Vystavování dětí na sociálních sítích

29.1.17


Tuhle mi moje mamka při nějaké vzájemné diskuzi povídá: "Uvědomuješ si, že když jsi byla malá, vadilo ti, že jsem se o tobě bavila (rozumějte žalovala) byť jen babičce a ty teď o svých dětech píšeš zcela veřejně a řešíš je s xy cizími lidmi?" Bum bác, věta, která mi tak trochu vyrazila dech a vzala vítr z plachet. Proč? Protože měla pravdu a já na to neměla žádnou, dostatečně důvěryhodnou odpověď. A věřte, stále ji hledám.. Vlastně od samého začátku blogování..

Když jsem si před víc jak rokem zakládala Instagram, měla jsem hrůzu dávat tam veřejně fotky dětí. Ze začátku to tak bylo zejména o mně, módě, jídle a tak dále. Postupem času jsem ale zjistila, že píšu vlastně jen o zlomku svého života. Já totiž nežiju módou, kosmetikou, cestováním.. Já žiju především dětmi. Ty zabírají většinu mého času i srdce a tak se pomalu, ale jistě začaly objevovat i fotky z našeho rodinného života. Se založením blogu nabralo vše ještě větší rozměr. Ne, nechtěla jsem mít čistě fashion blog, jednak si myslím, že na to nemám a druhak to prostě nejsem úplně já a já chci psát maximálně upřímně a na rovinu. Věděla jsem, že blog bude o nás, našem životě, našich starostech, radostech, výletech a samozřejmě i o módě (tu já si zas úplně odpustit nemůžu :-D).


No jo, jenže jak mít "mama blog" bez toho, aniž bych psala o dětech? To prostě nejde. Dokázali byste se ztotožnit s blogerkou, která by na blog o rodině a cestování nedávala fotky a děti titulovala třeba "Ferda" a "Zajíc" (jména vybrána zcela náhodně, věřte mi :-D)? Sama za sebe vím, že bych takový blog asi neměla chuť číst, když bych ani nevěděla, jak vypadá autor. Já miluju koukat na fotky a takových je nás víc O:-). Vlastně mi přijde, že je dnes blogování především o dobrých fotkách. A tak jsem šla s kůží na trh. Doslova a do písmene. A to nejen se svou (což o to, už taky není nejmladší :-D), ale především s JEJICH. Těch, na kterých mi v životě záleží z celého srdce nejvíc.

Zveřejňuju detaily z jejich osobního života, fotky, úsměvy, jejich štěstí, ale i smutky, co jim jde, ale i to, co jim nejde vůbec.. Zachycuju veřejně okamžiky, které měly patřit jen jim, až po letech otevřou zaprášené album a budou se dojímat nad tím, jak měli kdysi dávno srandovní boty a šibalský úsměv (teda pokud se někdy dokopu takový album udělat O:-)). 

A tak jsem si řekla, zcela alibisticky, že musím vymyslet nějaký důvod/důvody, které by mě ospravedlnily. Něco, čemu bych uvěřila nejen já, ale i ostatní. Nějaké reálné, logické vysvětlení. Tak třeba NEBUDE JIM TO VADIT. Až budou jednou dospělí, bůhví, jaké technologie a sociální sítě budou k dispozici, takže možná mámin kdysi blogísek nebude brán jako až tak velký prohřešek. To ale pořád neřeší problém toho, že veřejně sdílím jejich soukromí, aniž by mi k tomu oba sami dali povolení.

VŽDYŤ ZAS O TOLIK NEJDE. Jo, vždyť o nich nepíšu zas tak moc. Snažím se uchovat okamžiky, které budou jen naše a nechodím celý den s mobilem v ruce a nečekám, až se zasmějí nebo naštvou, abych to mohla zdokumentovat a pak hned přidat na Instastories. Hmm.. Ne, tento argument neobstojí ani u mě, protože ano, já z jejich života poskytuju veřejně docela dost, ať se mi to líbí, nebo ne. Každá dovolená, nějaký milník, pokrok, narozeniny.. To všechno tu je a já před tím nemůžu zavírat oči.

JEDNOU BUDOU MÍT VZPOMÍNKU. Jo, to si sice můžu nalhávat.. Ale budou o ni vůbec stát? V téhle podobě (když pominu to, jestli vůbec bude existovat blogger a všechno nezmizí v černé díře internetu)?


JE TAKOVÁ DOBA. Doba, kdy veřejně sdílíme kde co. První rande, první pusu, první dovolenou, zásnuby, svatbu, pracovní úspěchy (neúspěchy ne, to se dnes jaksi nenosí), první záběry z porodnice, první společné bydlení. Továrna na zážitky. Předháníme se v tom, kdo "žije" zajímavější život. O tom, že sociální sítě jsou však často tak trochu naleštěný a luxusně zabalený blud tu psát nemusím.. Na mateřských fórech o nás ví ostatní téměř vše, kdy jste měli první kontrakci, jestli máte za sebou potrat, kdy máte ovulku a kdy jste těhulka, jak se Ferda kojil či nekojil a jakou barvu a konzistenci stolice měl včera. Jenže, doba nedoba, jak říká moje maminka: "Když budou ostatní v davu bučet (obrazně řečeno), ty začneš bučet taky?". Nooo, zdá se, že občas jo. Takže ani tudy cesta nevede.

Zbývá mi tak jen poslední. A to není argument, ale jednoduchá pravda. MAMINKU TO BAVÍ. No jo, tak moc jednoduché to je. Maminku prostě bavilo psát blog, milé děti. Byla to forma relaxace, odpočinku od každodenních starostí. Čas, který jsem měla jen pro sebe. Prostředek, jak jsem se naučila spoustu nových věcí a poznala taky řadu nových přátel v doposud cizím městě, kam jsme se přestěhovali. Přátelé, jejichž děti byly i Vašimi přáteli. Virtuální svět, díky němuž jsem objevila taky hodně nových míst a tipů na výlet, kde jsme si společně užili kopec zábavy (koukni třeba na tenhle článek :-D). 

Ale bude to stačit? Nevím.. A trápí mě to stále.. Nejsem naivní a věřte mi, moc dobře si uvědomuju i možná rizika..

Jaký na to máte názor Vy??? Jsem moc zvědavá!! Třeba mi pomůžete najít rozumný důvod.. A třeba mi taky napíšete, že jsem ta bučící kráva :-D.

Lucka

You Might Also Like

6 komentářů

  1. Děti zatím nemám, přesto čtu pár "mama blogů" - i ten tvůj, jen jsem líná komentovat :D :) Byla jsem už delší dobu zvědavá, jak to vy mamky vidíte s vystavováním dětí na blogu... takže pro mě velmi zajímavý článek.

    Z mého pohledu, z pohledu čtenáře jsou takové fotky fajn, navíc když jsou fotky kvalitní, vyřazuje z nich skvělá atmosféra... ale sama si nejsem jistá, až jednou budu mít děti, zda je takto budu "vystavovat"... obávám se, že je tu až moc rizik :-/

    Cácorka z Prahy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Cácorko :-) Moc děkuju, že nás čteš :-) Pro nás mamky je to myslím hodně těžký téma. Všechny si ty rizika uvědomujeme, ale přesto to děláme O:-). A taky mám pocit, že dost lidí před dětmi tvrdí, že by je nevystavoval, ale pak tomu zkrátka podlehne.. Když člověk žije oním online sociálním životem, někdy to ani dost dobře nejde :-( Jak sama píšeš, fotky jsou základ, je to to první, co upoutá pozornost a když člověk píše i o dětech, tak jejich vyfocení často neodolá :-(

      Najít tu hranice, co jo a co už ne je hrozně těžký :-(

      Vymazat
  2. Moc pěkný článek. Míša z shoppersmiky.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Luci, narazila jsem na blog nedávno a moc mě baví i přesto, že zatím nemám děti :). V souvislosti s touhle problematikou jsem si vzpomněla, jak před cca 12-13 lety byla stránka, myslím, že se to jmenovalo www.mojedite.cz a byl to takový, z dnešního pohledu, předchůdce blogu. Byly tam "deníčky" dětí, kde byly příspěvky s fotkama atd., dokonce se ty deníčky bodovaly, každý měsíc někdo vyhrál atd. Taky se tam hrozně řešilo, jak jednou ty děti budou reagovat, až zjistí, že maminka je vystavovala a veřejně řešila každý "prdík". Uběhlo pár let, platforma už dávno neexistuje, deníčky nikdo nedohledá.. Doba jde dopředu a s blogem to bude podobné, zase ho nahradí něco nového a nikomu už to nepřijde divné, ani těm dětem :) . Každopádně já tady koukám na fotky i čtu moc ráda :). Alžbět

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Alžbět! Ty brďo, mně Tvůj komentář úplně unikl a čtu ho až nyní. Moc děkuju za milá slova ♥ Já ty stránky vůbec neznala O:-) Pravda teda je, že před 12-13 lety jsem se spíš zajímala o kluky na škole, než o děti :-D. Někdo mi říkal taky zajímavý názor, že dřív se maminky "chlubily" úplně stejně, jen to nebylo tak veřejné, protože k tomu nebylo takové virtuální místo..Asi na tom něco bude. Navíc život je nějak čím dál víc izolovanější, hlavně na mateřské.. Dřív se ženy z rodu víc družily, pomáhaly si, žili všichni víc pospolu. Dnes je na to žena sama, často zavřená doma a izolovaná od světa.. Takže pak vyhledáváme ty virtuální kamarády, se kterými probereme stejné problémy, sdílíme fotky, radosti, starosti.. Budu tajně doufat, že na můj blogísek :-D se jednou zapomene O:-).

      Ještě jednou moc děkuju, měj se moc fajn, L.

      Vymazat