neděle 29. ledna 2017

Vystavování dětí na sociálních sítích


Tuhle mi moje mamka při nějaké vzájemné diskuzi povídá: "Uvědomuješ si, že když jsi byla malá, vadilo ti, že jsem se o tobě bavila (rozumějte žalovala) byť jen babičce a ty teď o svých dětech píšeš zcela veřejně a řešíš je s xy cizími lidmi?" Bum bác, věta, která mi tak trochu vyrazila dech a vzala vítr z plachet. Proč? Protože měla pravdu a já na to neměla žádnou, dostatečně důvěryhodnou odpověď. A věřte, stále ji hledám.. Vlastně od samého začátku blogování..
SHARE:

neděle 22. ledna 2017

NEW IN: Sales and much more


Dnes tu pro Vás mám opět jeden čistě materialiastický článek s pár novinkami z mého šatníku a nejen z něj. Jaké dárky mi udělaly radost na Vánoce? Co se mi podařilo po dlouhé době sehnat v bazaru? Jaký úlovek jsem si zcela náhodou odnesla ze sekáče, který máme za rohem? A co jsem ukořistila ve slevách? A taky čím jsem si prostě jen tak udělala radost po návratu z nemocnice? Pokud Vás to a ještě mnohem víc zajímá, čtěte dále :-)
SHARE:

neděle 15. ledna 2017

Štrbské pleso: pár dnů v ráji



Vánoční dárky. Letos jsme jich dostali opravdu hodně, a to fakt krásných. Od pyžámek, povlečení, ponožek, voňavek, svícnů, knížek, autíček na dálkové ovládání až po domeček pro panenky. Troufnu si ale říct, že tento byl výjimečný. Od mých rodičů jsme dostali dovolenou na horách. Pár dnů v ráji, doslova a do písmene. Na Štrbském plese jsme byli naposledy před 3 lety, to byla Nelinka ještě mrňousek. Teď nás bylo zas o jednoho víc.

Vyrazili jsme hned na druhý svátek vánoční z Brna, já, děti, můj táta a bráška. Moje mamka bohužel onemocněla a Martin zase musel do práce. I tak jsme si to ale užili. Byla to občas trochu jízda, ale plná těch nej zážitků.


Cesta z Brna trvá kolem 4h, nám o něco déle, protože jsme se stavovali na oběd a museli dát menší pauzu pro děti. Hotel Kempinski je jeden z nejhezčích hotelů, jaké jsem kdy viděla. A tento v Tatrách má svoje nezaměnitelné kouzlo. Dýchne na Vás taková milá, rodinná atmosféra, což je ve spojení se zasněženými vrcholky hor prostě paráda. Plápolající oheň v krbu, k tomu místo welcome drinku svařáček.. Prostě zážitek.

Když jsme tu byli před 3 lety, Nelinka se v místních hotelových chodbách naučila chodit. Teď tu pobíhal Hugoušek a věřte nebo ne, zajímalo ho to mnohem víc, než hotelový dětský koutek. Naháněla jsem ho tak několikrát denně a lákala na pokoj vším možným. A on byl naštvaný, strašně ho bavilo pobíhat sem a tam, otevírat dveře a zdolávat schody. Když pak objevil velký sál s vánočním stromkem, jal se ho okupovat každý den. Dokonce se mu nelíbilo, když se u toho stromku jedni z hostů fotili a šel to pánovi docela jasně vysvětlovat O:-). 


Hotel má snad to nejkrásnější spa, jaké si umíte představit. Ponoříte se do teplé lázně, necháte si proudem vody masírovat záda a u toho koukáte na tu zimní pohádku venku, plnou sněhových vloček. No, abych Vás uvedla do reality, ve spa jsem byla jednou a musela jsem si dost přivstat, aby děti ještě spaly a já měla pro sebe co možná nejvíc času. Ve výsledku měli otevřeno až od 8 a já polovinu času proseděla na hotelových schodech, v županu a s knížkou v ruce :-D. Kéž bych zde mohla strávit víc času, třeba tak měsíc O:-).


Jídlo. Pro mě je to vždy kapitola sama pro sebe. Já totiž jídlo miluju! Nejsem buhví jaký gurmán, ale tady se Vám prostě nestane, že byste na talíř dostali něco, co by nechutnalo skvěle. Výhodou bylo i dětské menu, ze kterého jsme vždy vybírali pro děti. A ty snídaně! Mohla bych takto snídat každý den, prosím? 

Co se týče stolování, s dětmi je to vždycky sranda. Tohle prostě není hotel, kde by děti mohly při večeři pobíhat po restauraci a zpívat lidové písně :-D. Jinými slovy, sedíte u stolu nad stříbrným příborem, v botách na podpatku, k poslechu Vám hraje harfa, číšník Vám v obleku nalévá víno a k tomu si představte naše děti :-D. Takže abychom to ustáli a nevykázali nás od stolu, museli jsme s tátou zapnout všechny mobily a tablety, které máme. Hugoušek se vydrží na pohádku koukat chvíli, takže poté hlasitě vstával od stolu a neuspokojil ho ani mini koutek, který je přímo v restauraci. A tak musím vyseknout obrovskou pochvalu a zároveň poděkování mému bráchovi Áďovi, který se ho často ujal, pobíhal s ním po hotelových chodbách a schodech, abych si mohla vždy v klidu sníst večeři. Prostě jsme se u něj střídali.


Když jsme přijeli, první den nás přivítala obrovská chumelenice. Další dva dny to nebylo o moc lepší a sněžilo a sněžilo. Na druhou stranu, na nedostatek sněhu jsme si fakt nemohli stěžovat :-D. Pro Hugouška to byl vlastně vůbec první pořádný kontakt se sněhem a ze začátku z něj teda nebyl moc paf. Když mu první sněhová vločka cvrnkla o nos, začal plakat a se slovy "pájí pájí" se dožadoval, abych ho před ní schovala :-D. Postupně se trochu otrkal a nakonec snad můžu říct, že se mu i ta jízda na bobech a sáňkách líbila. Přestože nebylo úplně ukázkové počasí, snažili jsme se venku trávit maximum času. O to příjemnější pak bylo zahřátí někde v teple, nejlépe s horkým čajem a typickým slovenským jídlem :-D.

Poslední dva dny bylo zase naopak nádherně. Nelinka vyrazila na lyže a já byla šťastná, že jí můj táta sehnal lyžařského instruktora. Veškeré moje pokusy totiž končí jejím bojkotem, a to poměrně brzy. Když má ale instruktora, poslouchá na slovo a jde jí to fakt bezvadně. Holt jiná autorita a velký respekt. Minulý rok stála na lyžích poprvé a naučila se pomalinku plužit. Teď jsem byla překvapená, že to fakt nezapomněla, sjela i modrou sjezdovku a dokonce sama. Věřím, že kdyby jela se mnou, stojíme ještě teď na vrcholku a čekáme, až jí ten vzdor přejde :-D. 


Shrnuto, podtrženo. Byly to úžasné dny v ráji. Chtěla bych moc poděkovat mamce a tátovi, že nás na dovolenou pozvali a mému bráškovi, že se tak vzorně a zodpovědně staral o naše děti. Od té doby, co jsme v Praze, nevidíme se tak často, jak bychom si přáli. Proto je každá taková příležitost, kdy můžeme být déle spolu, báječná. Probereme život od A do Z, děti si zase užijí přítomnost babičky, dědy a strejdy a mně je vždy při návratu domů smutno, že to tak rychle uteklo. Tak snad zase příště, ať už kdekoli a kdykoli. Těším se!! 

Lucka



SHARE:

neděle 8. ledna 2017

Jak na nový rok, tak snad ne po celý rok


Je začátek roku, vrátili jsme se s dětmi z hor a jsem s nimi doma, protože stále pokašlávají. Říkám si, že bude asi lepší nechat je jeden celý týden doma, ať je pořádně vyléčím. V pondělí chytám nějakou žaludeční nemoc a trávím celé dopoledne nedobrovolně přilepená na záchodové míse. Martin si bere dovolenou a je se mnou doma, protože nejsem schopná postarat se ani sama o sebe. V úterý ráno je mi už líp a tak ho posílám do práce s tím, že už to zvládnu. Najednou mě to ale chytne tak strašně, že se to nedá vydržet. Skácím se a ležím smotaná v klubíčku na zemi, v obrovských bolestech. Co to je, sakra? Volám Martinovi do práce, že mi opravdu není dobře, že to asi sama nedám. Mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout a mluví se mi jen velmi těžce. Ležím na zemi v dětským pokojíčku, Hugoušek kolem mě chodí, jezdí mi po ruce dřevěným autíčkem, tahá mě za ruku, chce mi něco ukázat a volá: "Autooo, autoooo (jinými slovy mami, pojď si hrát)". Nelinka si nasazuje plášť doktorky Plyšákové, přikryje mě dekou a ptá se, jestli bych si dala rohlík. Oba si myslí, že je to hra, legrace. Ale já tuším, že tohle nebude legrační ani trochu.

Když přijede Martin, bolest trochu ustoupí. Přemýšlím, jestli k té doktorce opravdu jet. Je mi totiž líp a přece nebudu trapčit, že se doma skládám z obyčejné žaludeční nevolnosti. Vždyť snad přece něco vydržím, ne? Něco uvnitř mi ale říká, že bych to neměla podceňovat. Nějaký šestý smysl a já mu věřím. Věřím, že tělo si řekne o pomoc, když je nějaký problém. A tak jedem. Doktorka vypadá vážně, nelíbí se jí to, jsem prý bledá jak stěna a mám vysoký tep, břicho bolí. Nemocnice, ultrazvuk, přivolán specialista a pak už to jde rychle. Budeme Vás operovat, ještě dnes, máte už v břiše krev. 


Jsem statečná, silná, něco přece vydržím! Bude to dobrý, snažím se přesvědčit samu sebe. Ale není. Vylezu ven z ambulance a Nelinka pláče. Pláče tak nešťastně a já si uvědomím, že má o mě strach. Bojí se, že si mě tam nechají a že už se nevrátím, že přijde o maminku. Utišuji ji, že budu v pořádku a za pár dnů zase zpět doma. Pláče mi v náručí, já ji pusinkuju a v tu chvíli se rozbrečím taky. Poprvé do té doby. Je to jiný. Od té chvíle, co máte děti už víte, že v tom nejste sami. Už nikdy. Bojíte se o sebe, ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Abyste tu pro ně mohli být, abyste jim mohli zase číst pohádky o myškách, hrát si v novém domečku pro panenky na velkou narozeninovou párty, kopat do balónu sem a tam, soutěžit v jízdě na autodráze (nebo tu autodráhu radši rozložit na kusy), skládat puzzle s nejvíc kýčovitými obrázky.. 

Za chvíli už ležím na nemocničním pojízdném lehátku, nahá, přikrytá jen peřinou a při jízdě na sál pozoruju mihající se světla na stropě a počítám dveře, které projíždíme. Myslím na ně, na moje kocourky, jak je zase znovu obejmu, přitisknu k sobě, přivoním si k jejich vláskům a pošimrám je pod paží. Jak budu zase protáčet panenky, když Hugouš hodinu obědvá a skřípat zubama, když Nelinka vzdoruje a nechce se jí uklízet si hračky. Ten věčný každodenní stereotyp, na který si občas stěžuju a přesto je to právě to, co si v tu chvíli přeju ze všeho nejvíc.

Když dorazíme na sál, připadám si jak ve filmu. Nade mnou těch pět kulatých světel, které čekají na to, až je doktor rozsvítí a mě téměř oslepí. Pro mě je to "poprvé" (jsem taková operovaná panna :-D), i když zrovna tohle poprvé bych si ráda odpustila. Jsem nervózní a nebudu lhát, mám i strach. Kolikrát jsem si říkala, jak to na té operaci musí probíhat a teď tu jako fakt ležím. Najednou se mi zamlží a rozpijí ty kulatý světla do sebe a já o sobě nebudu vědět? Je to takový zvláštní. Doktorka mi dává kyslíkovou masku, uklidňuje mě a já se ptám, kdy to jako začne? Nějak si nedovedu představit, že nad sebou nebudu mít kontrolu. Něco cítím.. Tuhne mi šíje a pokračuje to až do hlavy, ztěžkne mi tak, že mám pocit, že pod její tíhou praskne lůžko, na kterým ležím. A pak už nic.. 


Probouzím se, něco mi říkají, ale nevnímám je. Pořádně se proberu až na pokoji. Po chvíli přijde operující doktor, chytne mě za ruku a sdělí tu nejlepší zprávu z celého dne. Šlo to dobře. Všechno bude v pořádku. A mně se chce brečet, podruhé, ale tentokrát radostí. Mám štěstí. Obrovský! Při vší té smůle to dopadlo ještě úplně nejlíp, jak mohlo. 

Druhý den mám tu nejmilejší návštěvu. Přijde Nelinka s Martinem a v ruce drží namalovaný obrázek. Pro mě. Je na něm domeček, zahrádka, kytičky, mráčky a hlavně sluníčko. Velký sluníčko s obřím úsměvem. Prý abych byla už pořád veselá a zdravá. V tu chvíli se mi chce brečet, zase. Už potřetí.. Vzpomenu si na všechny ty příběhy nemocných maminek. Těch, který musí bojovat o svůj život, tráví čas v nemocnici místo se svými dětmi a každý den se musí při pohledu na ně ptát, jestli tu budou až jednou půjdou třeba k maturitě. 


Děkuju někomu nahoře za to, že jsem v pořádku. Od té chvíle, co jsem zpět, za mnou Nelinka pořád chodí, chce se mazlit, přijde mi jen tak z ničeho nic dát pusu, spinká u nás v posteli. Cítím, jak moc je šťastná, že jsem zase doma a v pořádku. A já jsem taky šťastná, že je všechny mám. Mého muže, který mě celý týden báječně zastupuje a nenechá mě nic dělat (včera dokonce i vypral a uvařil :-D). A ty moje dva malý kulihrášky, moje všechno.

Držím palce všem těm, kteří musí svůj čas nedobrovolně trávit v nemocnici! Měla jsem xy přání pro rok 2017. Co všechno jsem chtěla zařídit, zažít, zkusit.. Ale zbývá jediné, to nejdůležitější! Přeji si, abychom byli zdraví! Ne nadarmo se říká, že zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jen jedno jediné. A tak Vám všem přeji pro ten nový rok ZDRAVÍ! Protože když budete zdraví, přijde i těch tisíc ostatních přání a co je hlavní, budete si je moct začít plnit. Ať je pro Vás rok 2017 šťastným a prožijete ho s těmi, které máte nejraději. 

Lucka

P.S. A příště už to bude více veselé, slibuji! O:-) 


SHARE:
Blog Design Created by pipdig