Můj předčasný porod

Dnes jsou to 4 roky a já si to stejně pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Zdvižené obočí mého gynekologa, když se kouká na ultrazvuk a znepokojeně mi říká: "Nelíbí se mi to, raději Vás pošlu do nemocnice, pravděpodobně si Vás tam nechají". Sedím v autě, sotva popadám dech, přes slzy skoro nevidím a volám vyděšeně Martinovi, který tou dobou pracuje v Praze a jezdí domů do Brna jen na víkendy.
Jsem poprvé těhotná a mám strach. Další telefonát je určený mojí mámě, musí pro mě přijet, nejsem schopná řídit. Doma posbírám pár nejnutnějších věcí, nic víc stejně nemám. Jsem ve 30tt, ještě jsem ani neodešla na mateřskou dovolenou a doma nemáme ani první dupačky, prostě nic. "Neboj, za chvíli budeš zase doma a všechno si to v klidu nachystáš", říká mi.
 

Čtvercová místnost, čtyři nemocniční postele, neuvěřitelné teplo, které se line z radiátorů na plný pecky a za okny, pomalované dětskými obrázky, to nevlídné, listopadové pošmourno. Z chodby se ozývá křik maminek, které jsou na porodním sále, ten je totiž hned vedle JIPky. A uvnitř toho všeho ležím já, plná strachu, obav a beznaděje, v ruce kapačky a na břichu monitor, ze kterého se pokojem nese rychlý tlukot toho malého srdíčka, jako by běželo sprint a já se modlím, aby nikdy nepřestal. Něco ve mně se svírá pokaždé, když se blížím na toaletu a musím míjet na stěnách pověšené fotografie předčasně narozených dětí, které prostě nevypadají jako děti, ale malé živé cosi, obmotané haldou hadiček. Prázdné fráze lékařů o tom, že dnes už je dokážou zachránit a následky mohou být minimální nebo v nejlepším případě žádné, nechci poslouchat. Co když to tak nebude? Co když zrovna moje dítě to nezvládne? Co když bude postižené? Zvládnu to já? Budu ho umět naplno milovat? 

Ne, tohle se prostě nesmí stát! Já přece nemůžu selhat!

Můj život by se pro druhé zdál vždy ideální. Měla jsem skvělé rodinné zázemí, ve škole jsem nikdy neměla problémy, vystudovala jsem jednu vysokou školu, na druhé si udělala alespoň bakaláře a začala pracovat na doktorátu. V akademické soutěži krásy jsem skončila na druhém místě (panebože, úplně se stydím to napsat :-D), nikdy jsem nezažila velký vztahový karambol a ve 24 jsem poznala toho nejlepšího chlapa na světě, který si mě vzal. Chodila jsem na plný úvazek do práce, vedla jsem ekonomiku v rodinné firmě a po večerech jsem učila studenty Masarykovy univerzity manažerské účetnictví. 5x týdně jsem chodila cvičit, trávili jsme tak s Martinem skoro všechen volný čas (hmm, tak to už je opravdu historie :-D). Prostě holka, která v očích druhých přece nemůže mít žádný problém, protože má v životě všechno. Vyrůstat v dostatku je úžasné, ale má to tu nevýhodu, že se na Vás většinou lidé dívají tak, že jste si nic z toho vlastně sami nezasloužili, protože Vám všechno spadlo tak nějak do klína. Myslím, že jsem na sobě hodně dřela právě proto, abych ostatním (a především sama sobě) dokázala, že na to mám a že si to všechno zasloužím. 

Těch pár dnů na JIPce bych zařadila k těm nejhorším v životě. Neustálý strach a stres, knedlík v hrdle, obava zakašlat, abych si nepřivodila kontrakce, uvnitř ta neviditelná ruka, která všechno ve mě svírá a nechce za žádnou cenu pustit, probděné a probrečené noci, rozhovory s maminkami, které na tom byly podobně, jako já a které v průběhu mého pobytu tam všechny porodily. Připadala jsem si jako vyplašená ovečka, čekající na porážku.

A pak se to stalo. V noci začaly tak silné kontrakce, které už nešly ničím zastavit. Věřte nebo ne, první pocit, který se dostavil, byla úleva. Tak už je to jasné, už se nemusím bát, jestli to ustojím a zvládnu, prostě jsem to neustála, narodí se dřív a hotovo. Už 2 dny předtím jsem nějak vnitřně cítila, že se něco stane a v slzách prosila Martina, aby v pondělí ráno neodjížděl do Prahy a zůstal v Brně. Když jsem mu mezi kontrakcemi volala, aby přijel, byl stejně šokovaný jako já. Doteď si vybavuju jeho vyděšený a zmatený výraz.

Je strašně zvláštní rodit dítě, které vlastně rodit nechcete. Tlačíte ho v bolestech všemi silami ven a přesto jediné, co chcete, je, aby se ven nedostalo. Prosíte doktory, aby ještě něco udělali a porod zastavili. Aby v tom domečku ještě chvíli počkalo, až bude mít vše vyvinuté a komplet.

Je tady! Máte holčičku! Neviděla jsem ji ani vteřinu. Kolem mě stálo několik doktorů, vůbec mi ji neukázali a okamžitě odnesli do inkubátoru a na neonatologii. Neslyšela jsem ji ani plakat. Nevěděla jsem, jak na tom je. Doslova jsem zařvala na Martina, aby se šel podívat na chodbu, jak ji odvážejí a zjistil, jestli žije, dýchá. Přišel za pár minut s tím, že dokonce plakala.

Posbírala jsem všechny síly a hned, jak mě pustili z porodního sálu, žádala jsem ho, aby mě odvezl na neonatologii, že ji musím vidět. A tak tam ležela. Malinkatá a černovlasá jako panenka na hraní, ověšená hadičkami, naše Nelinka. Podlomily se mi kolena. A já se Vám musím k něčemu přiznat… Necítila jsem vůbec nic! Člověk se chystá na miminko a má mnoho představ o tom, jak bude vypadat, jak bude krásné, dokonalé a najednou je všechno jinak. Díváte se na tu malinkatou panenku na hraní a první, co vás napadá, je: "Proboha, proč? Jak jsem jí to mohla udělat?". Žádné pocity radosti, euforie, lásky a všeho, co od novopečené maminky očekáváte. Dostavilo se jen velké, vše objímající prázdno. Jediné mé přání bylo všechno to smazat, aby se to nestalo. Abych mohla být znovu těhotná a tentokrát to zvládla až do konce. Protože já přece nemůžu selhat! Já, které se vždycky všechno podařilo a která se zaťatýma zubama zvládla skoro nemožné. 

Teď ne. Teď jsem to prostě nedala. Selhala jsem, poprvé ve svém životě a v pro mě tak důležité věci. První noci jsem celé proplakala. Martin přespával v nemocnici se mnou. Zprvu měl tendence být na mě přísný. Pak pochopil, že tohle nefunguje. Že potřebuju obejmout, pohladit, držet za ruku a prostě jen tak být. Bylo těžké chodit po chodbách, míjet všechny ty maminky, které před sebou vesele tlačily ty "nákupní košíky" plné dětí. Držely je v náručí, hladily a radostně ukazovaly všem návštěvám. Já musela za tím svým přes půlku nemocnice, odstříkat nejdřív mléko (které nebylo) a pak jen se slzami v očích hladit sklo inkubátoru a snažit se vzchopit. Protože já se musím vzchopit! Všichni mi to říkali: "Musíš tu být pro ni a né řešit sebe". A mně to nešlo, ani trochu.

Kromě rodiny o narození nikdo nevěděl a já to chtěla tajit alespoň do doby, než odejdeme z porodnice domů. Chtěla jsem se vyhnout těm nekonečným dotazům, jak na tom je, ale i lítostivým projevům a ujišťováním typu "všechno bude dobrý". Pro mě nebylo. Proboha, co si všichni budou myslet? Že jsem tak neschopná, že nedokážu ani porodit svoje dítě v termínu? A nebudou mít někteří škodolibou radost z toho, že se mi taky něco v tom životě nepovedlo?

Nastaly týdny boje o kojení, výčitek, probrečených nocí a stresu, který jsem přenášela i na Nelinku, což mě dodnes mrzí. Odmítala se kojit a já na kojení tak lpěla, protože jsem měla pocit, že je to jediná možnost, jak aspoň trochu zmírnit svoje selhání. Přesto málo jedla, pediatr strašil a k tomu všemu 4x denně trápení se cvičením Vojtovky, u kterého jsme kolikrát brečely obě. Martin se vracel domů jen na víkend a já byla neustále sama, jako v pasti. Zavřená v našem bytě, který byl vymalovaný na šedo. Tak pochmurně mi v něm bylo. Tisíce rad ze strany mých nejbližších o tom, co bych měla a co bych zase vůbec neměla a ujišťování, že se přece nic nestalo. Jak nestalo? Vy to nevidíte? Já jsem selhala! Propadala jsem čím dál většímu zoufalství, že jsem jako máma úplně k ničemu. Diagnóza? Poporodní deprese. Žádné léky, jen naslouchání a pohlazení po duši, že moje pocity nejsou výjimečné a že na ně mám vlastně i nárok. A taky, že to chce čas.

Dalo mi dost práce, abych se s tím vyrovnala. Skoro rok. Abych si odpustila. Abych přijala fakt, že jsem neselhala, že to nebyla moje chyba, že se to prostě jen stalo. Občas je těžké připustit si, že se věci dějí mimo nás a my je prostě nemůžeme ovlivnit. Že se něco děje s Vaším tělem a Vy můžete jen nečinně přihlížet a čekat. Dodnes neznám důvod, proč se to stalo, ač jsem po něm dost usilovně pátrala. Vím ale, že to tak mělo být, že to mělo nějaký důvod. Nikdo neví, co by se stalo, kdyby se Neli narodila v termínu. Byl to první větší karambol v mém životě. A já se díky tomu začala učit nebýt na sebe tak přísná, mít se víc ráda, odpustit si občas nějaké chyby, neřídit se tím, co ode mě ostatní očekávají, ale tím, co já sama chci.  A vůbec přestat řešit to, co si ostatní myslí, protože oni nejsou za můj život zodpovědní, oni ho nežijí. Připustila jsem si, že nejsem Xena, ale prostě citlivá duše, co nezvládne s přehledem všechno na světě a taky, že vyplakat se někomu na rameni a nechat si pomoct není projev slabosti.

Závěrem chci vyjádřit ten největší obdiv všem maminkám předčasně narozených dětí (především těm, co mají děti narozené ještě mnohem dříve, než my), které se musely s touto situací poprat. Člověk si skutečně těžce dokáže představit, jaké to je a kolik toho musí během prvních měsíců zvládnout. Jaké jsou pocity strachu, nejistoty, ale třeba i nedůvěry vůči sobě samotným.

Děkuju celé svojí rodině za to, že to se mnou tehdy vydrželi, i když to pro ně nebylo jednoduché. Největší dík však patří Martinovi. Ač nás přes týden dělilo 200km, byl stále se mnou. Podporoval mě strašně moc a ani jedinkrát mi nedal najevo, že mi nevěří nebo že bych to snad neměla zvládnout.

A poděkování patří i celému týmu lékařů nemocnice Na Obilním trhu v Brně, kteří se o nás obě několik dlouhých týdnů perfektně starali. Díky nim teď můžu psát tenhle článek a koukat na tu naši malou rebelku, jak právě zvedá kočárek, který jí před chvílí Hugoušek shodil na zem se slovy: „No to snad ne, Hugo! Tak teď jsem jako úplně v prčicích.“

Lucka