neděle 8. ledna 2017

Jak na nový rok, tak snad ne po celý rok


Je začátek roku, vrátili jsme se s dětmi z hor a jsem s nimi doma, protože stále pokašlávají. Říkám si, že bude asi lepší nechat je jeden celý týden doma, ať je pořádně vyléčím. V pondělí chytám nějakou žaludeční nemoc a trávím celé dopoledne nedobrovolně přilepená na záchodové míse. Martin si bere dovolenou a je se mnou doma, protože nejsem schopná postarat se ani sama o sebe.
V úterý ráno je mi už líp a tak ho posílám do práce s tím, že už to zvládnu. Najednou mě to ale chytne tak strašně, že se to nedá vydržet. Skácím se a ležím smotaná v klubíčku na zemi, v obrovských bolestech. Co to je, sakra? Volám Martinovi do práce, že mi opravdu není dobře, že to asi sama nedám. Mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout a mluví se mi jen velmi těžce. Ležím na zemi v dětským pokojíčku, Hugoušek kolem mě chodí, jezdí mi po ruce dřevěným autíčkem, tahá mě za ruku, chce mi něco ukázat a volá: "Autooo, autoooo (jinými slovy mami, pojď si hrát)". Nelinka si nasazuje plášť doktorky Plyšákové, přikryje mě dekou a ptá se, jestli bych si dala rohlík. Oba si myslí, že je to hra, legrace. Ale já tuším, že tohle nebude legrační ani trochu.

Když přijede Martin, bolest trochu ustoupí. Přemýšlím, jestli k té doktorce opravdu jet. Je mi totiž líp a přece nebudu trapčit, že se doma skládám z obyčejné žaludeční nevolnosti. Vždyť snad přece něco vydržím, ne? Něco uvnitř mi ale říká, že bych to neměla podceňovat. Nějaký šestý smysl a já mu věřím. Věřím, že tělo si řekne o pomoc, když je nějaký problém. A tak jedem. Doktorka vypadá vážně, nelíbí se jí to, jsem prý bledá jak stěna a mám vysoký tep, břicho bolí. Nemocnice, ultrazvuk, přivolán specialista a pak už to jde rychle. Budeme Vás operovat, ještě dnes, máte už v břiše krev. 


Jsem statečná, silná, něco přece vydržím! Bude to dobrý, snažím se přesvědčit samu sebe. Ale není. Vylezu ven z ambulance a Nelinka pláče. Pláče tak nešťastně a já si uvědomím, že má o mě strach. Bojí se, že si mě tam nechají a že už se nevrátím, že přijde o maminku. Utišuji ji, že budu v pořádku a za pár dnů zase zpět doma. Pláče mi v náručí, já ji pusinkuju a v tu chvíli se rozbrečím taky. Poprvé do té doby. Je to jiný. Od té chvíle, co máte děti už víte, že v tom nejste sami. Už nikdy. Bojíte se o sebe, ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Abyste tu pro ně mohli být, abyste jim mohli zase číst pohádky o myškách, hrát si v novém domečku pro panenky na velkou narozeninovou párty, kopat do balónu sem a tam, soutěžit v jízdě na autodráze (nebo tu autodráhu radši rozložit na kusy), skládat puzzle s nejvíc kýčovitými obrázky.. 

Za chvíli už ležím na nemocničním pojízdném lehátku, nahá, přikrytá jen peřinou a při jízdě na sál pozoruju mihající se světla na stropě a počítám dveře, které projíždíme. Myslím na ně, na moje kocourky, jak je zase znovu obejmu, přitisknu k sobě, přivoním si k jejich vláskům a pošimrám je pod paží. Jak budu zase protáčet panenky, když Hugouš hodinu obědvá a skřípat zubama, když Nelinka vzdoruje a nechce se jí uklízet si hračky. Ten věčný každodenní stereotyp, na který si občas stěžuju a přesto je to právě to, co si v tu chvíli přeju ze všeho nejvíc.

Když dorazíme na sál, připadám si jak ve filmu. Nade mnou těch pět kulatých světel, které čekají na to, až je doktor rozsvítí a mě téměř oslepí. Pro mě je to "poprvé" (jsem taková operovaná panna :-D), i když zrovna tohle poprvé bych si ráda odpustila. Jsem nervózní a nebudu lhát, mám i strach. Kolikrát jsem si říkala, jak to na té operaci musí probíhat a teď tu jako fakt ležím. Najednou se mi zamlží a rozpijí ty kulatý světla do sebe a já o sobě nebudu vědět? Je to takový zvláštní. Doktorka mi dává kyslíkovou masku, uklidňuje mě a já se ptám, kdy to jako začne? Nějak si nedovedu představit, že nad sebou nebudu mít kontrolu. Něco cítím.. Tuhne mi šíje a pokračuje to až do hlavy, ztěžkne mi tak, že mám pocit, že pod její tíhou praskne lůžko, na kterým ležím. A pak už nic.. 


Probouzím se, něco mi říkají, ale nevnímám je. Pořádně se proberu až na pokoji. Po chvíli přijde operující doktor, chytne mě za ruku a sdělí tu nejlepší zprávu z celého dne. Šlo to dobře. Všechno bude v pořádku. A mně se chce brečet, podruhé, ale tentokrát radostí. Mám štěstí. Obrovský! Při vší té smůle to dopadlo ještě úplně nejlíp, jak mohlo. 

Druhý den mám tu nejmilejší návštěvu. Přijde Nelinka s Martinem a v ruce drží namalovaný obrázek. Pro mě. Je na něm domeček, zahrádka, kytičky, mráčky a hlavně sluníčko. Velký sluníčko s obřím úsměvem. Prý abych byla už pořád veselá a zdravá. V tu chvíli se mi chce brečet, zase. Už potřetí.. Vzpomenu si na všechny ty příběhy nemocných maminek. Těch, který musí bojovat o svůj život, tráví čas v nemocnici místo se svými dětmi a každý den se musí při pohledu na ně ptát, jestli tu budou až jednou půjdou třeba k maturitě. 


Děkuju někomu nahoře za to, že jsem v pořádku. Od té chvíle, co jsem zpět, za mnou Nelinka pořád chodí, chce se mazlit, přijde mi jen tak z ničeho nic dát pusu, spinká u nás v posteli. Cítím, jak moc je šťastná, že jsem zase doma a v pořádku. A já jsem taky šťastná, že je všechny mám. Mého muže, který mě celý týden báječně zastupuje a nenechá mě nic dělat (včera dokonce i vypral a uvařil :-D). A ty moje dva malý kulihrášky, moje všechno.

Držím palce všem těm, kteří musí svůj čas nedobrovolně trávit v nemocnici! Měla jsem xy přání pro rok 2017. Co všechno jsem chtěla zařídit, zažít, zkusit.. Ale zbývá jediné, to nejdůležitější! Přeji si, abychom byli zdraví! Ne nadarmo se říká, že zdravý člověk má tisíc přání, nemocný jen jedno jediné. A tak Vám všem přeji pro ten nový rok ZDRAVÍ! Protože když budete zdraví, přijde i těch tisíc ostatních přání a co je hlavní, budete si je moct začít plnit. Ať je pro Vás rok 2017 šťastným a prožijete ho s těmi, které máte nejraději. 

Lucka

P.S. A příště už to bude více veselé, slibuji! O:-) 


SHARE:

12 komentářů

  1. Hlavne at uz je jen dobre,takze mnoho zdravi cele rodine!

    OdpovědětVymazat
  2. Je to hrozné, ještě, že to dopadlo dobře. S přáním zdraví s vámi naprosto souhlasím. A na odlehčení, nedávno mi známý řekl: "Přej štěstí, lidi na Titaniku byli zdravý a co jim to bylo platný..." :D!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Lucko, moc děkuju! Titanic mě pobavil, ale jo, máte pravdu :-D. Takže přeji hodně zdraví a štěstí v tom novém roce!! :-)

      Vymazat
  3. Mnoho, mnoho, mnoho zdraví nám všem!
    S pozdravem Klára. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji Klárko, za sebe i za všechny ostatní! I Vám, celé rodince!! :-)

      Vymazat
  4. Odpovědi
    1. Děkuju moc a moc, už je dobře! :-) Přeji jen to nejlepší v roce 2017!

      Vymazat
  5. Mila Lucko, preji brzke uplne zotaveni, at je vam brzy dobre a vynahradite si vsechno hrani a mazleni s vasimi detmi! U nas take novy rok zacal podobne, ale snad uz je to za nami. Moc zdravi Nina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jaj, Nino, to mě moc mrzí! Snad to u Vás taky vše dopadlo dobře! Zdraví je to nejdůležitější. Přeji Vám a celé rodině jen to nejlepší, hlavně zdraví a štěstí v tom novém roce :-) A moc moc děkuji!

      Vymazat
  6. Přeji ať jsi brzy úplně fit :) Je dobře, že se vše obešlo nakonec bez nějakých komplikací apod. Úplně tvůj článek a tvá slova chápu - asi jako jedna z malá zde. Letos jsem měla x přání a y snů... ale pak stačil jeden pád (a to doslova) a já si jen přeji, aby všechno bylo zase jako dřív... předtím pitomým pádem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Cácorko :-) Moc děkuji za přání! Vždycky si říkám, že musí přijít i ty méně hezké dny, abychom si pak o to víc a naplno užívali těch hezkých.. Tak pevně doufám a věřím, že jsi (pád nepád) zdravá a už bude jen a jen dobře!

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig