Jak si vychutnat jídlo v restauraci, zn. s dětmi

Vzpomínám na jednu naprosto exkluzivní návštěvu bistra, kterou jsme podnikli asi před rokem. Vydali jsme se s Martinem a dětmi na brunch v domnění, jak si užijeme hezké ráno. Začalo to tím, že jsme hledali asi půl hodiny místo na zaparkování, abychom nakonec skončili o xy ulic daleko a táhli se s kočárkem a Nelčou za ruku, která se rozhodla, že se zastaví u každého kanálu a výlohy.
Usadili jsme se u stolečku u okna a začali lovit v jídelním lístku (s dětmi totiž není času nazbyt). Neli si začíná stěžovat, že v bistru není dětský koutek. Martin vybírá anglickou snídani, zatímco já vytahuju Huga z kočárku (tehdy ještě nechodil). Neli začíná být hodně nevrlá, chce si hrát, ale není s čím. Vytahuju pexeso a úkoluju Martina, aby ho rozložil na stůl. Hugo začíná vysypávat pepřenku a natahuje se i po solničce. Martin je nervózní, protože jídlo ještě není na stole. Hugo mi začíná rvát vlasy a likviduje pexeso ze stolu. Nela je naštvaná na Huga a fňuká. Snažím se usrkávat kafe nakloněná asi metr od Huga, načež si poliju svetr. Neli chce čůrat. Donesou jídlo. Hugo řve. Martin se rozhodne, že ho půjde uspat ven do kočárku. Snažím se přemluvit Neli, aby jedla, ona však tvrdí, že tohle nepapá. Po půl hodině přichází Martin a rezignovaně začne jíst svoje studené párky s fazolkama. Nela oznamuje, že se jí chce kakat. Odvádím ji na WC a když se vracíme zjistím, že je Hugo vzhůru a má rovněž bobek v plínce. Přebaluju Huga a zamořujeme celé bistro. Pohledy ostatních napovídají, že tu už asi moc nejsme vítaní O:-). Rychle platíme a mizíme.

Tak takhle už NE :-D. Přesně to jsme si tehdy řekli s Martinem, Už žádné restaurace, kde není klid a dětský koutek. S našimi dětmi to prostě jinde nezvládneme. Asi se mi nebudete divit, že do restaurací chodíme v Praze málo a když už, opravdu pečlivě vybíráme. Pár takových baby friendly míst jsme už objevili, k těm nej z nich patří jednoznačně Sokolovna Průhonice. „No jó, dělá jim reklamu, tak je vychválí, že jo", myslíte si asi. Ale já můžu zodpovědně říct, že nám je tam opravdu moc fajn. Proč? A co děláme proto, abychom návštěvu restaurace přežili bez ztráty kytičky a vzpomínali na ní i rádi?

1) Místo, kde mají rádi děti, ale které máme rádi i my

Nemyslím teď vyloženě  dětské kavárny či restaurace plné prolízaček, kde se sice děti vyřádí, ale my si nepochutnáme a skončíme s kuřecími prsy s broskví nebo tím klasickým oschlým medovníkem. To radši zůstáváme doma a vaříme si sami. Na druhé straně ale nechodíme ani tam, kde mají naleštěné stříbrné příbory, dámy chodí ve společenských šatech a distingovaně pozvedávají číše ke svým rudě namalovaným rtům, pánové v kravatách párují degustační menu s vínem a číšníci Vás již mezi dveřmi "sjedou" pohledem. Na takovém místě se prostě necítíme dobře, a to ani nemluvím o tom, že celou dobu trneme hrůzou z toho, aby naše děti nerozbily ty naleštěné skleničky nebo nerušily svým křikem pár sedící vedle, který zrovna filozoficky debatuje nad právě zhlédnutým divadelním představením. 

Máme rádi místa jako je právě Sokolovna, kde nikomu nevadíte, děti tam můžou chodit kolem (tedy nemyslím takové to zběsilé lítání, kdy navíc somrují u cizích stolů, tento typ volné zábavy se jim snažím zakazovat) a kde se na Vás již mezi dveřmi přivítají s úsměvem, byť vidí ty dva páry malých dětských ručiček a nožiček :-). Přesně takovéto místa, kde si pochutnají nejen děti, ale i my dospělí. Konkrétně já jsem zde ochutnala snad nejlepší carpaccio, jaké jsem kdy jedla a krůtí roládu s batátovými placičkami z fit menu (oni zde totiž myslí i na ty, co počítají kalorie, i když já do této kategorie bohužel nespadám O:-). Martin si pak vybral variaci tygřích krevet, které já sice nejím, ale věřím mu, že byly fakt vynikající :-).

2) Dětský koutek nebo ještě lépe hlídání

S tím souvisí i dětský koutek. Samozřejmě je to vždycky obrovské plus. Pro nás už je to vlastně i nutná podmínka restaurace, přestože v těch malých dětských koutcích náš Hugoslávek vydrží přesně tak 3 minuty a pak jde navštívit ostatní stoly, pozdravit kuchaře nebo rovnou zkontrolovat parkoviště ven (a já za ním) O:-).

V Sokolovně mají jeden takový mini pidi koutík hned přímo v restauraci. Nelinka  si tam malovala, Hugoušek to byl jen zkontrolovat, ten potřebuje něco víc. Ale i ten byl nakonec plně uspokojen. Oni mají totiž ještě jeden, velký, v prvním patře (to je jeho jediné mínus, protože od stolu na děti nevidíte). Obrovskou výhodou však je, že tam můžete děti od 3 let nechat tetě na hlídání a v klidu se buď najíst nebo absolvovat trénink v posilovně či nějakou zkrášlovací proceduru v beauty salonu. Já tam byla chvíli s nimi, zatímco jsme čekali na jídlo. Nelinka tam pak chtěla ještě chvíli zůstat s tetou sama, protože hrály monopoly a ona nemohla odejít, dokud  tetu neporazila, že jo O:-). My s Hugym jsme aspoň mezitím prozkoumali schody :-D.

3) Co je lepší než koutek? Dětské hřiště!

Když je krásné počasí, nechce se nám sedět jen uvnitř, ale často chceme volit místa, kde je terasa a úplně nejlíp dětské hřiště. Takových míst ale v centru moc nenajdete :-(. I proto se vyplatí dojet do Průhonic.

Kafe na terásce, příjemné posezení pod slunečníkem a přímý výhled na naše skotačící děti na prolízačkách. Sen? Ne, v Sokolovně je to realita. Na celý oběd venku byla ještě zima, ale po jídle jsme vyrazili na terasu, já si vychutnala kafíčko, zatímco děti řádily kolem a zkoušely, kolik která atrakce vydrží O:-). Nejvíc se jim samozřejmě líbilo na trampolíně, to asi ani nemusím psát. Už se těším, až bude více teplo a budeme si moct vychutnat celý oběd venku, zatímco se děti budou hrabat v písku nebo hrát na perníkovou chaloupku :-D.

4) Kvalitní dětské menu

Ano, dětské menu už mají v hodně restauracích, ale pojem kvalitní dětské jídlo ještě úplně všude neznají. Dost často se tak setkávám s tím, že dětem můžu objednat buď řízek s mastnýma hranolkama nebo špagety s kečupem. A to je pro mě opravdu lepší uvařit jim něco doma.

V Sokolovně mají přesně to, co bych si přála v každé restauraci, tedy opravdu bezva výběr jídel pro děti. Hugoušek si pochutnal na rybičce v páře se zeleninou a bramborovou kaší, Nelinka si dala svoje oblíbené boloňské špagety s mletým masem a parmazánem, který miluje O:-).

5) Parkování

Byť se to zdá jako maličkost, parkovat daleko od restaurace a honit děti po chodníku a trnout hrůzou, aby mi neskočily někde pod auto nebo ještě lépe nést je v náručí třeba v dešti, to není nic moc. Možnost zaparkovat hned u restaurace tedy vždy velmi vítáme a byla jsem moc ráda, že i tady tato možnost je. Dokonce jsme parkovali přímo ve dvoře, odkud je to jen pár kroků na dětské hřiště :-).

6) Hry a občas i ta pohádka

Pokud víme, že budeme někde sedět delší dobu (např. na rodinné oslavě), bereme s sebou různé hry, autíčka a zcela dobrovolně se přiznám, že aby chvíli Hugo seděl a jedl, občas musíme pustit i pohádku O:-). Možná mě za to dost lidí odsoudí, ale Ti, co mají podobně živé děti, které prostě nechtějí jíst, aniž by si u toho nehrály, mi snad trochu rozumí. Od malička bojujeme s jídlem, zkoušela jsem už téměř všechno, ale on snad skoro nepotřebuje jíst. Je to pro něj naprosto nepodstatná činnost, která ho maximálně zdržuje od hraní. Doma to ještě zvládáme např. půlhodinovým vyjednáváním, které se často neobejde bez vzdoru, ale v restauraci na tohle prostě není čas ani chuť (a věřím, že to ocení i ostatní hosté :-D). Takže 2 díly prasátka Peppiny, milý Hugo se nají a je klid a může si hrát.

A právě proto jsem maximálně ráda za místa jako je Sokolovna, kde se děti zabaví natolik, že tu pohádku téměř pouštět nemusím a můžou si maximálně hrát a my rodiče sníst jídlo a polebedit tak nějak v klidu a bez zbytečného stresu O:-).

Co Vy, Vaše děti a restaurace? Jaké jsou Vaše zkušenosti?

Lucka

Elite Bloggers Content Marketing