Nelinka slaví 4 roky!

To tak letí. Dnes jsou to 4 roky. Přesně tolik let od chvíle, kdy jsem na to malinkatý, černovlasý miminko koukala přes sklo inkubátoru a hledala ty správné pocity. 4 roky od doby, kdy se nám život obrátil vzhůru nohama a všechno nabralo ty správné grády. 4 roky plné radosti, občas i nějakých starostí, ale především lásky.
Tak velké a nekonečné, že jsem si to nikdy ani nedovedla představit. Ne nadarmo se říká, že narozením dítěte část Vašeho srdce už navždy bude chodit mimo Vaše tělo. Zažila jsem lásku rodičovskou, partnerskou, ale ta mateřská, to je prostě to nejhlubší, co můžu cítit (omlouvám se svému muži :-D).

Přiznávám ale, že začátky nebyly jednoduché. Trvalo mi dlouho, než jsem se sžila s rolí mámy a opustila všechny strachy (o tom jsem psala ZDE). Dodnes mě mrzí, že jsem na Nelinku ze začátku přenesla tolik obav a negativní energie. Věřte, že moje představa v těhotenství byla zcela jiná, než realita prvních měsíců. Dlouhou dobu jsem měla co dělat sama se sebou, až jsem skoro nestačila zaznamenat, že mi to moje dítko roste před očima a z ležícího miminka se stává malý, chodící človíček. 

Neli měla být kozoroh/vodnář, ale narodila se ve znamení střelce. A ono to tak asi mělo vážně být. Probojovala si tu cestu na svět navzdory mně, doktorům i moderní medicíně. Je to silná osobnost zkrátka už od narození. Svůj názor si vždy prosazovala velmi jasně a tvrdě. Když nechtěla jíst, nejedla. Mohla jsem se stavět na hlavu, prosit, dělat ze sebe prasátko Peppinu a chrochtat, ale ani ťuk. Když naopak chtěla něco, co bylo zakázané, měli jsme co dělat, aby sousedi nevolali sociálku, protože řvala poměrně vydatně :-D. A mazlení? Když byla menší, jedna pusa a mamko neotravuj. Jak se pro něco rozhodla, šla si za tím a bylo jí úplně jedno, jestli ztratí z dohledu rodiče. Jednou jsme jí takhle testovali a schovali se za keř a čekali, kdy si všimne, že tam nejsme. Po 15 minutách a jedné paní, co jí chtěla odvést na policii, jsme se k ní přihlásili a vypadali jak dva pitomci :-D.  

Náš vztah máma x dcera prošel vlastně několika zkouškami. První byla hned v souvislosti s jejím předčasným narozením. Další, když bylo Nelince asi 15 měsíců a my se přestěhovali do Prahy. Já, fixovaná hodně na domov a svoji rodinu, jsem se náhle ocitla v cizím městě. Ve městě, kde nikoho neznám, bez rodiny, přátel, ostatních dětí, odkázaná jen na Martina a na to, kdy přijde domů. Byly jsme vlastně pořád samy. Já měla jen ji a ona zas jen mě. Musela snášet moje výkyvy nálad, pocity osamění a občas i nervové lability (bez jakéhokoliv hlídání to na mě občas dolehlo, no :-D). 

Když byl Nelince víc jak rok a půl, otěhotněla jsem a po pár týdnech, při zhoršeném nálezu, zcela ulehla do postele s nohama nahoru. Museli jsme najmout paní na hlídání, která chodila na celé dopoledne (do školky ještě bylo brzy) a odpoledne zase spěchal z práce domů Martin a na víc jak půl roku se z něj stal nejen živitel rodiny, ale i kuchařka, nákupčí, uklízečka a můj osobní psycholog. Protože já jsem celé druhé těhotenství proležela v obavách a strachu, abych zase předčasně neporodila. Děsila jsem se toho, že jakmile se nález ještě zhorší, skončím v nemocnici a Nelinku neuvidím vůbec. Ta si samozřejmě nárokovala moji pozornost a neuměla pochopit, že maminka si s ní nemůže hrát, že maminka musí ležet. 

A to bylo období, kdy se u nás poprvé objevil vzdor. Pomaličku se vplížil, zcela nevinně a já myslela, že to tak zůstane. No, po narození Hugouška propukl v takové míře, že jsme z toho s Martinem byli celkem paralyzovaní. Takové ty momenty, kdy dítě leží na zemi, křičí, vzteká se a kope kolem sebe (nejlépe do nás) nohama, byly u nás na denním pořádku. A ano, přestože svoje dítě milujete k zbláznění, je občas těžké najít si k němu cestu, když vezme dětskou židličku a třískne Vás s ní po hlavě nebo do Vás mlátí pěstičkami. Bylo to extrémně náročné, ale já se na to vždy snažila dívat jejíma očičkama. Její narození, moje deprese, přestěhování, "odstrkování" při mém těhotenství a pak najednou cizí element u nás doma, kolem kterého se točil svět, Hugo. Vždyť jsme spolu skoro nezažily nějaký delší čas v klidu..

A Nelinka ho potřebuje, strašně moc. Potřebuje nás. Naši pozornost. Mít nás občas jen sama pro sebe. Snažíme se jí maximálně věnovat, co to jde. Poslední dobou začala být fixovaná i na domov. Když je chvíli u babičky, je strašně ráda, ale doma mi pak špitá do ouška, jak je šťastná, že je zpátky a že už nikam nechce jet. Často pak nikam nechce pustit ani mě a čím dál více spí s námi s posteli. A vůbec, začala se mazlit! Pro mě je to ta největší odměna! Každý večer máme svůj rituál, zalezeme si do postýlky, čteme všechny možné pohádky, povídáme si a před usnutím si říkáme, jak moc se milujeme: „Mami, já Tě miluju až na střechu, až do nebe, až na hvězdy, až na planetu, až do Vesmíru". 

Je hrozně chytrá, v hlavičce jí to pálí o sto šest. Umí všechny barvy, tvary, písmena, počítat, krásně recitovat a zpívat (prý má hudební sluch- po kom z nás dvou to podědila, nevím :-D). Na všechno má odpověď a když už náhodou v záloze není žádná chytrá výmluva, dělá, že nás neposlouchá :-D. Je hbitá, všude vyleze, všechno chce zkusit a je jen málo překážek, kterých by se bála (což vyžaduje zvýšenou opatrnost od nás). A je to taková malá ředitelka, která ráda všechno kolem sebe řídí. Pořádá v princeznovských šatech čajové dýchánky, ale když se jí něco nelíbí, klidně vezme do ruky smeták a jde do boje. 

Nejčastěji samozřejmě bojuje s Hugouškem, ten už začíná být celkem vyrovnaným soupeřem :-D. Musím ale říct, že přesto, že se občas trošku rvou, začínají se objevovat i ty hezké momenty. Chvíle, kdy se spolu smějí, dovádějí, radují se, hrají. Z Nelinky už začíná být velká ségra, která Hugouškovi občas oblíkne boty, ukazuje svoje knížky a vysvětluje, jak se s kterou hračkou hraje (aby mu ji pak občas nemilosrdně čmajzla a zdrhala pryč :-D).

Miluje děti a společnost. Vždycky se strašně těší, až uvidí svoje kamarády, až si budou hrát. Bohužel však pro ni, oni si občas chtějí hrát po svém, a to Nelinka ještě úplně neumí pochopit :-D. Ve školce je šťastná a i když je nadšená, že se objevím ve dveřích, často mi řekne, ať chvíli počkám, že si musí dohrát (nevím, jestli si opravdu chce dohrát, nebo mi to dělá trochu natruc, ještě jsem to nerozklíčovala :-D).

Dneska má Nelinka 4 roky! A já si přeju jediné. Aby zůstala taková, jaká je. Aby byla zdravá, šťastná a stále s úsměvem na rtech, aby byla svá. Abychom jí byli těmi dobrými průvodci životem. Abychom jednou, až spolu budeme sedět u kávy a ona bude na klíně houpat třeba už svoje děti, rády a s láskou vzpomínaly na momenty, které teď zažíváme.

Je to úžasná a silná holka. A já nikdy nepřestanu být životu dostatečně vděčná za to, že nám ji nadělil.

Lucka