Můj předčasný porod

16.11.16




Dnes jsou to 4 roky a já si to stejně pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Zdvižené obočí mého gynekologa, když se kouká na ultrazvuk a znepokojeně mi říká: "Nelíbí se mi to, raději Vás pošlu do nemocnice, pravděpodobně si Vás tam nechají". Sedím v autě, sotva popadám dech, přes slzy skoro nevidím a volám vyděšeně Martinovi, který tou dobou pracuje v Praze a jezdí domů do Brna jen na víkendy. Jsem poprvé těhotná a mám strach. Další telefonát je určený mojí mámě, musí pro mě přijet, nejsem schopná řídit. Doma posbírám pár nejnutnějších věcí, nic víc stejně nemám. Jsem ve 30tt, ještě jsem ani neodešla na mateřskou dovolenou a doma nemáme ani první dupačky, prostě nic. "Neboj, za chvíli budeš zase doma a všechno si to v klidu nachystáš", říká mi.
 
Čtvercová místnost, čtyři nemocniční postele, neuvěřitelné teplo, které se line z radiátorů na plný pecky a za okny, pomalované dětskými obrázky, to nevlídné, listopadové pošmourno. Z chodby se ozývá křik maminek, které jsou na porodním sále, ten je totiž hned vedle JIPky. A uvnitř toho všeho ležím já, plná strachu, obav a beznaděje, v ruce kapačky a na břichu monitor, ze kterého se pokojem nese rychlý tlukot toho malého srdíčka, jako by běželo sprint a já se modlím, aby nikdy nepřestal. Něco ve mně se svírá pokaždé, když se blížím na toaletu a musím míjet na stěnách pověšené fotografie předčasně narozených dětí, které prostě nevypadají jako děti, ale malé živé cosi, obmotané haldou hadiček. Prázdné fráze lékařů o tom, že dnes už je dokážou zachránit a následky mohou být minimální nebo v nejlepším případě žádné, nechci poslouchat. Co když to tak nebude? Co když zrovna moje dítě to nezvládne? Co když bude postižené? Zvládnu to já? Budu ho umět naplno milovat? 

Ne, tohle se prostě nesmí stát! Já přece nemůžu selhat!


Můj život by se pro druhé zdál vždy ideální. Měla jsem skvělé rodinné zázemí, ve škole jsem nikdy neměla problémy, vystudovala jsem jednu vysokou školu, na druhé si udělala alespoň bakaláře a začala pracovat na doktorátu. V akademické soutěži krásy jsem skončila na druhém místě (panebože, úplně se stydím to napsat :-D), nikdy jsem nezažila velký vztahový karambol a ve 24 jsem poznala toho nejlepšího chlapa na světě, který si mě vzal. Chodila jsem na plný úvazek do práce, vedla jsem ekonomiku v rodinné firmě a po večerech jsem učila studenty Masarykovy univerzity manažerské účetnictví. 5x týdně jsem chodila cvičit, trávili jsme tak s Martinem skoro všechen volný čas (hmm, tak to už je opravdu historie :-D). Prostě holka, která v očích druhých přece nemůže mít žádný problém, protože má v životě všechno. Vyrůstat v dostatku je úžasné, ale má to tu nevýhodu, že se na Vás většinou lidé dívají tak, že jste si nic z toho vlastně sami nezasloužili, protože Vám všechno spadlo tak nějak do klína. Myslím, že jsem na sobě hodně dřela právě proto, abych ostatním (a především sama sobě) dokázala, že na to mám a že si to všechno zasloužím. 

Těch pár dnů na JIPce bych zařadila k těm nejhorším v životě. Neustálý strach a stres, knedlík v hrdle, obava zakašlat, abych si nepřivodila kontrakce, uvnitř ta neviditelná ruka, která všechno ve mě svírá a nechce za žádnou cenu pustit, probděné a probrečené noci, rozhovory s maminkami, které na tom byly podobně, jako já a které v průběhu mého pobytu tam všechny porodily. Připadala jsem si jako vyplašená ovečka, čekající na porážku.

A pak se to stalo. V noci začaly tak silné kontrakce, které už nešly ničím zastavit. Věřte nebo ne, první pocit, který se dostavil, byla úleva. Tak už je to jasné, už se nemusím bát, jestli to ustojím a zvládnu, prostě jsem to neustála, narodí se dřív a hotovo. Už 2 dny předtím jsem nějak vnitřně cítila, že se něco stane a v slzách prosila Martina, aby v pondělí ráno neodjížděl do Prahy a zůstal v Brně. Když jsem mu mezi kontrakcemi volala, aby přijel, byl stejně šokovaný jako já. Doteď si vybavuju jeho vyděšený a zmatený výraz.

Je strašně zvláštní rodit dítě, které vlastně rodit nechcete. Tlačíte ho v bolestech všemi silami ven a přesto jediné, co chcete, je, aby se ven nedostalo. Prosíte doktory, aby ještě něco udělali a porod zastavili. Aby v tom domečku ještě chvíli počkalo, až bude mít vše vyvinuté a komplet.




Je tady! Máte holčičku! Neviděla jsem ji ani vteřinu. Kolem mě stálo několik doktorů, vůbec mi ji neukázali a okamžitě odnesli do inkubátoru a na neonatologii. Neslyšela jsem ji ani plakat. Nevěděla jsem, jak na tom je. Doslova jsem zařvala na Martina, aby se šel podívat na chodbu, jak ji odvážejí a zjistil, jestli žije, dýchá. Přišel za pár minut s tím, že dokonce plakala.

Posbírala jsem všechny síly a hned, jak mě pustili z porodního sálu, žádala jsem ho, aby mě odvezl na neonatologii, že ji musím vidět. A tak tam ležela. Malinkatá a černovlasá jako panenka na hraní, ověšená hadičkami, naše Nelinka. Podlomily se mi kolena. A já se Vám musím k něčemu přiznat… Necítila jsem vůbec nic! Člověk se chystá na miminko a má mnoho představ o tom, jak bude vypadat, jak bude krásné, dokonalé a najednou je všechno jinak. Díváte se na tu malinkatou panenku na hraní a první, co vás napadá, je: "Proboha, proč? Jak jsem jí to mohla udělat?". Žádné pocity radosti, euforie, lásky a všeho, co od novopečené maminky očekáváte. Dostavilo se jen velké, vše objímající prázdno. Jediné mé přání bylo všechno to smazat, aby se to nestalo. Abych mohla být znovu těhotná a tentokrát to zvládla až do konce. Protože já přece nemůžu selhat! Já, které se vždycky všechno podařilo a která se zaťatýma zubama zvládla skoro nemožné. 


Teď ne. Teď jsem to prostě nedala. Selhala jsem, poprvé ve svém životě a v pro mě tak důležité věci. První noci jsem celé proplakala. Martin přespával v nemocnici se mnou. Zprvu měl tendence být na mě přísný. Pak pochopil, že tohle nefunguje. Že potřebuju obejmout, pohladit, držet za ruku a prostě jen tak být. Bylo těžké chodit po chodbách, míjet všechny ty maminky, které před sebou vesele tlačily ty "nákupní košíky" plné dětí. Držely je v náručí, hladily a radostně ukazovaly všem návštěvám. Já musela za tím svým přes půlku nemocnice, odstříkat nejdřív mléko (které nebylo) a pak jen se slzami v očích hladit sklo inkubátoru a snažit se vzchopit. Protože já se musím vzchopit! Všichni mi to říkali: "Musíš tu být pro ni a né řešit sebe". A mně to nešlo, ani trochu.

Kromě rodiny o narození nikdo nevěděl a já to chtěla tajit alespoň do doby, než odejdeme z porodnice domů. Chtěla jsem se vyhnout těm nekonečným dotazům, jak na tom je, ale i lítostivým projevům a ujišťováním typu "všechno bude dobrý". Pro mě nebylo. Proboha, co si všichni budou myslet? Že jsem tak neschopná, že nedokážu ani porodit svoje dítě v termínu? A nebudou mít někteří škodolibou radost z toho, že se mi taky něco v tom životě nepovedlo?




Nastaly týdny boje o kojení, výčitek, probrečených nocí a stresu, který jsem přenášela i na Nelinku, což mě dodnes mrzí. Odmítala se kojit a já na kojení tak lpěla, protože jsem měla pocit, že je to jediná možnost, jak aspoň trochu zmírnit svoje selhání. Přesto málo jedla, pediatr strašil a k tomu všemu 4x denně trápení se cvičením Vojtovky, u kterého jsme kolikrát brečely obě. Martin se vracel domů jen na víkend a já byla neustále sama, jako v pasti. 
Zavřená v našem bytě, který byl vymalovaný na šedo. Tak pochmurně mi v něm bylo. Tisíce rad ze strany mých nejbližších o tom, co bych měla a co bych zase vůbec neměla a ujišťování, že se přece nic nestalo. Jak nestalo? Vy to nevidíte? Já jsem selhala! Propadala jsem čím dál většímu zoufalství, že jsem jako máma úplně k ničemu. Diagnóza? Poporodní deprese. Žádné léky, jen naslouchání a pohlazení po duši, že moje pocity nejsou výjimečné a že na ně mám vlastně i nárok. A taky, že to chce čas.


Dalo mi dost práce, abych se s tím vyrovnala. Skoro rok. Abych si odpustila. Abych přijala fakt, že jsem neselhala, že to nebyla moje chyba, že se to prostě jen stalo. Občas je těžké připustit si, že se věci dějí mimo nás a my je prostě nemůžeme ovlivnit. Že se něco děje s Vaším tělem a Vy můžete jen nečinně přihlížet a čekat. Dodnes neznám důvod, proč se to stalo, ač jsem po něm dost usilovně pátrala. Vím ale, že to tak mělo být, že to mělo nějaký důvod. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se Neli narodila v termínu. Byl to první větší karambol v mém životě. A já se díky tomu začala učit nebýt na sebe tak přísná, mít se víc ráda, odpustit si občas nějaké chyby, neřídit se tím, co ode mě ostatní očekávají, ale tím, co já sama chci.  A vůbec přestat řešit to, co si ostatní myslí, protože oni nejsou za můj život zodpovědní, oni ho nežijí. Připustila jsem si, že nejsem Xena, ale prostě citlivá duše, co nezvládne s přehledem všechno na světě a taky, že vyplakat se někomu na rameni a nechat si pomoct není projev slabosti.

Závěrem chci vyjádřit ten největší obdiv všem maminkám předčasně narozených dětí (především těm, co mají děti narozené ještě mnohem dříve, než my), které se musely s touto situací poprat. Člověk si skutečně těžce dokáže představit, jaké to je a kolik toho musí během prvních měsíců zvládnout. Jaké jsou pocity strachu, nejistoty, ale třeba i nedůvěry vůči sobě samotným.

Děkuju celé svojí rodině za to, že to se mnou tehdy vydrželi, i když to pro ně nebylo jednoduché. Největší dík však patří Martinovi. Ač nás přes týden dělilo 200km, byl stále se mnou. Podporoval mě strašně moc a ani jedinkrát mi nedal najevo, že mi nevěří nebo že bych to snad neměla zvládnout.

A poděkování patří i celému týmu lékařů nemocnice Na Obilním trhu v Brně, kteří se o nás obě několik dlouhých týdnů perfektně starali. Díky nim teď můžu psát tenhle článek a koukat na tu naši malou rebelku, jak právě zvedá kočárek, který jí před chvílí Hugoušek shodil na zem se slovy: „No to snad ne, Hugo! Tak teď jsem jako úplně v prčicích.“

Lucka
 


You Might Also Like

30 komentářů

  1. Moc krásný článek, sice nemám děti, ale dojalo mě to. Píšu Ti už poněkolikáté, že by jsi měla napsat knihu,máš talent. Fotky jsou nádherné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já od té doby, co mám děti, se dojímám stále, i u reklamy na prací prášek O:-) :-D. Vendulko, moc moc děkuju za kompliment a vůbec, že tu jsi ❤

      Vymazat
  2. Lucko, krásný článek. Jakoby mi mluvil z duše, ty pocity selhání a to cítění ničeho...uplne přesně! Můj syn se narodil "jen o měsíc" dřív, váhu mel 2,5kg a jediný problém, který jsme měli, byl s kojením, které uplne odmítál. Takze s vaši situaci a situací jiných maminek se to nedá srovnávat, ale i tak to pro me bylo nejtěžší období v životě. Ten pocit strachu a zodpovědnosti za někoho, ke komu vlastně ještě nic moc necítíte, je strasně zvláštní. A stejne jako Vam mi dlouho trvalo, nez jsem srovnala s tím, co jsem v te době považovala za svoje osobní selhání a neúspěch. Ted to beru tak, ze každé miminko ma svoje načasování a i kdybych ležela nohama vzhůru, tak se to stejně ovlivnit nedá. Přeju mnoho sil všem maminkam, at uz normálně či předčasně narozených děti. ❤️ K

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kristýnko, moc děkuji za Váš příběh! A věřte, že je jedno, jestli je to ve 24tt, 32tt nebo 36tt, skrze naše pocity myslím (nemyslím teď zdraví miminka, to je samozřejmě zásadní rozdíl). Můžeme cítit selhání kdykoliv, protože je to situace, se kterou jsme nepočítali a všechno je jinak a je to šok, i tělo bylo nastavené na to, že se miminko narodí později. To vše chce čas, aby se to urovnalo a my máme nárok na to, cítit se jakkoli. Každá jsme jiná, máme jinou psychiku, někdo to zvládne v pohodě, někdo se zhroutí a myslím, že ani jedno není "špatně či dobře". Myslím, že je to i tím, že jsou nám prezentovány nějaké pocity, které bychom měli po porodu cítit (a la šťastná, usměvavá maminka z časopisu) a my se pak lekneme, když to tak přesně není.

      A stejně jako Vy věřím, že to tak mělo být a že miminko ví prostě nejlíp, kdy má přijít na svět. Že to mělo svůj důvod, i když ho neznáme..

      Ať se Vám jen daří a hodně zdraví přeji! L.

      Vymazat
  3. Krásně napsané!Nakonec vše dobře dopadlo,a to je skvělé poselství!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! Ano, ten šťastný konec je ze všeho nejdůležitější a nikdy za něj nebudu dostatečně vděčná ❤

      Vymazat
  4. Luci dnes píší již podruhé ...nejprve jste mě dostala vůbec celým vaším blogem ,stylem jakým ho píšete,Vaší jemností prostě vas blog mám nyní na prvním místě v zalozkach v notebooku...tento článek je tak otevřený a citlivý ,přes slzy nedokáží ani psát. Dokáží si představit co jste prožívala. Nás syn ve svých dvaceti dnech života malém zemřel...a denně děkuji ze dnes je z něj zdravý i když zlobivy kluk...Vase slečna je dnes taky krásná a jisté ví jak ji milujete . díky za článek Blanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Blani, moc Vám děkuji ještě jednou! Upřímně a ze srdce, opravdu ❤ Mít zdravé dítě není samozřejmost, ale velký dar, za který bychom měli být vděční, každý den ❤ A jak se říká, když nejde o život, jde o ..... O:-) Jsem ráda, že jste v pořádku a vše dobře dopadlo ❤ Kéž by všechny takové příběhy měly vždy ten šťastný konec ❤

      Vymazat
  5. Lucinko moje, dneska Tě asi zahltím... Přesně tyhle pocity jsem od 20tt měla já.. A přešlo to až v Matyho 19m, kdy se všechno naše trápení "ztratilo" jako mávnutím proutku po důležité operaci.. Teď je to spokojený kluk stejně jako vaše Nelinka.. a ty jsi skvělá máma!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Terezko, jsi velká bojovnice a že je dnes Maty zdravý kluk, to je z velké části Tvoje zásluha, můžeš na sebe být pyšná, jak jsi to vše zvládla ❤ Já jsem, jsi skvělá!

      Vymazat
  6. Lucka, tak veľmi Vám rozumiem... Tiež som pred 11 rokmi mala pocit, že hoci možno nemám všetko, no mám dobrú prácu, skvelého chlapa, máme kde bývať, prijali ma na právo a čakám vytúžené dvojičky... Vo svojich snoch som sa videla ako úspešná právnička prinajmenšom na Najvyššom súde, ktorá hravo zvláda kariéru, domácnosť i starostlivosť o dvoch krásnych zdravých synov... Aká som bola hlúpa!!! Moje sny sa rozplynuli pár mesiacov nato, keď sa nám úplne nečakane, v 29 tt., narodili naši chalani. Matúško, chválabohu, zdravý, ale Filipko dôsledkom nedozretosti výrazne oslabený, so závažnými komplikáciami, ktoré spôsobili, že dnes má Filip DMO a poruchu autistického spektra.

    Prvé dni, mesiace i roky po ich narodení sa všetka moja pozornosť sústreďovala len na to, aby sedel, chodil, rozprával, ako ostatné zdravé deti... Vrhla som všetku svoju energiu do cvičenia a rehabilitačných pobytov. Neskôr som si uvedomila, že i napriek maximálnemu úsiliu Filip nikdy nebude ako jeho rovesníci a to spustilo lavínu rôznych pocitov - od popierania danej situácie, ľútosti, sebaľútosti, hnevu, nenávisti voči všetkým okolo, ktorí mali zdravé dieťa až k prijatiu toho, že hoci je iný, je predsa môj... A vtedy prišlo určité oslobodenie - no skutočné "odpustenie" prišlo až pred dvomi rokmi - keď som dostala šancu na "reparát" a priviedla na svet v termíne nášho vytúženého Samka :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Maruško! Moc moc děkuji za sdílení Vašeho příběhu! Moc si toho vážím! Máte můj absolutní obdiv a respekt! Naprosto jste mě dojala! Jste úžasná! Já se právě tohoto bála, ale myslím, že jsem se ještě víc bála sebe, toho, jestli vlastně budu umět přijmout dítě, které třeba nebude v pořádku, jestli ho budu umět naprosto bez pochyb, výčitek a kdejakých ALE milovat. A Vy jste to dokázala! To je pro mě něco tak úžasného, že to ani slovy nedokážu popsat.

      A ano, pocity nenávisti jsem chvíli cítila taky, když jsem viděla na ulici těhotnou ženu, jak si spokojeně vykračuje, chtěla jsem někam utéct. Takže myslím, že ve Vaší situaci, která je ještě mnohem mnohem složitější, je všechno tohle naprosto pochopitelné ❤

      Jak mi jednou někdo řekl, život na člověka nakládá jen tolik, kolik je schopen unést. Z čehož vyplývá, že jste neuvěřitelně silná ženská ❤ Stále věřím tomu, že se to stalo z nějakého důvodu, že to mělo nějaký smysl, i když ho neznáme.. Kdo ví, co by stalo, kdybyste oba donosila? To nikdo neví..

      Přeji Vám, ať už je jen a jen dobře a hodně zdravíčka Vám i celé Vaší rodince! L.

      Vymazat
  7. Dobrý den Lucko, při čtení Vašeho článku mi tlouklo úplně srdce. V neděli je to rok, co jsme si něco podobného zažili. Náš Hugo se narodil sice jen o tři týdny drive (když jsem nastupovala na mateřskou, zoufala jsem si, co budu do půlky prosince doma dělat :)), ale s neprůchodným střevem. Ještě v noci po porodu ho převáželi do Motola, kde ho následující den operovali.
    Co mě dostalo a musela jsem se několikrát ujistit, že jste to opravdu napsala:"Necítila jsem vůbec nic!". Já měla úplně stejně prázdný pocit, když jsem Huginka poprvé pořádně uviděla, dostavoval se jen pláč a otázky proč (a hned po tom, kdy budeme moct jít domů).
    V nemocnici jsme byli skoro tři měsíce, Huginka jsme si domů odváželi s hadičkou a perfusorem, ale vše jsme zvládli. Ted máme usměvavého kluka, co rád jí a dohání tak ty mini porcičky mléka, co ze začátku dostával.
    Celý článek jste napsala krásně a uplně vystihuje moje pocity. Už od pondělí se mi vše honí v hlavě a vše si stale připomínám.
    Moc ráda Vás čtu, jste snad jediná, které věřím, co říká/píše.
    Mějte se krásně a at se daří, Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Leni, také moc moc děkuji za sdílení Vašeho příběhu! Vážím si toho, že jste se mi zde svěřily a věřím, že to třeba taky někomu může pomoci.

      Myslím, že všechny tyto Vaše pocity jsou prostě pochopitelné, "v pořádku". Ono je strašně složité, když se 9 měsíců chystáte na něco, máte o tom nějaké představy (podpořené i okolím, médii- maminka přece musí být šťastná a spokojená, vše bez problémů) a najednou je úplně všechno jinak. Je to obrovský šok, navíc v tak citlivém období, po narození dítěte, kdy s námi taky hodně cvičí hormony a učíme se zvládat novou životní situaci..

      Jste hrdinka a myslím, že na sebe můžete být právem pyšná, jak jste to vše zvládla! I mně se tyto pocity vracely a každý podzim jsem se cítila divně, když jsem si vzpomněla na tu šílenou úzkost a strach..Ale věřte, že čas a především Váš malý Hugo je ten nejlepší lék na jakékoliv chmury.

      Přeji Vám i celé rodině už jen samé radostné chvíle a především nekonečně moc zdravíčka! A Hugouška moc pozdravujte, máme doma taky jednoho a jíst nechce naopak vůbec O:-) L.

      Vymazat
  8. Krásné! Více slov netřeba..
    S pozdravem KLára :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já moc děkuju, Klárko ❤ ❤ ❤

      Vymazat
  9. Nádhera. Článek, který by mne takto vzal za srdce, jsem v blokové sféře ještě nečetla.... A to mi je 22 let, nejsem zatím matkou a nemám tedy s čím srovnávat. Obdivuji tě za upřímnost a otevřenost, se kterou jsi článek napsala. Musíš být skvělý člověk i matka. Eliška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Eliško moc moc děkuji ❤ Tvůj komentář mě pohladil po duši O:-) Důvod, proč jsem se tak trochu "odhalila" je, že věřím, že tento článek může třeba i pomoct někomu, kdo je či někdy bude v podobné situaci. Ač bych to nepřála vůbec nikomu ❤ L.

      Vymazat
  10. Krásné napsané. Já ještě nejsem máma a zatím o této roli ani neuvažuji, ale ten článek mi vehnal slzy do očí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, Míšo a věř, že tě to nikdy nepotká a vše bude v pořádku! Ale jsem ráda, když se mluví i o věcech, které nejsou zrovna příjemné a které jsou tak trochu tabu :-( Snad to někomu může třeba někdy pomoct.. Krásný víkend přeji, L.

      Vymazat
  11. Jako kdybych četla svůj příběh... Naďu jsem taky "rodila" ve 30TT, měla 1500g a pobyla si v nemocnici 2 měsíce. Jak si se odhodlala k dalšímu dítěti? Já ten strach furt nemůžu zlomit :-(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Svaťko (snad takto můžu oslovovat O:-)), přiznávám, že to nebylo lehké. Ale tak nějak jsem to jednu dobu vypustila z hlavy a otěhotněla (asi zázrakem). Nebudu ale dělat hrdinku, druhé těhotenství bylo náročné, v 8tt hematom a od 20tt zhoršený nález a ulehnutí s nohama nahoře. Naštěstí doma, dělala jsem vše pro to, abych nemusela do nemocnice. Děsilo mě, že bych Neli tak dlouho neviděla..

      ALE! Co je nejdůležitější, přestože to bylo blbý, bála jsem se, stresovala a po nocích špatně spala, DONOSILA jsem! Hugoušek se narodil den před termínem a měl skoro 4kg! Kdybych to předem věděla, ušetřila bych si tolik strachu, že..

      Vím, je to náročný, hrozně. Já z toho měla velký stres, přečetla snad všechny diskuze a články o předčasných porodech, chodila po vyšetřeních, kde se nikdy na nic nepřišlo.. Ta nejistota byla děsná..Ale stálo to za to! Věřte mi, jsme bojovnice! A já si vždycky říkala, že jsme to zvládli jednou, tak to zvládnem i podruhé, víme přesně, do čeho jdeme. Naštěstí nebylo třeba..

      Stále věřím, že každé miminko ví, kdy má přijít na svět. Přeji Vám jen to nejlepší! Přeji Vám, abyste ten strach zlomila! Možná by bylo dobré si o tom i s někým odborně popovídat, mně to hodně po předčasném porodu pomohlo! Identifikovala jsem tu příčinu strachu, která byla ve mně a kterou jsem si nesla, z toho, že selžu a proč a začala na tom pracovat.. Je to dlouhý běh, ale není nic hezčího, než když doběhnete do cíle ♥

      Držím moc palce, mějte se fajn, hodně zdraví a krásný víkend L.

      Vymazat
    2. A teď koukám, že máte naprosto super blog! ♥♥♥

      Vymazat
  12. Obdivuji Vaši statečnost a naopak si myslím, že jste strašně silná žena. Objímat inkubátor musí být hrozné. Mně stačilo, že jsem prodělala akutního císaře a malého jsem viděla až na druhý den a to jen na pět minut a potom zase až večer. Ničilo mě, že jsem ho nemohla mít u sebe jako ostatní maminky. Vůbec jsem na to ale neměla sílu. Pak ale ty výčitky, jak jsem hrozná, že se ani o vlastní dítě nepostarám... Naštěstí to trvalo jen krátkou dobu a za týden už jsme byli doma a už pořád jen spolu.
    Ať se Vám daří a budu se těšit na další krásné články.
    Žanet

    www.heelsandbabypowder.com

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji, Žanet :-) Ty začátky jsou těžké vždy! Nikdo nás na to většinou nepřipraví a dost často to všechno probíhá jinak, než jsme si představovaly a pak jsme překvapené a zaskočené. Žádná z těchto emocí není "špatně".. Mně to trvalo déle, se s tím vyrovnat, ale přikládám to i své povaze.. A vlastně můžu říct, že mě to i donutilo začít na sobě víc pracovat, abych prostě lépe vyšla sama se sebou a měla se ráda. Takže i když to bylo těžké, mělo to nějaký smysl a co je hlavní- dobře to dopadlo!

      Děkuji moc, od někoho, kdo má moc hezký blog- to je motivace O:-)

      Krásný konec týdne a víkend!

      Vymazat
  13. Vždycky si říkám, že tohle by se stávat nemělo, že je to strašně nefér... Naštěstí to všechno dobře dopadlo!! :) Jako všechny ostatní jsi mě dojala, možná i proto, že to několikrát nevyšlo (druhotrimestrální potraty) a že syn je také předčasně narozený a to "jenom" v 35tt. Já to ale na rozdíl od tebe tušila, od začátku bylo všechno špatně, ale když přišel akutní císař, mně se ulevilo, bála jsem se, že se něco stane uvnitř mě a já s tím nebudu moci nic udělat... Takže jakmile mi doktorka řekla, že malý musí ven a není na co čekat, najednou jsem byla v klidu. Poporodní deprese se mi vyhnula a já tě obdivuji, za to jak si to všechno zvládla a jaká jsi dnes!

    OdpovědětVymazat
  14. Jako mama rodici ve 40t si nedokazu... nedokazu predstavit, jak tezke tohle bylo.. spatne jsem snasela i jen to, ze mi Stelcu privezli az hodinu po cisarskem rezu.. vsechny mamy, ktere si timto pribehem musely projit, patri muj obrovsky obdiv.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Sylvi, moc děkuji za komentář a omlouvám se za prodlevu s odpovědí O:-) Bylo to náročné, ale věřím, že mi to do života i něco dalo, že to tak nějak mělo být (i když zopakovat bych si to nechtěla). Znám z té doby spoustu maminek, všechny jsou bojovnice a ono se vlastně v té situaci ani nic jiného nedá dělat, než bojovat. Kolikrát sama se sebou, ale především za ty malinkaté miminka a jejich zdraví ♥

      Přeji Vám i Vaší rodině krásný adventní čas :-)

      Vymazat