O čem se těžko píše a ještě hůř mluví

14.6.17


Je hluboká noc a já sedím jen v pyžamu v kuchyni na zemi. Studené kachličky mě zebou a já se třesu. Spodní ret mi tancuje nahoru a dolů.. Moc dobře ale vím, že za tohle ty kachličky tak úplně nemůžou. Slzy jako hrachy se mi kutálí po tváří a já je nemůžu zastavit. A vlastně ani nechci.

Držela jsem se! Přísahám, držela jsem se statečně 2 týdny. Až jsem sama sebe překvapila, jak dobře to všechno zvládám. Byla jsem na sebe pyšná. Všichni kolem si mysleli, že jsem úplně v pohodě. Vždyť se zas tak nic hroznýho nestalo.." Něco uvnitř mi ale říkalo, že tohle nejsem já. Lucka, která by zvládla takovou nálož bez toho, aniž by to na ni nezanechalo nějaký šrám? Ne, takhle silná já nejsem. A možná je to dobře. Možná je dobře, že se ty emoce vyplavují ven. Bolí to. Přesto všechno vím, že pak mi bude líp. Že se dostaví úleva a já pak konečně budu moct usnout, aniž bych spolkla prášek na spaní.

Když jsem minulý rok zjistila, že čekám miminko, mísily se ve mně dva pocity. Jeden plný nadšení a radosti, druhý plný pochybností a obav. Zvládneme to? Nenaložili jsme si toho na sebe hodně? Jak to vezmou děti? A jak to zvládnu já, když ty předešlé dvě těhotenství byla obě riziková a proležená? 

Byla půlnoc, leželi jsme v posteli, z každé strany leželo jedno klidně oddechující dítko, když jsem do toho ticha pronesla: Jsem těhotná". Srdce tlouklo jak o závod. Jo, přesto, že jsme oba věděli, že se to může stát, být najednou v té situaci je něco zcela jiného. Co na to asi řekne Martin? Usmál se a řekl, že si to myslel :-D. Sakriš, zkazil mi ten moment překvapení, už podruhé :-D. Pak mě k sobě přitiskl, vlepil mi pusu a řekl mi, že mě miluje a že to zvládnem. Že jsme spolu vždycky zvládli úplně všechno a zvládneme to i tentokrát. Že jsme přece ten nejlepší možný tým. Srdce se uklidnilo a zalila ho obrovská dávka štěstí a lásky a do očí se tlačily slzy dojetí. Byli jsme šťastní.


Když jsem o pár týdnů později ležela na operačním sále a světlo ze zářivek mě pálilo do očí a já přemýšlela, jak to všechno dopadne, co všechno mi vezmou či nevezmou, myslela jsem na něj. Na to, co mi řekl. Spolu to zvládneme! Jsme ten nejlepší tým! Ach, jakou pravdu měl.

Když přijdete o miminko, bolí to. Ano, zcela jistě to líp snášíte, protože víte, že na Vás doma čekají dva malí rarášci. Ale bolí to stejně, ať je to dítě první, druhé, třetí nebo desáté.. Ten pocit prázdna. Jakoby z Vás někdo něco násilím vyrval a potom tam zůstalo jen opuštěné a smutné místo. Pocit beznaděje, že je to definitivní a Vy s tím neuděláte vůbec nic. Můžete se s tím jen smířit. 

Nechcete koukat na fotky miminek, které se na Vás valí ze všech stran. Nechcete číst další a další radostné oznamování těhotenství. Bodne Vás u srdce, když vidíte kolem procházet velký pupík. Schválně neberete telefon kamarádce, která má doma čerstvě narozené miminko a chce si donekonečna povídat o svých pocitech novopečené maminky. Stále přemýšlíte nad tím, ve kterém týdnu těhotenství byste už byla a s blížím se termínem porodu se opět dostavuje taková nějaká divná lítost. Ze všech stran posloucháte věty jako: A Vy jste jako chtěli třetí jo?", Šmankote, buď šťastná, vždyť máš dvě krásný děti, tak co." nebo Prosím tě, tak dvě děti stačí ne?" nebo Příště se to povede".

A tak, když jsem seděla na té studené zemi v kuchyni, věděla jsem, že je to dobře. Že všechny ty pocity musí ven, aby se mi ulevilo. Chodila jsem takhle plakat po nocích, když jsem nemohla usnout. Nikdo o tom nevěděl, všichni spali. Naštěstí mi denní program s dětmi neumožnil tyhle emoce vyplavovat ven před nimi. Mám pocit, že jsem několik dlouhých týdnů žila v takovém podivném vakuu, nic mě netěšilo (ani smích našich dětí) a jediný cíl byl tohle všechno nějak přežít. Protože čas, to je ten nejlepší lék.


Snažila jsem se nic si nevyčítat, ale přesto mě napadaly myšlenky jako Nechtěla jsem od toho života příliš?", Vždyť si tolik toho štěstí vlastně ani nezasloužím.." BLBOST!", řekla mi moje kamarádka Helenka. "Takhle si to v hlavě nastavovat nemůžeš! Když si něco hodně přeješ, tak to prostě přijde a ty tomu musíš věřit!".

Nevím, jak Vy, ale já věřím tomu, že určité věci, které se nám dějí, mají svůj smysl. Když se mi předčasně narodila Nelinka, byly to těžké časy, ale zpětně musím říct, že mě tahle zkušenost strašně moc naučila, nejen o životě, ale i sobě samé a posunula zase o kousek dál. Co mě měla naučit tato zkušenost zatím nevím.. Nebo možná vím. Že mám přibrzdit, užívat si krásné dny se svými dětmi, neřešit kraviny a být vděčná, že jsme všichni zdraví..Poděkovat každý den za to, jak úžasnou rodinu mám, protože opravdu ne všichni mají to štěstí... A když to vezmu úplně pozitivně, takhle jsem si aspoň mohla užít krásné jaro s dětmi, mohli jsme strávit úžasné Velikonoce a být každý den spolu.

Bude ještě nějaký čas trvat, než se ty jizvy zahojí (obzvlášť ty na duši). Jak říká můj muž- jsou to jizvy z boje :-D. A dokud je přece za co bojovat a o čem snít, tak doopravdy žijeme! Důležitý je nevzdávat se! Překonat ten strach, který v nás někdy hlodá a dokáže nás úplně paralyzovat. A brát život s pokorou..


Lucka

P.S. Ráda bych se Vás na něco zeptala, ale jaksi nevím.. Tak budu strašně moc ráda za jakýkoliv Váš komentář O:-).


You Might Also Like

24 komentářů

  1. Lucka, tak veľmi Ti rozumiem... My sme o naše milované dieťatko prišli pred 5 rokmi... a ešte i teraz si občas poplačem... Svoje pocity a to, čo mi pomohlo v tom ťažkom období som spísala sem: http://merry-land-crochet.blogspot.sk/2017/03/po-potrate.html Ak chceš, prečítaj si, možno trošku pomôže...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, to mě strašně moc mrzí! Četla jsem.. :-( Jste hrozně silná žena, maminka a máte můj úplně největší obdiv, to jsem Vám už určitě psala :-) Posíláme velkou pusu!!

      Vymazat
  2. A áno, máme ešte ďalšie - naše "rainbow baby", s ním prišlo do našej rodiny opäť šťastie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Krasne napisane.Krano smutne.Tiez som si tym presla.Bolo to ale narocne v tom ze sa takto skoncilo moje prve tehotenstvo.Takze po prichode domov to bolo len prazdno a ticho.No s odstupom casu ked si na to spomeniem...tak vsetko je tak ako ma byt.Zvladli sme to a tri mesiace na to som uz bola opat tehotna.A dva roky na to opat.Ak ma zena pri sebe toho spravneho muza,zahoji sa vsetko.Najhorsi bol pre mna pocit v nenocnici.. kde boli same tehotne zeny.Bolo to hrozne a velmi som chcela mat uz potom a byt doma.Drzim palce!Cas vsetko zahoji a hlavne ze si zdrava ty aj tvoja rodinka.A velmi vela zien si tym preslo,no malo sa o tom hovori verejne,ze sa to moze stat.Ze kazda 7ma zena potrati.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc Barby! Právě, taky si myslím, že se o tom málo mluví, je to tak trošku tabu a když se mi to stalo, měla jsem skoro pocit, že bych se za to měla stydět :-( Ale tak to vůbec není! Děje se to a nikdo z nás za to nemůže..

      Je super vědět, že to u Vás mělo ten šťastný konec v podobě dvou krásných dětí.. Já myslím, že kdyby se mi to stalo při prvním těhotenství, nesla bych to mnohem hůř, to je jasné :-( Teď pro mě po pravdě byla taky hrozná zkušenost z nemocnice, ale hlavně proto, že jsem musela podepsat souhlas před operací s tím, že mi možná něco vezmou a já se bála, strašně moc :-(

      Přeji už jen vše dobré! Mějte se krásně! L.

      Vymazat
  4. Luci, mě sice miminko neumrelo ale je to 7 měsíců co jsem predcasne porodila syna a ač je vše snad definitivně za námi i tak jsem po narození i v těhotenství zaziVala nejhorší chvíle plné strachu bezmoci. Bojím se do dnes. Ne nejsem žádná Bio matka ani hysterka ale tak moc jsem šťastná ze moje vymodlene a predcasne narozené dítě žije ze brečím i z normálního očkování a každé návštěvy u lékařky. Spousta maminek a kamarádek okolo mě mě ani nechapou. Často sedím na zemi v noci úplně stejně a placu proč já musela porodit dřív a dlouhých 18 dní koukat na syna jen přes inkubator zatímco na druhé straně jsou šťastní rodičové co se rozplyvaji nad miminkami v zavinovackach. Bylo to nejtěžší období od začátku těhotenství mi bylo řečeno že moje miminko nebude žít celé tehu bylo plne strachu a dnes děkuji ze jsem měla to štěstí a žijí já i malý. Nedovedu si představit jak je ženě které miminko umře. Každou takovou silnou ženu obdivuji a smekám před ní. Drž se

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucinko, ale žije a je v pořádku! To je hlavní ♥ To, co prožíváte, je úplně normální! Nelinka se narodila taky předčasně a já prožila to stejné, psala jsem o tom zde: http://www.thehubs.cz/2016/11/muj-predcasny-porod.html

      Možná Vám pomůže vědět, že tyhle pocity jsou úplně běžné po tomto zážitku a věřte, že čas je pomůže otupět a bude to lepší a lepší. Mně bylo po porodu hrozně, strašně jsem si to vyčítala a tak půl roku se nemohla podívat na těhotenské břicho někde poblíž, protože mi to připomínalo to, že já jsem donosit nedokázala. Dnes má Neli 4,5 roku a je to skvělá malá slečna, největší štěstí. Beru to jako životní zkušenost, kterou jsme si prostě museli projít, bůhví, jak by to dopadlo, kdyby tam zůstala až do konce 9m. Jednou na to budete nahlížet jinak, věřte mi, chce to čas a hlavně zahnat ty negativní myšlenky a já vím moc dobře, jak těžké to je. Zvládla jste to, jste oba strašně šikovní, buďte na sebe pyšná! ♥. Držte se! Posíláme objetí!! ♥

      Vymazat
  5. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  6. Luci, taky se to nepíše lehce, ale za otevřenost si zasloužíš otevřenost a zase mám pocit, že jsi mi o krůček blíž než kdokoli, že mi můžeš rozumět...a je to legrační, protože jsme se vlastně osobně ani nepotkaly.
    My jsme přišli o naše první miminko ve 12 tt...bylo milované od první vteřiny, ale prostě to nestačilo. Dodnes na něj vzpomínám. Trvalo dva roky, než jsem si vůbec připustila možnost, že bych mohla mít další dítě. Ty dva roky byly ty nejtěžší v mém životě. Všechno, o čem jsem snila a plánovala si pro nás jako pro rodinu, skončilo. Připadala jsem si, že jsem úplně někdo jiný. Netěšila mě práce ani nic dalšího. Dala jsem výpověď a šla jinam, každý den jsem vypila láhev vína jen abych zapomněla...Ale měla jsem muže a dala to: našla si práci snů, udělali jsme totální rekonstrukci bytu a řekla si, že jsem šťastná a že teď by to šlo...těhotenství s Lindou bylo peklo a dodnes děkuji Bohu, že se narodila zdravá...
    Nikdy, nikdy to nebolí míň jen protože je to dítě druhé, třetí atd. Na tom vůbec nezáleží...Prostě umře tvoje součást, umře tvoje srdce (alespoň v tu chvíli se to tak zdá) a budoucnost. Ale tělo je úžasné, časem se zotaví a ta možnost tu bude znovu a vy si jí určitě zasloužíte. Strašně moc na tebe myslím a ani si neumím představit, jak to muselo a musí bolet. Mám tě ráda❤️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani ♥♥♥ Děkuju moc za tyhle řádky a za sdílení a důvěru! Koukám, že sis teda taky užila svoje, moc mě to mrzí :-( Ale věřím, že Linduška pomohla alespoň část z té bolesti překonat, i když člověk nezapomene nikdy ♥ Chtělo to čas, někomu to trvá pár měsíců, někomu dva roky (a u mě to asi bude dost podobné).

      Ani u nás nebylo ani jedno těhotenství bez komplikací, doslova a do písmene jsem je protrpěla a možná i tak trochu proto jsem ho chtěla prožít ještě jednou a tentokrát ho zvládnout tak nějak psychicky líp.. Chybí mi ty malý miminkovský ručičky, vůně vlásků, to objetí.. ale.. i kdyby to už nikdy nemělo přijít, musím to přijmout. Život mi nadělil dvvojnásobné štěstí, které teď podřimuje v postýlkách a já moc dobře vím, že někdo ani tohle mít nemůže.. Nebudu se rouhat, byť vím, že tahle kapitola ještě pro mě není úplně zpracovaná a uzavřená.. ♥

      Jsem ráda, že Tě tu mám! A myslím, že my dvě bychom se mohly někdy konečně potkat, co Ty na to? ♥

      Vymazat
  7. Vyplavily se mi pocity, které mám hluboko v sobě. Máme teď krásného zdravého kloučka, ale...je prostě druhý. První miminko se nám nenarodilo a občas na něj myslím. Je to asi normální. Nejste v tom sama. Držte se.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc Andrejko! Pro nás maminky je to nějak těžší, mám pocit, že chlapi to berou lépe, což je pochopitelné.. Ty pocity asi normální jsou, věřím, že čas tomu hodně pomůže ♥ Moc zdravíme!

      Vymazat
  8. Luci, jste opravdu velmi silná žena. Bohužel, život nám někdy připraví hodně těžké zkoušky, které nám zanechají na srdci hodně velké šrámy, ale také nás posunou v životě dál a dělají nás silnější.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Anoo, Ivet, cítím to úplně stejně.. A beru to jako další velkou školu života ♥ Vážím si každého dne, kdy jsme zdraví a je nám dobře ♥

      Vymazat
  9. Luci, ani netusis, jak jsem rada, ze jsi to pustila do sveta, ptz je to velke tabu dnesni doby, jak jsem zjistila a neni to dobre. Sama jsem na prelomu brezen/duben prisla na zacatku 4. mesice o miminko. Prestalo mu bit srdicko a uz 14 dni nejspise podle UTZ bylo mrtve. Musela jsem na revizi, rikala jsem si diky bohu ze to jeste slo a nemusela jsem rodit, jako holcina vedle na pokoji. Je to smutny, ale tyka se to cim dal vic paru a clovek je na to sam. Doma sice cekal manzel s dvouletym señorem, ale...nesmirne mi pomohlo o tom hned mluvit a vsem to rict, kdo o miminku vedel, ptz to na me bylo uz dost videt a jsem rada, ze jsem to resila tak, jak jsem citila...obcas jsem si od lidi, kteri to nezazili, vyslechla par podobnych komentaru a nezlobim se na ne...nevedi...je to jen par tydnu a musim rict, je to lepsi...v nemocnici to na me pusobilo hrozne moc zle, nekolik dni potom taky, porad pocitam, vzpominam...presne jak pises...do toho jsem fotila hned nekolik miminek, nekolik tehu foceni, spis moc nez nekolik a bolelo to, ale prestoze to bude bolet naporad, bude to cim dal vzdalenejsi, alespon v to doufam a jsem rada za ta miminka, co se od te doby narodila a mohla jsem si pochovat nebo vidam pravidelne...tahle smutna kapitola je v nasem zivote a je jeho soucasti stejne jako ty krasne chvilky, nesnazim se ji smazat a preju ti, at i tebe to casem boli min a min

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Veru, DĚKUJI! I já si myslím, že by se o tom mělo víc mluvit. Když se mi to stalo, cítila jsem se hrozně a vlastně se i tak trochu styděla.. Ale proč? Děje se to a není to naše chyba, tak proč se bát o tom mluvit. Jen jsem to dokázala až zpětně, až přebolelo to hlavní..A přesně, i já byla ráda, že to skončilo dřív, než bych musela "porodit" třeba ve 20tt a později.. Byť u mě to ani jinak nešlo, zabilo by mě to, měla jsem už břiše půl litru krve a musela podepisovat papíry, že souhlasím s tím, co mi případně vezmou. Z toho jsem měla velký strach, abych ještě mohla mít děti..

      Napsala jsi to krásně, je to životní kapitola, kterou nesmažu a nevytěsním, naučím se s ní žít a snad si z toho i odnést nějakou tu cennou životní zkušenost ♥

      Přeji už jen to dobré a ať se plní všechny sny, které si přeješ ♥

      Vymazat
  10. Napíšu to anonymně, já si netroufám, snad aby ten kdo to neví dal nevěděl. I teď, po takové době by mě otázky bolely. 2014, první screen v pořádku, druhy riziko na Downův syndrom 1:666. Do dnes slyším doktorku říkat "uděláme amniocentezu, jen pro jistotu". Po amniu víkend, ležela jsem v posteli abych minimalizovala riziko potratu, po dlouhé době ptz doma už jsme měli syna v té době 1 a čtvrt, prostě zahul. V pondělí mi zazvonil telefon a na druhé straně mi tichý hlas doktorky oznámil ze to nedopadlo, DS se potvrdil a ať hned přijdeme na domluveni postupu co dal. Jak co dal? Jsem těhotná, čekám dítě, jak co dal? Rozhodli jsme se pro přerušení, nejtěžší rozhodnutí v našich životech. Bohužel jsem byla nemocná a nemohla podstoupit zákrok hned, nosila jsem naši holčičku ještě skoro měsíc. I teď mi tečou slzy, když to píšu a dodnes nejsem s tím rozhodnutím smirena. Na potrat jsem šla ve 20tt, dítě jsem musela vypudit, v podstatě porodit. Nikdy bych to nikomu nepřála zažít. Po potratu jsem byla přesvědčena, ze žádné další dítě nechci. Měsíc a půl po, i přes nedoporučení, jsem otěhotněla a druhá dcera dostala jméno které jsem měla připravené pro první. V kalendáři mám nejen narozeniny dětí které tu s námi jsou, ale i toho které jsme se rozhodli na svět neprivest.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach né, to je strašný.. Je mi to tak líto.. A teď tu bečím já.. Napsala jsem to tak krásně a citlivě, jestli se to tak dá říct.. Mám kamarádku, které se přihodilo to stejné, u prvního těhotenství, stejné rozhodnutí a i stejný tt.. Mluvily jsme spolu o tom několikrát.. A vím, jak moc těžké to bylo.. I přesto, že má potom 3 děti, stále zapaluje svíčku.. Jsou asi věci, které nepřebolí úplně nikdy..

      I tohle ale patří k životu a věřím, že je dobré o tom mluvit.. Že to může třeba někomu pomoct, kdo tím prochází a ví, že na to není sám ♥ Děkuji moc za důvěru a za sdílení Vašeho příběhu, byť vím, jak moc to muselo bolet..

      Jste silná a statečná, buďte na sebe pyšná! ♥ Přeji už jen a jen štěstí a hlavně zdraví celé Vaší rodince! ♥

      Vymazat
  11. Prave si celym tymto peklom pre dusu aj telo prechadzam, takze uplne chapem kazdu jednu slzu na tej studenej dlazke...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani nevíte jak moc je mi to líto ♥ Držte se! Myslím na Vás a posílám virtuální objetí ♥ A slzy jsou v pořádku, pomáhá to.. Nebo alespoň mně to pomohlo dostat ten největší smutek ven..

      Přeji už jen to nejlepší ♥♥♥

      Vymazat
  12. Ani jednu z vás neznám osobně, ale když čtu vaše příběhy připadá mi jako bych vás znala možná lépe než vaši blízcí.
    Ano i nám se toto přihodilo.
    Poprvé to byl 31 týden, bez varování mi praskla voda a začalo martirium císařský řez a boj o zachránu děťatka. Pamatuji se jak jsem ležela na pokoji s maminkou, která měla miminko u sebe a neustále mi vykládala jak jim jde kojení, jak je miminko hodné, jak spinká a mně v půlhodinových intervalech přicházela paní doktorka podávat zprávy jak se stav naší dcerky stále horší. Měsíc byla na umělé plicní ventilaci,tento boj jsme vyhráli, i když jsme měli před sebou 2 roky cvičení vijtovky, praní se neustále s nemocemi, ale JÁ byla ta nejšťastnější maminka na světě, protože naše holčička žije.
    Po 4 letech když jsem se ze všeho oklepala jsme se rozhodli, že bychom zkusili ještě druhé miminko, těhotenství bylo naprosto bezproblémové, cítila jsem se úžasně až do 20.týdne, kdy jsem začala krvácet. V nemocnici jsme se dozvěděli špatné zprávy, že miminko se sune dolů.
    Ihned mi dělali steh, pamatuji se bylo léto, v nemocničním pokoji bylo snad 50 stupňů a já ležela s nohami nahoře upoutaná na lůžku s katetrem na čůrání, byla to neskutečná bezmoc, ale zatla jsem zuby a vydržela bohužel po pár dnech steh povolil a opakoval se znovu. 14 dní bylo pro mě snad nejhorších v životě, ale i přesto břímě zodpovědnosti vůči ostatním miminko udržet a donosit jsem bojovala, bohužel po 14 dnech bylo dobojováno, praskla mi opět voda.
    Nastalo vyvolávání porodu a hodiny ukrutných bolestí. Jakoby se moje tělo stáhlo a miminnko za žádnou cenu nechtělo děťátko odevzdat.
    S miminkem odešlo i část mě, už se nedokážu smát jako dřív a v očích už nemám jiskru, ale smutek. Jsou to dva roky, ale není den, kdy bych si na naši malinkatou berušku nevzpomněla.
    Pořád jsem se ptala proč zrovna my? Hodně dlouho mi trvalo než jsem se z toho trošku dostala, ale smířit se s tím a zapomenout nedokážu nikdy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám slzy v očích.. Máme doma taky nedonošeňátko, dnes má 4,5 roku, byť nakonec bylo vše ok a cvičili jsme Vojtu jen necelý rok. Druhé těhotenství jsem se zhoršeným nálezem proležela od 19tt upoutaná na lůžko a nejdelší cesta byla na záchod a zpět do postele. Přesně vím, jak strašně psychicky mi bylo.. Jak šílený a úplně paralyzující strach to byl.. Počítání každého dne, týdne, ale i hodiny.. Kdyby mohli, dali by mi nějaké prášky na uklidnění, ani spát jsem nemohla..Otázky proč zrovna my znám hodně dobře.. ALE, mělo to dobrý konec a já si vůbec nedokážu představit, že bych měla o miminko takhle přijít a porodit, prožít to, co Vy.. úplně mě mrazí,když si vzpomenu na jipku v porodnici, na řadu příběhů tam.. Ach můj bože, je mi to tak strašně moc a upřímně líto!

      Nevím proč se nám tohle děje.. Vím jen jedno, jste obrovsky silná a statečná, když dokážete tohle všechno nést a máte můj největší obdiv.. Protože je to obrovská zátěž.. A já bych Vám z celého svého srdce přála, aby už bylo jen dobře a v životě Vás potkaly už jen ty hezké a milé věci.. ♥♥♥ A jestli to alespoň trochu povzbudí, znám podobný příběh, který měl dobrý konec a na světě pak bylo ještě další zdravé miminko, které už dnes chodí do školy ♥

      Věřím, že taky pomůže o tom s někým promluvit, ale to určitě všechno víte a jsou to rady na nic.. ale! Myslím, že tímhle příběhem můžete pomoci někomu, kdo třeba právě prožívá to stejné a může tyhle řádky číst ♥ Život je někdy hodně nespravedlivý, ale myslím, že je dobré, když na to nejsme samy a když se i o tomhle občas mluví ♥♥

      Vymazat
  13. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj Lucinečka,

    divam sa do okna a rozmyslam ako zacat.. Verim, ze napisat tento clanok a napisat ho tyzden alebo pol roka po danom zazitku, vzdy zaboli. My sme si tym tiez presli - pozitivny tehotensky test a strasne zmiesane pocity.. Je uz ten spravyn cas na druhe dieta? Priznam sa, ze sama som o tom nebola 100% presvedcena, ale Matko mi dodal odvahu. Den pred oslavou mojich 30 narodenin som isla na potvrdenie tehotenstva k doktorke ale namiesto toho som pocula vety tipu: "Hmm, takto by to v 8.tyzdni nemalo vyzerat.." "Ja si sem dam radsej pre istotu doviest nejake zasoby vasej krvi, keby ste zacala krvacat.." "Teraz sa neprepinajte, oddychujte a uvidime.." Ale ja som vedela, ze uz nic neuvidia - my obe mame na tieto veci taky ten siesty zmysel. :-) Prisiel den nasho vyrocia svadby, mali sme zajednane hlidanie, boli sme vyobliekany, ze ideme na romanticku veceru a .. v tom som zacala krvacat. Zvysok si uz vies domysliet..
    S odstupom casu si uvedomujem, ze som uz pred tou kontrolou vedela, ze nie je vsetko v poriadku - ten vnutorny hlas predsa nemozem vypnut, ale clovek stale veri. Pisat a rozpravat o tom boli a viem, ze vzdy bude ale uz si nic nedavam za vinu. Dokazem o tom povedat ludom okolo bez slz v ociach, lebo sirit aj takto veci je potreba. A vzdy si poviem, ze Jezisko a priroda vedeli, ze by to miminko nebolo v poriadku a zariadili to sami.

    S laskou,
    Eva

    OdpovědětVymazat