Moje malé mateřské vyznání

Byl to náročný den. Den, kdy jsem se několikrát rozčilovala, že Hugo nechtěl jíst (on teda nechce jíst skoro nikdy, pokud to není krupičná kaše), kdy jsem na Nelču několikrát hartusila, ať si konečně uklidí pokojíček a mojí mámě do telefonu spílala, jak moc jsem unavená. Den, kdy jsem s kočárkem našlapala kilometry, pod paží jsem táhla motorku a jako bonus za ruku ještě Hugouše, protože on v tom kočárku přece jezdit nebude O:-).
Den, kdy mi Nelča ve školce na odchodu předvedla parádní hysterickou scénu hodnou hollywoodské hvězdy na vrcholu slávy. Den, kdy se mi večer chtělo brečet, protože mi Martin oznámil, že opět nemá na ráno vyžehlenou košili a já jsem si připadala úplně neschopná, protože nejen, že jsem před sebou měla ještě resty z práce, ale právě jsem v pračce nalezla doprané prádlo, z předchozího dne.

Četla jsem Nelince pohádku a vůbec netušila o čem, protože jsem v duchu přemýšlela nad tím, že musím znovu pustit tu pračku a dojít pro žehlící prkno. Usínala a držela mě za ruku a moje myšlenky byly stále u toho prádla a kolik času mi zabere práce a jestli stihnu jít spát dříve jak v 1 v noci :-(. Potichu jsem se vykrádala z její dětské postýlky, když začal křičet Hugouš. Evidentně ještě nespal a i on si nárokoval moji pozornost. Vzala jsem ho do náruče a začala mu zpívat. Takhle jsem ho uspávala naposledy, když měl tak rok. Od té doby se naučil po pohádce usínat sám.

Přitiskla jsem ho k sobě. Ty jeho velký, nevinný kukadla se na mě pronikavě dívaly a odrážel se v nich spokojený klid. V tu chvíli jsem se rozbrečela. Slzy jako hrachy se mi kutálely po tváři. On mi věří! Potřebuje mě! Miluje mě naprosto bezvýhradně a celou svou duší. Jsem pro něj ten nejdůležitější člověk na světě (kromě táty). Cítí se v bezpečí a je mu dobře. Drží mě a jeho víčka se pomalu, ale jistě zavírají a nechávají ukolébat písničkou "Vyletěla holubička". Chytá mě křeč do zad, mravenčí mi ruka, ale držím a kochám se tím pohledem.

Za ty 4 roky, co jsem máma jsem pochopila, že moje děti toho k životu moc nepotřebují. Nepotřebují drahý kočárek, značkové oblečení, luxusní dovolené, tisíc kroužků a aktivit, ani stovky hraček. Potřebují mě a Martina. Potřebují obejmout, když jim není dobře, pofoukat, když mají bolístku, pohladit, když se jim nedaří a držet palce a fandit, když se o něco pokoušejí. Potřebují, abychom tu byli, abychom je provázeli životem a byli těmi nejlepšími možnými učiteli. Bezvýhradně milujícími rodiči, kteří ale zároveň stanovují pevné a jasné pravidla a mantinely, o které se mohou vždy opřít.

Je jim úplně jedno, jestli je tam to prádlo od včerejška, jestli jsem stihla dodělat resty do práce, postnout článek na blog či vyžehlit tu košili (to teda není jedno Martinovi, že jo :-D). Potřebují NÁS! A my JE! Protože stejně tak, jak se učí oni od nás, učíme se i my od nich O:-)).

Často o sobě pochybuju - jsem dobrá máma, dělám to dobře? Neměla bych to dělat ještě líp / jinak? A taky si často si říkám, co všechno bych ještě mohla stihnout a nestíhám. Co všechno bych ještě chtěla zažít a nezažívám (zatím!).. Co všechno musím zkusit.. Honíme se stále za svými sny a představami, které bychom měli chtít, protože je nám to tak prezentováno. Přitom myslím, že až budu jednou sedět v tom domově důchodců na lavičce, bilancovat svůj život a někdo se mě zeptá, na jaké momenty v životě vzpomínám nejradši a které považuju za ty nejvíc hodnotné, budou to přesně tyhle. Momenty, kdy unavená držím svoje dítě, zpívám mu ukolébavku a koukám, jak pomaličku zavírá oči a tiše oddechuje. Protože ví, že je v bezpečí.  Protože mě potřebuje. Nejvíc pyšná budu na to, že jsem byla MÁMA. Jen na to občas nesmím zapomínat O:-)..

Jak to máte Vy?


Lucka