O lásce, strachu, nových výzvách a jednom velkém štěstí

Slunce mě pálí do tváře a já musím přivírat oči, abych si ji mohla prohlédnout. Tu ohromnou horskou dráhu, na kterou se zrovna chystám jít. Je obrovská a občas pojede i hlavou dolů. Jsem nervózní a trochu pochybuju, jestli to dám. Na druhé straně ale cítím velkou euforii. Vím, že budu křičet! Občas strachy, občas nadšením.. Přesto jsem pevně rozhodnutá do toho jít..
Pojede nahoru, až na samotný vrchol toho všeho.. A já vím, že mě tam čeká obrovský příval lásky a štěstí. Ale taky vím, že se místy bude řítit dolů takovou rychlostí, že se budu bát.. Mám vyschlo v krku a srdce mi buší jako o závod. Všechny ty pocity se ve mě mísí..  Láska a vděčnost. Strach a pokora. Pochybnosti, jestli to všechno zvládneme.. Zaklapnu bezpečnostní pás, pevně se chytím madla a zavřu oči. Cítím, jak se se mnou vozíček pomalu, ale jistě rozjíždí..

Ano, poslední měsíce jsou u nás jako na horské dráze. Byly opravdu hodně náročné.. Těch 5 pracovních dnů, kdy je Martin pryč, se zdá být nekonečných jak pro mě, tak pro děti. Původní plán zněl jasně - přestěhovat se co nejdříve zpět do Brna za ním! Jenže pak jsem začala chodit do práce já. A strašně mě to bavilo.. Po dlouhé době jsem se cítila pracovně naplněná, jestli to tak můžu říct. Kromě svojí původní práce, kterou dělám home office jsem začala ještě chodit do kanceláře, pracovat na kreativních projektech a seberealizovat se zas trochu jinak, zatímco jsou děti ve školce. Začala jsem i cvičit a běhat a snad poprvé v životě se cítila ve svém těle dobře. A najednou jsem termín stěhování začala tak nějak odsouvat na druhou kolej.. Kdo se někdy stěhoval do jiného města (nebo země) ví, že začátky jsou těžké. Nemáte tu rodinu, blízké, kamarády, začínáte tak trochu od nuly a cítíte se dost sami. A pak se zabydlujete, seznamujete, budujete.. A poslední dobou mám konečně pocit, že jsme tu v Praze skutečně doma. A teď se to má zase všechno změnit..

Uvízli jsme tak nějak na mrtvém bodě, kdy jeden z nás se chtěl co nejdříve stěhovat a ten druhý se snažil na to nemyslet.. Ovšem jak to tak bývá, člověk míní, život mění.. A nám se změnilo úplně všechno! V jeden jediný moment se nám vše převrátilo naruby a donutilo nás (nebo spíše mě) přehodnotit to od základů. Byl to okamžik, kdy jsem spatřila ty dvě čárky.. Ten okamžik, kdy jsme zjistili, že čekáme miminko :-)..

Po události minulého roku (psala jsem o tom TADY) jsem s tím vlastně vůbec nepočítala.. Prostě jsem myšlenky na miminko zakopala někde hluboko uvnitř sebe a snažila se soustředit na jiné věci, jiné životní radosti a cíle..Protože tehdy to bolelo, opravdu hodně. A já si říkala, že nevím, jestli bych tu bolest ještě někdy snesla a ustála, kdyby se to mělo opakovat.. Měla jsem strach, ač jsem si to nechtěla přiznat. Ale jak se říká, většinou se to stane, když to nejmíň čekáte :-).. Když se soustředíte na jiné věci, které vás baví a naplňují a jste tak nějak vnitřně šťastní (byť problémy člověk řeší stále)..

A tak tu sedím, píšu vám tenhle článek a ten malý zázrak uvnitř mě kope jako o život a hlásí se o slovo :-). Jsem šťastná! Neuvěřitelně šťastná! Ale zároveň cítím obrovskou pokoru! A respekt! Obě moje předešlá těhotenství s dětmi byla dost riziková.. Zažila jsem předčasný porod, potrat.. Ač se snažím zahnat nějaké negativní myšlenky, občas mě to prostě přepadne a já se bojím.. Jestli to všechno zvládnu až do zdárného konce (porodu).. A jestli to jako máma zvládnu i potom.. :-) 

Letošní rok se u nás ponese ve znamení nových výzev.. Stěhování, nové bydlení, nové školky, kroužky, kamarádi, ale hlavně - nový člen naší rodiny :-)

Jak se ale říká, kdo se bojí, nesmí.. na horskou dráhu :-D.. A já už v tom vozíčku sedím.. Srdce mám až v krku, ale neuvěřitelně se těším.. Bude to jízda.. Životní jízda.. A já jsem za ní životu opravdu vděčná!

Tak nám, prosím, držte palce! 

Za všechny tyto úžasné fotky bych chtěla z celého svého srdce poděkovat nejšikovnější Nicole Kotrbové! Zjistila jsem, že za poslední 2 roky máme sice milion fotek, ale asi tak 3, na kterých bychom byli všichni dohromady O:-). 

Domluvily jsme se na minulý víkend a počasí nám opravdu vyšlo vstříc. Už hrozně dlouho jsem toužila po rodinných fotkách v přírodě.. Děti pobíhající po louce, rozkvetlé stromy a květiny, pohoda, klid, rozevláté šaty, věnečky ve vlasech.. A teď se mi to splnilo! A když k tomu navíc najdete neuvěřitelně šikovnou fotografku, která je tak milá a bezprostřední jako Nicole, nemohlo to snad ani dopadnout jinak, než takhle krásně. Když se totiž s někým cítíte fajn a jste naladěni na stejnou vlnu, nemáte problém se uvolnit a z fotek zkrátka dýchá pohoda..

Chtěla bych k nim napsat asi tisíce dalších slov, ale myslím, že Nicole se povedlo právě to, že nejsou potřeba.. Že je v těch fotkách zachyceno úplně vše.. My, takoví, jací jsme.. A já se nad nimi pořád dokola rozplývám a přiznám se, že když jsem je viděla poprvé, neobešlo se to bez slz dojetí.. Protože je na nich štěstí! A to nejcennější, co v životě mám..

Takže Nicole, jedno velké a srdečné DĚKUJI!!!

Lucka

Všechny fotky jsou od www.nicolekotrbova.com

FB: Nicole Kotrbová Photography

IG: @nicolekotrbovaphotography