, pocity osamění a občas i nervové lability (bez jakéhokoliv hlídání to na mě občas dolehlo, no :-D). 

Když byl Nelince víc jak rok a půl, otěhotněla jsem a po pár týdnech, při zhoršeném nálezu, zcela ulehla do postele s nohama nahoru. Museli jsme najmout paní na hlídání, která chodila na celé dopoledne (do školky ještě bylo brzy) a odpoledne zase spěchal z práce domů Martin a na víc jak půl roku se z něj stal nejen živitel rodiny, ale i kuchařka, nákupčí, uklízečka a můj osobní psycholog. Protože já jsem celé druhé těhotenství proležela v obavách a strachu, abych zase předčasně neporodila. Děsila jsem se toho, že jakmile se nález ještě zhorší, skončím v nemocnici a Nelinku neuvidím vůbec. Ta si samozřejmě nárokovala moji pozornost a neuměla pochopit, že maminka si s ní nemůže hrát, že maminka musí ležet. 

A to bylo období, kdy se u nás poprvé objevil vzdor. Pomaličku se vplížil, zcela nevinně a já myslela, že to tak zůstane. No, po narození Hugouška propukl v takové míře, že jsme z toho s Martinem byli celkem paralyzovaní. Takové ty momenty, kdy dítě leží na zemi, křičí, vzteká se a kope kolem sebe (nejlépe do nás) nohama, byly u nás na denním pořádku. A ano, přestože svoje dítě milujete k zbláznění, je občas těžké najít si k němu cestu, když vezme dětskou židličku a třískne Vás s ní po hlavě nebo do Vás mlátí pěstičkami. Bylo to extrémně náročné, ale já se na to vždy snažila dívat jejíma očičkama. Její narození, moje deprese, přestěhování, "odstrkování" při mém těhotenství a pak najednou cizí element u nás doma, kolem kterého se točil svět, Hugo. Vždyť jsme spolu skoro nezažily nějaký delší čas v klidu..

A Nelinka ho potřebuje, strašně moc. Potřebuje nás. Naši pozornost. Mít nás občas jen sama pro sebe. Snažíme se jí maximálně věnovat, co to jde. Poslední dobou začala být fixovaná i na domov. Když je chvíli u babičky, je strašně ráda, ale doma mi pak špitá do ouška, jak je šťastná, že je zpátky a že už nikam nechce jet. Často pak nikam nechce pustit ani mě a čím dál více spí s námi s posteli. A vůbec, začala se mazlit! Pro mě je to ta největší odměna! Každý večer máme svůj rituál, zalezeme si do postýlky, čteme všechny možné pohádky, povídáme si a před usnutím si říkáme, jak moc se milujeme: „Mami, já Tě miluju až na střechu, až do nebe, až na hvězdy, až na planetu, až do Vesmíru". 

Je hrozně chytrá, v hlavičce jí to pálí o sto šest. Umí všechny barvy, tvary, písmena, počítat, krásně recitovat a zpívat (prý má hudební sluch- po kom z nás dvou to podědila, nevím :-D). Na všechno má odpověď a když už náhodou v záloze není žádná chytrá výmluva, dělá, že nás neposlouchá :-D. Je hbitá, všude vyleze, všechno chce zkusit a je jen málo překážek, kterých by se bála (což vyžaduje zvýšenou opatrnost od nás). A je to taková malá ředitelka, která ráda všechno kolem sebe řídí. Pořádá v princeznovských šatech čajové dýchánky, ale když se jí něco nelíbí, klidně vezme do ruky smeták a jde do boje. 

Nejčastěji samozřejmě bojuje s Hugouškem, ten už začíná být celkem vyrovnaným soupeřem :-D. Musím ale říct, že přesto, že se občas trošku rvou, začínají se objevovat i ty hezké momenty. Chvíle, kdy se spolu smějí, dovádějí, radují se, hrají. Z Nelinky už začíná být velká ségra, která Hugouškovi občas oblíkne boty, ukazuje svoje knížky a vysvětluje, jak se s kterou hračkou hraje (aby mu ji pak občas nemilosrdně čmajzla a zdrhala pryč :-D).

Miluje děti a společnost. Vždycky se strašně těší, až uvidí svoje kamarády, až si budou hrát. Bohužel však pro ni, oni si občas chtějí hrát po svém, a to Nelinka ještě úplně neumí pochopit :-D. Ve školce je šťastná a i když je nadšená, že se objevím ve dveřích, často mi řekne, ať chvíli počkám, že si musí dohrát (nevím, jestli si opravdu chce dohrát, nebo mi to dělá trochu natruc, ještě jsem to nerozklíčovala :-D).

Dneska má Nelinka 4 roky! A já si přeju jediné. Aby zůstala taková, jaká je. Aby byla zdravá, šťastná a stále s úsměvem na rtech, aby byla svá. Abychom jí byli těmi dobrými průvodci životem. Abychom jednou, až spolu budeme sedět u kávy a ona bude na klíně houpat třeba už svoje děti, rády a s láskou vzpomínaly na momenty, které teď zažíváme.

Je to úžasná a silná holka. A já nikdy nepřestanu být životu dostatečně vděčná za to, že nám ji nadělil.

Lucka

Příběh jménem Noire + GIVEAWAY

Sedím v kavárně, je sobota ráno a já si vychutnávám svůj ranní šálek výborné kávy a banánovou bábovku. Naproti mně sedí Petr a Vojta, jedni ze zakladatelů projektu NOIRE. Připomínají mi nás, mě a moje spolužáky, když jsme se plni snů a výzev vrhali kdysi na vysoké do nového projektu, budovali tým a nic naše nadšení nemohlo zastavit. Vojta s Petrem už mají dostudováno, ale znají se vlastně od školy. „Studovali jsme na VŠE a byli na stejné koleji. Když mě poprvé napadla myšlenka vlastního projektu, Petr byl první, s kým jsem to řešil a který do toho šel se mnou. Postupně se k nám ještě přidaly holky, 2 Klárky a Markéta, naše bývalé spolužačky a kamarádky,“ vypráví Vojta. A mně je hned jasné, že když jde o takovou holčičí věc, jakou je kabelka, musí v tom být zainteresované i holky, že :-D.

Přiznávám, že když mi ve schránce poprvé přistál mail s nabídkou spolupráce v projektu, který měl dle slov zakladatelů propojit svět online a offline módy, nechápala jsem. Cože? Propojení nějaké aplikace a kabelky? To jde? Ano, byla jsem zprvu trochu nedůvěřivá, ale rozhodla se, že se o tom chci dozvědět více.

„Jak Vás vůbec něco takového napadlo?“ ptám se kluků hned na úvod, zatímco usrkávám moje ranní latté. Vojta se ujme slova a vypráví: „Jednou jsem zaslechl rozhovor dvou slečen v kavárně o tom, jestli kabelka jedné z nich je pravá nebo ne. Pracoval jsem tehdy v online firmě a hned přemýšlel, jak by se dala pravost nějaké kabelky jednoduše ověřit. S Petrem nás napadlo, že můžeme vyrábět kabelku s unikátním kódem, díky kterému bude propojena s naší aplikací a nejen to. Uvidíš někoho na ulici s naší kabelkou, bude se ti líbit, co má na sobě a budeš chtít vědět, odkud jednotlivé kousky jsou? Stačí mrknout na kód na kabelce a danou uživatelku si najít v aplikaci Noire a hned zjistíš, co a kde nakupuje, můžeš ji začít sledovat, lajkovat. Spojujeme tak dvě skupiny - ty, co hledají inspiraci a ty, kteří se tou inspirací chtějí stát.“

Jak kluci správně říkají, kabelka je hodně symbolická věc. Přijde mi odvážné pustit se do něčeho takového a tak se hned vyptávám, jak přišli na to, že má kabelka vypadat právě takto a ne jinak. A odpověď mě překvapí. Překvapí v tom, že nad vším hodně přemýšleli. „Úplně na začátku jsme začali hledat designery na Fléru, kteří by nám něco navrhli sami. Přiznávám, že to ale nebylo vůbec dle našich představ a narazili jsme na problém, že vlastně sami nevíme, jak by taková kabelka měla vypadat,“ říká Petr. Hned mě napadne, že přece mohli udělat nějaký malý průzkum mezi uživatelkami, ale to mi Vojta bere vítr z plachet: „Uspořádali jsme první workshop s asi 15 holkama, na který si každá donesla svou oblíbenou kabelku, nechali se kolovat a každá z nich se v dotazníku vyjádřila, co se jí na daném typu kabelky líbí a co ne. Měli jsme jasno ve tvaru, velikosti, barvě, uspořádání vnitřku apod. Přes LinkedIn jsme našli Vendulu Šulanovou, která má zkušenosti s designem pro větší zahraniční návrháře a značky. Navrhla konkrétní designy a my uspořádali druhý workshop, kde o nich nechali hlasovat. Na vítězný typ se právě díváš.“

Najít ale firmu, která by Vám vyrobila např. 1000 ks kabelek, není vůbec jednoduché. „Původně jsme chtěli ryze českou firmu, ale nenašli jsme žádnou, která by si poradila s tak velkým počtem kusů, v rozumném čase a ještě každý kus vyrobila vlastně jako originál díky jedinečnému kódu. Nakonec jsme se proto rozhodli díky dobrým zkušenostem a referencím pro zahraničního výrobce, který šije např. pro Guess, Bogner nebo Tommyho Hilfigera,“ vypráví Vojta. Ten byl dle očekávání zprvu dost skeptický (asi se není čemu divit). Výsledný návrh ho ale natolik zaujal, že pozval Vendulu s Vojtou do Hongkongu. 

Ty jo, dostat se přímo do výroby v takové velké firmě, to je prostě událost. Mě proto zajímá, jak to tam vlastně všechno probíhalo. Nejednali s nimi jako s nějakými outsidery kdesi ze střední Evropy? Vojta pokračuje: „Strašně moc nás překvapila jejich naprostá profesionalita. Zatímco jsme ráno seděli s manažery u jednoho stolu a řešili detaily kabelky, hned vedle v sampling department v průběhu několika hodin zpracovali a ušili první prototyp a večer už jsme měli v ruce naší první Noire kabelku. Další 4 dny jsme dolaďovali detaily.“ Tady už věděli, že se jim jejich sen zřejmě skutečně podaří realizovat. První objednávka dorazila na konci října, skladovali ji v jejich kanceláři a vše vlastnoručně balili.

Současně s kabelkou se celou dobu řešila i samotná aplikace Noire (ke stažení ZDE) a její vývoj. Když jsem se do ní poprvé přihlásila, připadala jsem si jako na Instagramu. Proto mě samozřejmě zajímá, proč bych měla používat i Noire a nestačí mi jen Instagram. Trochu se bojím, že na to kluci nebudou mít odpověď, ale opět mě překvapí. „Instagram je více lifestyle. Dělali jsme si průzkum v okruhu našich známých a přátel a hodněkrát nám bylo sděleno, že by třeba daná uživatelka přidávala více fotek outfitů, ale stydí se a bojí, že by přišla o nějaké followery a bylo by to zkrátka moc. Noire je prostě jen o módě, komunita, kde se nemusíš bát sdílet jeden outfit za druhým, aniž by tě někdo obvinil z toho, že tě zajímá jen oblečení,“ vysvětluje Petr.

Taková malá vsuvka, můj švagr je „ajťák“ a pokaždé, když vznesu nějaký dotaz a dostane se mi sofistikované IT odpovědi, mírním ho, že na mě musí mluvit česky, protože nejen, že jsem ženská, navíc blondýna, ale pojem kilobajt je pro mě skoro cizí slovo. Zajímá mě, jak jsou na tom kluci a jejich odpověď mě vlastně trochu (zcela sobecky) potěší :-D. „Věděli jsme zhruba, co chceme, ale nedokázali jsme to vývojářům nějak smysluplně říct. Potřebovali jsme najít nějaký společný jazyk :-D. Hodně nám s tím pomohl designer Tomáš Mička a vývojář Honza Mittner, díky kterým je dnes aplikace Noire úspěšně na světě. Oba se účastnili workshopu a měli možnost mluvit s budoucími uživatelkami a dostat tak zpětnou vazbu na to, jak má vypadat fashion feed, profily a celý koncept. Dnes můžete v Noire najít dvě základní záložky: outfity a hauly. V sekci VIP pak všechny uživatelky, které vlastní kabelku Noire a mají ji propojenou s aplikací. V dohledné době pak bude zaveden tagovací systém dle značek, barev a typů oblečení,“ říká Petr.
 

Jsem zvědavá, jak se jim povedlo vytvořit kolem sebe tu první Noire komunitu. Protože, co si budeme vykládat, dobrý produkt je základ, ale bez reklamy na nic. Vojta vypráví: „Od července představujeme náš projekt blogerům, získali jsme první spolupráce. Byli jsme mile překvapeni, že vzbudil velký zájem, čehož si vážíme. Musím hrozně moc poděkovat Petrovi, který odvedl kus práce a povedlo se mu vytvořit komunitu 40-50 fashion blogerů a influencerů (včetně třeba holek z A cup of style), které jsme hledali na základě Instagramu. Žádné sexy selfíčka a umělé pózy, našli jsme lidi se stylem, jejichž prezentace je v souladu s naším konceptem.“ Začínám se červenat, to jako myslí i mě? Jako influencer si teda vůbec nepřipadám, ale lichotí mi, to jako ne, že ne :-D.

Na závěr se kluků ptám, jaký je jejich sen, kam by to chtěli dotáhnout. Jasně, že by se chtěli rozšířit časem třeba i na zahraniční trhy a obohatit nabídku kabelek o další barvy a typy. Oba ale svorně tvrdí: „Chceme posunout módu do dalšího levelu, vytvořit vlastní sekci fashion. Třešničkou na dortu bude, když budou naše uživatelky hrdé na to, že jsou její součástí“.

Přiznám se Vám.  Ano, ze začátku jsem k nim byla skeptická. Když mi poprvé kabelku ukázali, přemýšlela jsem, jestli může mít úspěch. Její propojení s aplikací doteď považuju za velkou výzvu. Postupně si ale získali můj zájem a podporu. Šli totiž s kůží na trh, makají na svém snu už 15 měsíců, po večerech, po práci, po kavárnách a teď už i ve vlastní kanceláři. Mají jasný cíl a jdou si za ním. Jsou mladí a mají „drive“. Takoví by se měli podporovat a  já jim prostě fandím!

GIVEAWAY

A pokud jste dočetli až sem, přichází ta největší odměna! Vyhlašuji totiž soutěž o jednu Noire kabelku. Kabelku univerzální velikosti, z kvalitního pogumovaného plátna, do které se vejde vše, včetně notebooku. Může to být ideální dárek pro Vás, Vaše kamarádky, maminky. Konec konců, blíží se Vánoce. Co pro to musíte udělat?

1. Sledovat ("To se mi líbí") FB stránku Noire fashion ZDE
2. Sledovat ("To se mi líbí) FB stránku The Hubs ZDE
3. Napsat mi pod post k článku na FB ZDE, jaká další kabelka by se Vám od Noire líbila (barva, typ..)
4. Kdo bude příspěvek na FB sdílet, bude do hlasování zařazen 2x :-)

Soutěž potrvá týden, ukončena bude 27.11. ve 20.00 a nového majitele vylosuji a vyhlásím den poté! Držím palce!

Lucka
 

Můj předčasný porod

Dnes jsou to 4 roky a já si to stejně pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Zdvižené obočí mého gynekologa, když se kouká na ultrazvuk a znepokojeně mi říká: "Nelíbí se mi to, raději Vás pošlu do nemocnice, pravděpodobně si Vás tam nechají". Sedím v autě, sotva popadám dech, přes slzy skoro nevidím a volám vyděšeně Martinovi, který tou dobou pracuje v Praze a jezdí domů do Brna jen na víkendy. Jsem poprvé těhotná a mám strach. Další telefonát je určený mojí mámě, musí pro mě přijet, nejsem schopná řídit. Doma posbírám pár nejnutnějších věcí, nic víc stejně nemám. Jsem ve 30tt, ještě jsem ani neodešla na mateřskou dovolenou a doma nemáme ani první dupačky, prostě nic. "Neboj, za chvíli budeš zase doma a všechno si to v klidu nachystáš", říká mi.
 

Čtvercová místnost, čtyři nemocniční postele, neuvěřitelné teplo, které se line z radiátorů na plný pecky a za okny, pomalované dětskými obrázky, to nevlídné, listopadové pošmourno. Z chodby se ozývá křik maminek, které jsou na porodním sále, ten je totiž hned vedle JIPky. A uvnitř toho všeho ležím já, plná strachu, obav a beznaděje, v ruce kapačky a na břichu monitor, ze kterého se pokojem nese rychlý tlukot toho malého srdíčka, jako by běželo sprint a já se modlím, aby nikdy nepřestal. Něco ve mně se svírá pokaždé, když se blížím na toaletu a musím míjet na stěnách pověšené fotografie předčasně narozených dětí, které prostě nevypadají jako děti, ale malé živé cosi, obmotané haldou hadiček. Prázdné fráze lékařů o tom, že dnes už je dokážou zachránit a následky mohou být minimální nebo v nejlepším případě žádné, nechci poslouchat. Co když to tak nebude? Co když zrovna moje dítě to nezvládne? Co když bude postižené? Zvládnu to já? Budu ho umět naplno milovat? 

Ne, tohle se prostě nesmí stát! Já přece nemůžu selhat!

Můj život by se pro druhé zdál vždy ideální. Měla jsem skvělé rodinné zázemí, ve škole jsem nikdy neměla problémy, vystudovala jsem jednu vysokou školu, na druhé si udělala alespoň bakaláře a začala pracovat na doktorátu. V akademické soutěži krásy jsem skončila na druhém místě (panebože, úplně se stydím to napsat :-D), nikdy jsem nezažila velký vztahový karambol a ve 24 jsem poznala toho nejlepšího chlapa na světě, který si mě vzal. Chodila jsem na plný úvazek do práce, vedla jsem ekonomiku v rodinné firmě a po večerech jsem učila studenty Masarykovy univerzity manažerské účetnictví. 5x týdně jsem chodila cvičit, trávili jsme tak s Martinem skoro všechen volný čas (hmm, tak to už je opravdu historie :-D). Prostě holka, která v očích druhých přece nemůže mít žádný problém, protože má v životě všechno. Vyrůstat v dostatku je úžasné, ale má to tu nevýhodu, že se na Vás většinou lidé dívají tak, že jste si nic z toho vlastně sami nezasloužili, protože Vám všechno spadlo tak nějak do klína. Myslím, že jsem na sobě hodně dřela právě proto, abych ostatním (a především sama sobě) dokázala, že na to mám a že si to všechno zasloužím. 

Těch pár dnů na JIPce bych zařadila k těm nejhorším v životě. Neustálý strach a stres, knedlík v hrdle, obava zakašlat, abych si nepřivodila kontrakce, uvnitř ta neviditelná ruka, která všechno ve mě svírá a nechce za žádnou cenu pustit, probděné a probrečené noci, rozhovory s maminkami, které na tom byly podobně, jako já a které v průběhu mého pobytu tam všechny porodily. Připadala jsem si jako vyplašená ovečka, čekající na porážku.

A pak se to stalo. V noci začaly tak silné kontrakce, které už nešly ničím zastavit. Věřte nebo ne, první pocit, který se dostavil, byla úleva. Tak už je to jasné, už se nemusím bát, jestli to ustojím a zvládnu, prostě jsem to neustála, narodí se dřív a hotovo. Už 2 dny předtím jsem nějak vnitřně cítila, že se něco stane a v slzách prosila Martina, aby v pondělí ráno neodjížděl do Prahy a zůstal v Brně. Když jsem mu mezi kontrakcemi volala, aby přijel, byl stejně šokovaný jako já. Doteď si vybavuju jeho vyděšený a zmatený výraz.

Je strašně zvláštní rodit dítě, které vlastně rodit nechcete. Tlačíte ho v bolestech všemi silami ven a přesto jediné, co chcete, je, aby se ven nedostalo. Prosíte doktory, aby ještě něco udělali a porod zastavili. Aby v tom domečku ještě chvíli počkalo, až bude mít vše vyvinuté a komplet.

Je tady! Máte holčičku! Neviděla jsem ji ani vteřinu. Kolem mě stálo několik doktorů, vůbec mi ji neukázali a okamžitě odnesli do inkubátoru a na neonatologii. Neslyšela jsem ji ani plakat. Nevěděla jsem, jak na tom je. Doslova jsem zařvala na Martina, aby se šel podívat na chodbu, jak ji odvážejí a zjistil, jestli žije, dýchá. Přišel za pár minut s tím, že dokonce plakala.

Posbírala jsem všechny síly a hned, jak mě pustili z porodního sálu, žádala jsem ho, aby mě odvezl na neonatologii, že ji musím vidět. A tak tam ležela. Malinkatá a černovlasá jako panenka na hraní, ověšená hadičkami, naše Nelinka. Podlomily se mi kolena. A já se Vám musím k něčemu přiznat… Necítila jsem vůbec nic! Člověk se chystá na miminko a má mnoho představ o tom, jak bude vypadat, jak bude krásné, dokonalé a najednou je všechno jinak. Díváte se na tu malinkatou panenku na hraní a první, co vás napadá, je: "Proboha, proč? Jak jsem jí to mohla udělat?". Žádné pocity radosti, euforie, lásky a všeho, co od novopečené maminky očekáváte. Dostavilo se jen velké, vše objímající prázdno. Jediné mé přání bylo všechno to smazat, aby se to nestalo. Abych mohla být znovu těhotná a tentokrát to zvládla až do konce. Protože já přece nemůžu selhat! Já, které se vždycky všechno podařilo a která se zaťatýma zubama zvládla skoro nemožné. 

Teď ne. Teď jsem to prostě nedala. Selhala jsem, poprvé ve svém životě a v pro mě tak důležité věci. První noci jsem celé proplakala. Martin přespával v nemocnici se mnou. Zprvu měl tendence být na mě přísný. Pak pochopil, že tohle nefunguje. Že potřebuju obejmout, pohladit, držet za ruku a prostě jen tak být. Bylo těžké chodit po chodbách, míjet všechny ty maminky, které před sebou vesele tlačily ty "nákupní košíky" plné dětí. Držely je v náručí, hladily a radostně ukazovaly všem návštěvám. Já musela za tím svým přes půlku nemocnice, odstříkat nejdřív mléko (které nebylo) a pak jen se slzami v očích hladit sklo inkubátoru a snažit se vzchopit. Protože já se musím vzchopit! Všichni mi to říkali: "Musíš tu být pro ni a né řešit sebe". A mně to nešlo, ani trochu.

Kromě rodiny o narození nikdo nevěděl a já to chtěla tajit alespoň do doby, než odejdeme z porodnice domů. Chtěla jsem se vyhnout těm nekonečným dotazům, jak na tom je, ale i lítostivým projevům a ujišťováním typu "všechno bude dobrý". Pro mě nebylo. Proboha, co si všichni budou myslet? Že jsem tak neschopná, že nedokážu ani porodit svoje dítě v termínu? A nebudou mít někteří škodolibou radost z toho, že se mi taky něco v tom životě nepovedlo?

Nastaly týdny boje o kojení, výčitek, probrečených nocí a stresu, který jsem přenášela i na Nelinku, což mě dodnes mrzí. Odmítala se kojit a já na kojení tak lpěla, protože jsem měla pocit, že je to jediná možnost, jak aspoň trochu zmírnit svoje selhání. Přesto málo jedla, pediatr strašil a k tomu všemu 4x denně trápení se cvičením Vojtovky, u kterého jsme kolikrát brečely obě. Martin se vracel domů jen na víkend a já byla neustále sama, jako v pasti. Zavřená v našem bytě, který byl vymalovaný na šedo. Tak pochmurně mi v něm bylo. Tisíce rad ze strany mých nejbližších o tom, co bych měla a co bych zase vůbec neměla a ujišťování, že se přece nic nestalo. Jak nestalo? Vy to nevidíte? Já jsem selhala! Propadala jsem čím dál většímu zoufalství, že jsem jako máma úplně k ničemu. Diagnóza? Poporodní deprese. Žádné léky, jen naslouchání a pohlazení po duši, že moje pocity nejsou výjimečné a že na ně mám vlastně i nárok. A taky, že to chce čas.

Dalo mi dost práce, abych se s tím vyrovnala. Skoro rok. Abych si odpustila. Abych přijala fakt, že jsem neselhala, že to nebyla moje chyba, že se to prostě jen stalo. Občas je těžké připustit si, že se věci dějí mimo nás a my je prostě nemůžeme ovlivnit. Že se něco děje s Vaším tělem a Vy můžete jen nečinně přihlížet a čekat. Dodnes neznám důvod, proč se to stalo, ač jsem po něm dost usilovně pátrala. Vím ale, že to tak mělo být, že to mělo nějaký důvod. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se Neli narodila v termínu. Byl to první větší karambol v mém životě. A já se díky tomu začala učit nebýt na sebe tak přísná, mít se víc ráda, odpustit si občas nějaké chyby, neřídit se tím, co ode mě ostatní očekávají, ale tím, co já sama chci.  A vůbec přestat řešit to, co si ostatní myslí, protože oni nejsou za můj život zodpovědní, oni ho nežijí. Připustila jsem si, že nejsem Xena, ale prostě citlivá duše, co nezvládne s přehledem všechno na světě a taky, že vyplakat se někomu na rameni a nechat si pomoct není projev slabosti.

Závěrem chci vyjádřit ten největší obdiv všem maminkám předčasně narozených dětí (především těm, co mají děti narozené ještě mnohem dříve, než my), které se musely s touto situací poprat. Člověk si skutečně těžce dokáže představit, jaké to je a kolik toho musí během prvních měsíců zvládnout. Jaké jsou pocity strachu, nejistoty, ale třeba i nedůvěry vůči sobě samotným.

Děkuju celé svojí rodině za to, že to se mnou tehdy vydrželi, i když to pro ně nebylo jednoduché. Největší dík však patří Martinovi. Ač nás přes týden dělilo 200km, byl stále se mnou. Podporoval mě strašně moc a ani jedinkrát mi nedal najevo, že mi nevěří nebo že bych to snad neměla zvládnout.

A poděkování patří i celému týmu lékařů nemocnice Na Obilním trhu v Brně, kteří se o nás obě několik dlouhých týdnů perfektně starali. Díky nim teď můžu psát tenhle článek a koukat na tu naši malou rebelku, jak právě zvedá kočárek, který jí před chvílí Hugoušek shodil na zem se slovy: „No to snad ne, Hugo! Tak teď jsem jako úplně v prčicích.“

Lucka
 

Instagram realita

„Ježišmarjá, ty párky ještě nejez!“, vyhrknu na mého muže zrovna v momentě, kdy se snaží poprvé zakousnout do součásti své anglické snídaně. „Ještě mi nedonesli kafe.“ „Co má tvoje kafe společnýho s mýma párkama?“, otáže se překvapeně Martin. „No s tím kafem to bude na fotce hezčí, víš!“ Po deseti minutách mi konečně donesou ono vytoužené kafe s pěnou, ve které je namalovaný stromeček. A pak nastává ta nejtrapnější část.. Já si stoupnu na židli, abych zabrala celé to epické dílo a můj muž skrývá svůj obličej do dlaní a dělá, že mě nezná, to vše za doprovodu několika párů cizích očí, ve kterých je napsáno "panebože, blogerka". Po skončení celé této frašky se mě Martin otráveně ptá: „Už můžu prosím pěkně sníst ty studený párky?“.

Instagram!  Svět zabalený do úhledných, naleštěných, čtverečkových obrázků, které bok po boku tvoří dokonalé umělecké dílo. Svět sledování (i tajného šmírování), lajkování a psaní těch nejvíc cool komentářů, ale někdy i "hejtů". Svět plný dokonalých těl, sexy selfíček, nejvíc trendy oblečení, drahých kabelek, luxusních aut, perfektního jídla, nejstylovějších domovů, atraktivních destinací, nejdokonalejších dětí, nejroztomilejších pejsků a kočiček. Svět modelek, herců, hereček, kdejakých celebrit, ale i nás „obyčejných“ lidí. 

Co si o něm po roce myslím já..

Aktuálnost? Možná se Vám už někdy stalo, že jste se při pohledu na svou oblíbenou blogerku přistihli, jak dumáte nad tím, jak to sakra dělá? Jaktože je vždycky krásná, štíhlá, dokonale nalíčená, trendy oblečená a ještě vždy s úsměvem na rtech? Já chci taky takhle vypadat! Já nedávno obdivovala fotku blogerky, která seděla zabalená jen do peřin u okna s výhledem na celý New York, vedle ní ta nejdokonalejší snídaně na světě a na hlavě ten perfektně vypadající nedbalý účes a la vstala jsem před minutkou. Než mi došlo, že neleží v posteli, ale na gauči, přes který je přehozená bílá peřina (aby to asi evokovalo postel), na hlavě má něco, na čem pracoval kadeřník aspoň půl hodiny a snídaně není její, protože je asi tak pro 5 osob a tahle dokonale vypadající štíhlá Barbie snídá tak maximálně vzduch :-D. Tahle fotka musela vznikat možná pár hodin, takže rozhodně nezobrazuje zachycení momentální situace v jejím pokoji v NY, protože ona už je dost možná někde na cestě do Singapuru.

Realita? Měli jste blbý den? Všecko se Vám to sesypalo na hlavu? Šéf Vás málem vyhodil z práce, nebo jste se pohádali s někým blízkým? Cestou domů jste píchli kolo a čekali v dešti několik desítek minut na pomoc? Nevadí! Stačí skočit do kavárny, koupit jedno krásné, designové kafe, vyfotit ho zároveň s fotogenickou květinou (a zcela náhodně i novou kabelkou, ano, samozřejmě, že to dělám :-D) a popisem „enjoying my time“, „afternoon coffee“ či „life is great“. A ostatní mají pocit, že jste ten nejšťastnější člověk pod Sluncem. Instagram prostě kolikrát nezobrazuje naše reálné nálady, pocity a vůbec není měřítkem štěstí.

Luxus? Ano, ač je to jakkoli materialistické, luxus prostě táhne. Aneb díváte se raději na novou Gucci kabelku či zajímavé lodičky nebo na něčí domácí ortopedické pantofle? Přiznejme si to, chceme se dívat na to, o čem sníme a ne na to, co máme kolikrát doma. A je to vlastně i tak trochu mor, protože já osobně mám kolikrát pocit, že nutně potřebuju i to, o čem jsem neměla před chvílí ani tušení :-D. Ne, nepotřebuju to, ale když už to vidím na třetí skvělé dámě či blogerce, sakriš, nehodilo by se mi to přece jen taky? Což se dostáváme k tomu, že IG je prostě skvělý marketingový nástroj :-D.

Sexy těla? Dám Vám hádanku. Na instagramu jsou dvě fotky. Na jedné z nich je dokonale nalíčená blonďatá modelka, která se v miniaturních plavečkách kroutí před zrcadlem (jednu nožku ladně vystrčenou dopředu), aby co nejlépe vynikl její plný dekolt, štíhlé nožky a pekáček buchet (ne těch makových, rozumíme si :-D) s hashtagem "summer vibes". Druhá je umělecky dokonalá fotka zachycující motýla v letu horskou krajinou s padajícím vodopádem za zády, doplněná hlubokým moudrem o podstatě lidského bytí.. Která asi bude mít víc lajků? Jo, sexy těla, selfíčka s našpulenými rty, odhalené dekolty.. Možná se Vám to zdá laciné, ale ono to prostě funguje.. Vždy a všude. Je mi někdy smutno z toho, že kdejaká slečna, která nemá ani dostudovanou střední školu, ale má již několik plastických operací a drahých kabelek včetně fotogenického přítele, je idolem mladých dětí.

Followers? Všechno se vlastně dělá kvůli nim, že.. Koho by bavilo mít profil, na který fotí každý den a nikoho nezajímá? Dost lidí  dělá, že jim o to vůbec nejde. Ale pravda je taková, že o to jde všem! :-D. Ale pozor. I tady se nemusí hrát fér.. Koupení pár desítek, stovek, či dokonce tisíců followerů stojí prý několik dolarů. A že je pak podezřelé, že Vám fotky lajkuje jen pár lidí? I to se dá zařídit! Oni se totiž prý dají koupit i ty lajky :-(. Smutné..

Inspirace? A ta je na Instagramu neskutečná. A to mě na něm baví skoro ze všeho nejvíc. Nemusíte si kupovat módní časopisy či bulvár, všechno se dozvíte tam. Co je teď trendy? Která kabelka se teď nosí? Která rtěnka či krém je teď in? Aha, on bude teď moderní samet, protože ho vidím už na několikáté světové blogerce. Do jaké destinace se jezdí na dovolenou? Jak si vylepšit byt? Kdo co zajímavého napsal? Vedle Pinterestu je to prostě neuvěřitelný zdroj inspirace.

Je to rok, co jsem se rozhodla naplno do tohoto světa vstoupit a být jeho součástí. Vzpomínám, jak jsem stála v kuchyni, nahrála pár prvních fotek a nervózně držela prst na tlačítku veřejně a přemýšlela, jestli to mám udělat O:-). Ještě, že mám svého muže, který mě popostrčil a přesvědčil, že přece o nic nejde. Tak jsem ho zmáčkla. A.. nedělo se vůbec nic :-D. Trvalo pár týdnů, měsíců, než jsem si kolem sebe našla první spřízněné duše (IG přátele), se kterými mi tu bylo a je fajn.

A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu! Troufnu si říct, že díky Instagramu (stejně tak i díky jiné sociální síti) můžete najít opravdové přátele, se kterými se budete vídat i offline a bude Vám dobře. A nebo jen přátele virtuální, se kterými cítíte, že máte hodně společného, rádi si s nimi popovídáte na chatu, sdílíte názory, pojmy a dojmy. Protože ač je Instagram kolikrát velká show, divadlo, hra na dokonalost, záleží jen na Vás, jestli se jím necháte strhnout. Jestli chcete sledovat ty sexy selfíčka a laciné pózy, nebo jiné inspirativní profily. Je totiž jen a jen na Vás, jakou "komunitu" si kolem sebe vybudujete, které lidi pustíte do svého virtuálního okolí, s kým Vám bude fajn. A jsem moc ráda, že se mi povedlo na IG "potkat" tak neuvěřitelně inspirativní a milé lidi. Ty, jejichž fotky, názory, přístup k životu, moudrost nebo třeba styl obdivuju a jsou mi v mnohém blízcí. Takže děkuji Vám všem, kteří v tom Instagramu jedete se mnou, protože díky Vám je to místo (i když virtuální), kam se vždy ráda vracím O:-).

Instagram je zábava a je třeba ho brát s rezervou.. Na druhé straně díky němu mám nové přátele a odhodlala jsem se si založit blog. A za to mu nikdy nepřestanu být vděčná :-).

A jak to máte s Instagramem Vy? Propadli jste mu stejně, jako já nebo odoláváte? Co si o něm myslíte?

Lucka

A little bit of pink

Víte, jak to mám s barvami O:-). Kdo nás sledujete déle, asi jste si všimli, že u nás prostě vede šedá, černá a bílá. Nelinka to zatím bere statečně a většinou s tím ani nemá moc problém. Když však výběr oblečení nechám na ní, hádejte, co zvítězí? Samozřejmě, že růžová! V obchodě se zastaví u všeho, co je růžové, kytičkové, s flitry a nebo (a to je úplně nejlepší) s Elsou, Hello Kitty (to je moje noční můra) nebo princeznou Sophií. A já vždycky marně přemýšlím, jak to usmlouvat tak, abychom obě odešly spokojené. Většinou se tedy pokouším vnutit ji obrázkové pyžamo, ponožky, kalhotky, prostě všechno, co není tak moc vidět O:-) a za odměnu mi pak dovolí koupit ji třeba šedou mikinu :-D. Ale nebojte, máme i obrázkové trička, Elsí šaty, princeznovské sukně, kouzelné hůlky, korunky a podobné holčičí nezbytnosti.

Když jsme byly minule s holkama mrknout na představení nové kolekce české značky Ice Ice baby (a ne, není to reklama, všechny věci jsem si koupila), rozhodla jsem se, že jí udělám radost a donesu konečně zase něco růžového a vkusného :-). K této růžové mikince jsem jí tedy ještě přibalila šedou tutu sukýnku a elasťáčky (asi abych vyvážila tu růžovou :-D), které mají dole roztomilou kraječku, což jsme nějak zapomněli vyfotit :-(.  Nelča byla nadšená, sukýnka ji okouzlila a ihned musela zkusit, jestli se točí, protože sukně, která se vůbec netočí, to jako nebrat!

Fotit jsme byli teď v sobotu. A můj muž už se profiluje jako fotograf a stylista v jednom: "Ježiši, sundej jí tu šálu, tunel nebo co to je! Není v tom vidět." Jenže ona byla docela zima a i přesto, že blogování miluju, nenechám ji půl hodiny mrznout O:-). Takže dnes je to i s tím tunelem, šálou, nebo co to je :-D. Ono je to totiž konec konců fakt praktický a já to mám hrozně ráda. Výhoda je, že po skončení focení jsem jí přes elasťáčky oblíkla funkční kalhoty, sundala sukýnku a vyrazili jsme na sobotní Strašidelný les, kde jsme se teda báli všichni, až na Hugitka. Ten měl piškot a i noční procházka lesem plným příšer v maskách ho nechávala naprosto chladným :-).

Co Vy a barvy, obrázky? Snažíte se je dětem dopřát, nebo taky zkoušíte vyjednávat? 

Lucka

P.S. A zase otravuju, vím vím O:-), ale jestli nás máte rádi a chtěli byste nás podpořit v anketě Blogerka roku v kategorii Objev, můžete TADY, a to už jen do zítřka.

Lucka: coat - Pietro Filipi Silverline // sweater - Acne Studios // jeans - IRO // scarf - Whyred // bag - Chloé // hat - Isabel Marant // sneakers - Adidas Stan Smith

Neli: jacket - HM (last year) // sweatshirt, leggings, skirt - Ice Ice Baby // scarf - Benetton // hat - Elodie details // shoes - Geox

Legoland, baby

Doteď si pamatuju na to malý miminko s tmavými vlásky, koukali jsme na něj doma místo televize. Dnes má můj brácha 11, miluje youtubery a čtyřicetiletý člověk je pro něj důchodce (což za chvíli budu i já :-D). Dokud jsme bydleli v Brně, trávili jsme spolu hodně času, nyní nás bohužel dělí 200km vzdálenost a nevídáme se tak často, jak bychom si všichni přáli. Proto jsem ráda za každou příležitost, kdy můžeme být spolu. 

Tentokrát k nám přijel na podzimní prázdniny a my s Martinem vymýšleli program. Kam jet, aby se tam zabavil jak skoro puberťák, tak i naše skoro čtyřletá slečna a vyžití měl i rok a půl starý malý průzkumník? Když Martin poprvé vyslovil Legoland, byla jsem trochu skeptická. Nebude to pro bráchu už nuda? Pustí vůbec Neli na nějakou atrakci? Neprosedí Hugitek z bezpečnostních důvodů skoro celý den v kočárku? Neumrzneme? Nakonec jsme si ale řekli, že to zkusíme (představa aquaparku, kde, zatímco Martin bude s bráchou sjíždět tobogány, budu já lovit obě děti někde pod vodou, byla rozhodně míň lákavá). A víte co? Bylo to úplně nejvíc super!

Vyrazili jsme den předem, přece jen, cesta je dlouhá asi 450 km a vstávat ve 4 ráno a pak celý den lítat po atrakcích by nás asi odrovnalo. Zamluvili jsme si ubytování přes Booking.com a bydleli nedaleko Gunzburgu, kde se Legoland nachází. Měli jsme pro sebe celý byt na jednom patře v rodinném domě. Byla to bezva varianta, protože byt byl velký, kuchyň byla naprosto dokonale vybavená a paní majitelka myslela i na takové detaily jako jsou hračky, přebalovací pult nebo stupátko u umyvadla. Nakonec jsme zde strávili dvě noci a byli opravdu maximálně spokojení. 

A teď k samotnému Legolandu :-). Legoland je otevřený od května do (aktuálně) 6. listopadu. Lístky jsme si kupovali online a předem, vyšly o něco málo levněji a navíc je to jistota, že nikde nebudete čekat frontu. Do parku jsme se dostali kolem 11h ráno, ač jsme tam plánovali být již na otevření v 10h (to bychom nebyli my, abychom zase neměli zpoždění, že :-D). Vydrželi jsme až do konce, zavírali v 18h, ale většina atrakcí přestala fungovat už v 17.15. Trochu jsem podcenila svou obuv, protože ač hlásili 14st a slunečno, ráno byla fakt kosa a já měla místy pocit, že mi přimrznou nohy k nějaké lego kostce :-D. Jak se postupně oteplovalo, rostlo i mé nadšení.

Po pravdě, čekala jsem spoustu světel, ruch, hluk, no prostě blázinec. Místo toho nás ale přivítalo strašně moc hezké, rodinné prostředí (ano, asi to bylo i tím, že bylo opravdu méně lidí, končí sezóna), všude stromy, keře, zeleň. Vlastně pokud bych neabsolvovala žádné atrakce, líbilo by se mi to i jako hezká, celodenní procházka. Na většinu atrakcí je vstup pro děti od 4 let nebo od 90cm (či 100) a trochu si myslím, že starší děti, jak můj brácha, by se tam už za chvilku nudily (přece jen, nenachází se tam žádná horská dráha hlavou dolů či nějaký větší adrenalin). Vše je přizpůsobeno menším dětem, takže pro nás ideální. 

Můj brácha si nejvíc pochvaloval všemožné horské dráhy a bludiště, ale hodně ho zaujal i Miniland, neboli skoro celý svět postavený z Lego kostek. Najdete tu nejvyšší mrakodrapy, královské paláce, fotbalový stadion, zmenšeninu různých měst včetně roztomilých jezdících tramvají nebo vodotrysků.

Bylo super, že Nelinka mohla absolvovat téměř všechny atrakce (hodně z nich bylo přímo i pro menší děti), protože když někam náhodou nemohla, byly slzy na krajíčku. Nejvíc ji dostala "horská dráha" z lodiček, kterou nejdřív absolvovala s Martinem a pak tam ještě vytáhla mě, protože toužila vidět, jak bude maminka mokrá, že :-D. Jo a nechala si zaplést jakýsi provázek do vlasů, který tam má doteď a já marně přemýšlím, jak ho dostat dolů, aniž bych ji ustřihla vlasy O:-). 

Kdyby bylo na Hugitkovi, myslím, že by celý den strávil v Lego Duplo světě, což je vlastně jedno velké hřiště plné prolízaček, skluzavek, autíček a dalších atrakcí pro úplně nejmenší děti. I když náš Hugoslávek je nenáročný návštěvník, protože jeho stejně tak dobře zaujme kdejaký kanál, povalující se obal od popcornu nebo lego panáček! S tím se nejdřív chvíli ostýchavě oťukávali, ale pak se s ním vydržel kámošit skoro půl hodiny v kuse a nakonec došlo i na objetí :-D. 

A co bavilo nás dva? Rádi jsme se projeli vláčkem, který jezdí okružní jízdu tak ve třetině parku a kam jsme na chvíli usadili děti a mohli jen koukat O:-). Bezva byla i vyhlídková věž, kde sedíte okolo a skrze sklo můžete pozorovat cvrkot a život dole v parku. Ale víte, co bylo nejlepší? Vidět ty rozzářené dětské oči a smích, kvůli tomu člověk přemůže i večerní únavu či ráno promrzlé končetiny :-).

Přes den jsme měli svačinu a oběd jsme si dali v místní restauraci, je jich tam hned několik. My jsme volili, jak jinak, než pizzerii, protože se nacházela na strategickém místě, hned vedle Lego Duplo světa :-).

Večer jsme si udělali rodinnou pohodu na bytě. Já jsem se kulinářsky "vytáhla" s párky a těstovinami s "rajdou majdou" a víte co? Děti si tak pošmákly! Můj brácha dokonce prohlásil, že tak dobrý těstoviny dlouho nejedl :-D. Chápete to? Vůbec nevím, proč kupuju všechno to bio maso a farmářskou zeleninu, vymýšlím recepty a stojím dlouhé hodiny u plotny, když oni beztak nejvíc ocení polotovar, že :-D.

Po večeři jsme ještě vytáhli pár her, co tam paní domácí měla a zahráli si Člověče nezlob a nějaké další německé hry, kde jsme bez návodu museli těžce improvizovat :-D. A něco Vám prozradím, když jsem je viděla, jak se spolu všichni smějí a dovádí, polila mě taková momentální vlna štěstí, jako už dlouho ne. Přiznávám, někdy je těžký vybalancovat, abych byla bráchovi víc parťákem, než druhou mámou a netrápila ho větami typu: "Obleč se.", "Jsi vyčůranej?", "Nemáš hlad, vem si svačinu!" apod. (i když občas prostě musím, když mám za něj zodpovědnost). Jsem ale strašně moc šťastná, že je s námi rád, že tu pro něj aspoň takto můžeme být, že má hrozně moc rád Nelču i Huga a oni zase zbožňují jeho. A že mi Nelinka večer v posteli šeptá do ucha: " Mami, já mám strašně moc ráda celou naší rodinu, tebe, tatínka, Hugouška a Adámka".

P.S. A víte co dodala potom? "A mamí, pak taky hrozně moc miluju SEBE!" Nooo, mít se rád je důležitý, ale tak snad to ta naše holka nepřežene :-D.

Co Vy a Legoland? Byli jste tam? Chystáte se na jaře? Máte rádi tyhle zábavní parky?

Lucka

P.P.S. Stále ještě pokračuje anketa Blogerka roku, kde jsme nominovaní. Pokud byste nás chtěli podpořit hlasem, můžete TADY.