O čem se těžko píše a ještě hůř mluví

Je hluboká noc a já sedím jen v pyžamu v kuchyni na zemi. Studené kachličky mě zebou a já se třesu. Spodní ret mi tancuje nahoru a dolů.. Moc dobře ale vím, že za tohle ty kachličky tak úplně nemůžou. Slzy jako hrachy se mi kutálí po tváří a já je nemůžu zastavit. A vlastně ani nechci.

Držela jsem se! Přísahám, držela jsem se statečně 2 týdny. Až jsem sama sebe překvapila, jak dobře to všechno zvládám. Byla jsem na sebe pyšná. Všichni kolem si mysleli, že jsem úplně v pohodě. „Vždyť se zas tak nic hroznýho nestalo.." Něco uvnitř mi ale říkalo, že tohle nejsem já. Lucka, která by zvládla takovou nálož bez toho, aniž by to na ni nezanechalo nějaký šrám? Ne, takhle silná já nejsem. A možná je to dobře. Možná je dobře, že se ty emoce vyplavují ven. Bolí to. Přesto všechno vím, že pak mi bude líp. Že se dostaví úleva a já pak konečně budu moct usnout, aniž bych spolkla prášek na spaní.

Když jsem minulý rok zjistila, že čekám miminko, mísily se ve mně dva pocity. Jeden plný nadšení a radosti, druhý plný pochybností a obav. Zvládneme to? Nenaložili jsme si toho na sebe hodně? Jak to vezmou děti? A jak to zvládnu já, když ty předešlé dvě těhotenství byla obě riziková a proležená? 

Byla půlnoc, leželi jsme v posteli, z každé strany leželo jedno klidně oddechující dítko, když jsem do toho ticha pronesla: „Jsem těhotná". Srdce tlouklo jak o závod. Jo, přesto, že jsme oba věděli, že se to může stát, být najednou v té situaci je něco zcela jiného. Co na to asi řekne Martin? Usmál se a řekl, že si to myslel :-D. Sakriš, zkazil mi ten moment překvapení, už podruhé :-D. Pak mě k sobě přitiskl, vlepil mi pusu a řekl mi, že mě miluje a že to zvládnem. Že jsme spolu vždycky zvládli úplně všechno a zvládneme to i tentokrát. Že jsme přece ten nejlepší možný tým. Srdce se uklidnilo a zalila ho obrovská dávka štěstí a lásky a do očí se tlačily slzy dojetí. Byli jsme šťastní.

Když jsem o pár týdnů později ležela na operačním sále a světlo ze zářivek mě pálilo do očí a já přemýšlela, jak to všechno dopadne, co všechno mi vezmou či nevezmou, myslela jsem na něj. Na to, co mi řekl. Spolu to zvládneme! Jsme ten nejlepší tým! Ach, jakou pravdu měl.

Když přijdete o miminko, bolí to. Ano, zcela jistě to líp snášíte, protože víte, že na Vás doma čekají dva malí rarášci. Ale bolí to stejně, ať je to dítě první, druhé, třetí nebo desáté.. Ten pocit prázdna. Jakoby z Vás někdo něco násilím vyrval a potom tam zůstalo jen opuštěné a smutné místo. Pocit beznaděje, že je to definitivní a Vy s tím neuděláte vůbec nic. Můžete se s tím jen smířit. 

Nechcete koukat na fotky miminek, které se na Vás valí ze všech stran. Nechcete číst další a další radostné oznamování těhotenství. Bodne Vás u srdce, když vidíte kolem procházet velký pupík. Schválně neberete telefon kamarádce, která má doma čerstvě narozené miminko a chce si donekonečna povídat o svých pocitech novopečené maminky. Stále přemýšlíte nad tím, ve kterém týdnu těhotenství byste už byla a s blížím se termínem porodu se opět dostavuje taková nějaká divná lítost. Ze všech stran posloucháte věty jako: „A Vy jste jako chtěli třetí jo?", „Šmankote, buď šťastná, vždyť máš dvě krásný děti, tak co." nebo „Prosím tě, tak dvě děti stačí ne?" nebo „Příště se to povede".

A tak, když jsem seděla na té studené zemi v kuchyni, věděla jsem, že je to dobře. Že všechny ty pocity musí ven, aby se mi ulevilo. Chodila jsem takhle plakat po nocích, když jsem nemohla usnout. Nikdo o tom nevěděl, všichni spali. Naštěstí mi denní program s dětmi neumožnil tyhle emoce vyplavovat ven před nimi. Mám pocit, že jsem několik dlouhých týdnů žila v takovém podivném vakuu, nic mě netěšilo (ani smích našich dětí) a jediný cíl byl tohle všechno nějak přežít. Protože čas, to je ten nejlepší lék.

Snažila jsem se nic si nevyčítat, ale přesto mě napadaly myšlenky jako „Nechtěla jsem od toho života příliš?", „Vždyť si tolik toho štěstí vlastně ani nezasloužím.." „BLBOST!", řekla mi moje kamarádka Helenka. "Takhle si to v hlavě nastavovat nemůžeš! Když si něco hodně přeješ, tak to prostě přijde a ty tomu musíš věřit!".

Nevím, jak Vy, ale já věřím tomu, že určité věci, které se nám dějí, mají svůj smysl. Když se mi předčasně narodila Nelinka, byly to těžké časy, ale zpětně musím říct, že mě tahle zkušenost strašně moc naučila, nejen o životě, ale i sobě samé a posunula zase o kousek dál. Co mě měla naučit tato zkušenost zatím nevím.. Nebo možná vím. Že mám přibrzdit, užívat si krásné dny se svými dětmi, neřešit kraviny a být vděčná, že jsme všichni zdraví..Poděkovat každý den za to, jak úžasnou rodinu mám, protože opravdu ne všichni mají to štěstí... A když to vezmu úplně pozitivně, takhle jsem si aspoň mohla užít krásné jaro s dětmi, mohli jsme strávit úžasné Velikonoce a být každý den spolu.

Bude ještě nějaký čas trvat, než se ty jizvy zahojí (obzvlášť ty na duši). Jak říká můj muž- jsou to jizvy z boje :-D. A dokud je přece za co bojovat a o čem snít, tak doopravdy žijeme! Důležitý je nevzdávat se! Překonat ten strach, který v nás někdy hlodá a dokáže nás úplně paralyzovat. A brát život s pokorou..


Lucka

P.S. Ráda bych se Vás na něco zeptala, ale jaksi nevím.. Tak budu strašně moc ráda za jakýkoliv Váš komentář O:-).