Nakupování s dětmi aneb zkouška psychické odolnosti

13.9.17


Minulý týden jsem dostala TEN nápad! Ten báječný nápad, že se po cestě domů stavím ještě v obchodě a vyberu dětem nějaké to nové oblečení na podzim. Probíhaly totiž teď slevy. A to se vyplatí :-). A proč TEN nápad? No protože jsem jaksi děti měla s sebou :-D. „Už jsou velký, rozumný, to přece zvládnem!", přesvědčovala jsem sama sebe, když jsem v každé ruce s jedním vstupovala do obchodu s dětským oblečením. 

Vyjeli jsme jezdící schody do prvního patra a já spatřila chlapecké oddělení. Paráda, vyberu něco Hugymu. „Hugy, pojď sem, maminka vybere bundu", oznámila jsem mu jasně. Milý pán si to ale nasměroval od stojanu s bundou ke stojanu s dětským pyžamem, kde se jal prohlížet si jedno s mimoňem. „Hugy, pojď sem, jsem řekla." „Hugy, tady je máma." „Hugy, nechoď k těm schodům, nejedeme dolů!" „Hugoušku, ne, maminka teď nebude kupovat kostým Spidermana!" „Hugouši, zvedni to ramínko ze země a neválej tam ty věci!" „Kde je Nela, Hugy, neviděl jsi sestřičku?" „Nelooooooo!!!!!" Mladou dámu jsem našla u stojanu s doplňky. „Mami, já by sem chtěla tenhle copánek", oznámila mi nadšeně a v ruce držela něco, co připomínalo Elsí ocas, tedy pardon, ohon. „Nelinko, lásko, tomu rozumím, ale potřebuju teď Hugymu vybrat bundu, vrátíme se sem." Nastala chvíle přemlouvání a uplácení, kdy jsem nakonec zdrceně přislíbila, že něco z toho stojanu koupíme, jak budeme stát u pokladny. 



„Hugo, kde jsi?" „Do prčic, kam zas šel?" Po minutě hledání jsem ho vylovila ze stojanu s dětskými kostýmy. „Miláčku, mohl by sis prosím zkusit tu bundu?" „Neee, bunu néééééé." „Hugy, maminka potřebuje koupit bundu, prosím, stůj, stůj ti říkám, nechoď nikam, jen jednou, zkusit ano, prosím." Mezitím, co jsem na něj za jeho jasné nedobrovůle soukala tu bundu, všimla jsem si, že začínáme mít v obchodě publikum. „Neeee, bunu nééééé, mamíííí", řval ten pán tak dlouho, než jsem mu ji sundala a jal se u toho válet na zemi. Tak víš co, tu mikinu už zkoušet nebudem, máš smůlu chlapče, jestli ti bude velká, budeš v tom chodit jak strašák do zelí. 

„Kde je Nela?" Ano, mezitím, co se mi Hugoslávek válel po zemi, madam opět odkráčela jinam. Našla jsem ji v uprostřed dívčího oblečení věk asi 8-15, kde stál v uličce kýbl s vodou. Ten den totiž hodně pršelo a něco asi prosakovalo ze stropu, tak pod tím stál kyblík s vodou. „Nelinko, kde jsi, řekla jsem ti jasně, že máš zůstat s námi a ne utéct pryč!", začala jsem v domnění, že vychovávám.  „Teď půjdeme vybrat bundu pro tebe!"„Já nechci bundu, já chci koukat na ten kýbl!" Nervy tekly, stála jsem tam v bundě a ve svetru, zpocená až na zadku a v každé ruce 3 ramínka, které jsem stihla v tom letu z chlapeckého do dívčího oddělení posbírat. „Ježišikriste, tak víte co, stůjte aspoň 2 minuty u toho kýblu a já dojdu ještě pro džíny, jasný?", zeptala jsem se a měla dokonce i na vteřinu pocit, že souhlasili a já vyhrála 2 minuty času u velmistrů jako v pevnosti Boyard, abych mohla lovit poklad (rozumějte JEJICH oblečení). 



A pak to přišlo, někde mezi flitrovaným svetrem se srdíčkem a puntíkovaným tričkem s kočičkama ke mně přistoupí úplně cizí paní a povídá: „Prosím Vás, támhle ty děti jsou Vaše? Ony totiž pijí vodu z toho kýblu, to by asi neměly!" „No do PR.....", ujelo mi tentokrát už nahlas. Během nanosekundy stojím nad nimi a lovím ty jejich dětský hlavičky z onoho kýblu. Smějou se na plný kolo a já jsem rudá jak záře nad Kladnem a na čele mi vyskakuje žíla. „Kolikrát jsem Vám řekla, že nemáte zlobit? Stát u kýblu neznamená do něj strkat ruce a už vůbec nééé hlavu!" „Neli a za trest si zkusíš tu bundu!" „Já nechci bundu, nechci si nic zkoušet, mě to nebaví, je to nuda!" Proboha, kdy se to stalo? Kdy se stalo, že moje dítě jaksi vyrostlo a začalo být drzý a používat tyhle výrazy o nudě? „Tak to si teda zkusíš, pamatuj, že jsi něco chtěla koupit u pokladny!" Proboha, tak je to tady, vydírám a uplácím svoje dítě..

Po pravdě řečeno zbytek mám už v mlze. Vím jen, že jsme stáli u pokladny a já vyjednávala o tom, že místo Elsího ocasu koupíme lesky na rty s poníkama, protože ten cop nemáme pořádně kam připnout, jelikož si nechala před 2 měsíci ostříhat vlasy (podotýkám dobrovolně!), což by samozřejmě šlo, ale představa, jak moje dítě s mikádem chodí po Praze s připnutým Elsím ocasem by mě hrůzou budila ze snu :-D. Mezitím, co jsem platila všechny ty věci, Hugo se jal přehrabovat takový ty nádoby s gumičkama, který jsem se po něm snažila sbírat a druhou rukou vytahovat kreditní kartu. Mistr Hugo u toho navíc zpíval zřejmě národní hymnu, a to tak hlasitě, že o nás už věděli úplně všichni. „Hugo nezpívej, nezpívej ti říkám", to jsem tentokrát nepronesla já, ale Nela. Načež se na ní naštval, přestal zpívat a naprosto hystericky zařval něco jako EEEEEEEEEEEEEEE. To ovšem neměl dělat, protože to ji naštvalo tak, že do něj strčila, on strčil do ní a já někde mezi zadáváním pinu strkala nohu jako hadimržka mezi ty dva, kteří už se chystali servat přímo na podlaze u pokladny. 



Venku jsem na ně zařvala něco o tom, proč mi to dělají, že jsem naštvaná a už jim nikdy nic nekoupím (opět jsem lhala :-D) a celou cestu k autu už jsem nepromluvila ani slovo a chtěla se propadnout pod zem. Nebudu Vám lhát! Chtělo se mi brečet! Přemýšlela jsem, jestli jsem špatná matka, mám nevychovaný děti nebo kde sakra soudruzi z NDR udělali chybu.. A nebo mám prostě jen DĚTI, který nudí chodit nakupovat :-D. 

Budiž mi útěchou, že mi jedna maminka, která sledovala naší rodinnou road show v obchodě stihla během mého průletu mezi regály říct: „Buďte v klidu, to je důvod, proč chodím nakupovat zásadně sama."

Jak jste na tom Vy, Vaše ratolesti a nakupování?

Lucka


P. S. Pyžamo s mimoněm jsem usmlouvala na pyžamo s autama :-D... YES!


You Might Also Like

4 komentářů

  1. Vtipné:). My jedeme v sobotu kupovat s dvouletakem boty. Držte nám palce;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavli, omlouvám se, že reaguji se zpožděním O:-) Doufám a věřím, že se boty podařilo vybrat :-) Nás to čeká teď, protože jsem zjistila, že zas nemáme podzimní boty do školky :-(

      Vymazat
  2. Čelo se mi orosilo hned při čtení nadpisu :D Dobré scifi :D Snažím se nakupovat bez dítěte. Né vždy to jde. Včera jsme byli na boty a docela dobré. Za odměnu jsem mu slíbila, že se půjdeme podívat vedle do obchodu na sekačky. Nejdelších 20 minut v mém životě :) Ale jsem ráda, že aspoň páni prodavači se bavili :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D :-D Veruuuu! Mně se rosí čelo teď, protože jsem zjistila, že oba potřebují podzimní boty a ty zimní konec konců taky.. Takže si držím palce, protože je budou muset zkusit O:-). Zkusím mrknout, čím bych je uplatila, třeba budou mít vedle obchod se sekačkama O:-) :-D..

      Vymazat