čtvrtek 17. května 2018

Období vzdoru aneb jak přežít a nezbláznit se?


Bylo mi asi tak 20, když jsem jela v tramvaji a pozorovala scénu hodnou zlatého bludišťáka, která se odehrávala asi tak 2 metry ode mě. Vřeštící dítě, které hulákalo na celou tramvaj, objímalo křečovitě tyčku na držení a střídavě kopalo nožičkama. A pak jedna naprosto zoufalá máma, rudá až za ušima, která se to dítko snažila mermomocí od té tyčky oddělit, poněvadž potřebovala vystupovat.
A pak se to stalo, v zoufalství mu střihla jednu na zadek a vyvlekla ho v těžké hysterii ven. Vzpomínám, jak jsem za nimi koukala skrze ty zavírající se dveře a myslela si něco o naprosté neschopnosti a selhání oné mámy (a nejen já, celá tramvaj).

Přesně do té doby, než jsem takhle stála v OC Nový Smíchov asi 5 metrů od veřejných záchodků v hloučku lidí a pozorovala válející se dítě po podlaze, které hystericky řvalo tak, že se snad musela třást i kasa nejedné pokladní v Tescu. A to dítě bylo, prosím pěkně, MOJE.

V takové situaci vlastně přemýšlíte nad tím, jaké máte možnosti. Já přišla jen na dvě:
  • Dělat, že to dítě není moje, pomaličku se vysoukat z davu a utéct. Ovšem pozor, oni by vás stejně našli, zvlášť, když ono dítko hystericky volá mamííí a ukazuje tím svým malým prstíkem přímo doprostřed Vašeho čela.
  • Přiznat se, že to dítě je Vaše, přijmout xy pohledů typu „neschopná matka“  nebo „chudinka, ona tu výchovu nezvládá“ a snažit se dítě uklidnit nebo v horším přídě odvléct někam, kde by jeho hlasový projev nebyl tak slyšet (a věřte mi, takové místo neexistuje :-D).



Období vzdoru! Běžná věc popisovaná v každém dnešním časopise pro moderní mámu a téma, které vydá na celý pořad Sama doma. Dítě na něj má prý nárok, ale jak ho přežít bez toho, aniž byste občas nechtěli utéct z domu a nechat tam ty malý uzurpátory?

U nás snad začalo ještě dřív, než se všude popisuje. Pomalu se vplížilo do našeho života někdy kolem 2.roku. Bylo to v době, kdy jsem, upoutaná na lůžko, čekala Hugyho. Nelinka si tak nárokovala naši pozornost a čas od času se hlasitě vztekla a do svého slovníku zařadila nejpoužívanější slůvko všech dob: „NE“.

Čekala jsem, že po příchodu sourozence to asi dostane ještě větší rozměr, ale že bude až tak galaktický, to překvapilo i mě. Byla to v podstatě každodenní téměř nepřetržitá jízda vzdoru. Byly dny, kdy se s ní nedalo skoro domluvit a náš odchod na hřiště či nákup v supermarketu se často protáhl na hodiny. Vztekání se, válení po zemi, kopání, občas snaha udeřit mě, svlékání se do naha a hlasitý řev.. Trochu se divím, že na nás sousedi nezavolali sociální pracovnici..

Jednou jsem ji takhle vláčela s sebou z hřiště, pod paží kopající dítě zavěšené v mém výstřihu, který byl až u kolen (ano, šla jsem v podstatě v kojící podprsence O:-)) a v druhé ruce kočárek s motorkou.. Zajímavý výjev pro kolemjdoucí. 

Byly i dny, kdy jsem s nimi byla zavřená sama doma a se slzami v očích přemýšlela, jestli na chvíli někam neuteču. Dnes mi to přijde skoro vtipné, ale věřte mi, že když jsme to prožívali, do smíchu doma nebylo nikomu, naopak. Doteď to považuju za jedno z nejtěžších období, kdy jsem navíc měla neustálý pocit, že jsem jako máma totálně selhala..




Nakoupila jsem několik knih o výchově, ale to, co se dělo u nás doma, se leckdy vymykalo i popisovaným modelovým situacím. A těch rad, co jsem si za tu dobu vyslechla. „Měla bys jí dát pořádně na zadek, ať si to pamatuje“. „Ignoruj jí.“ „Prostě ji tam nech.“ „Tak jí zakaž pohádku/společné spaní/kokina.“ Každý hned přispěchal se svojí troškou do mlýna v domnění, že přesně ví, jak na to. Co ale můžu říct přesně je, že nikdo neví tak dobře jak Vy, jak na to. Nikdo totiž tak dobře vaše dítě nezná a neví, proč se vlastně vzteká. Jestli je to jenom vzdor, snaha upoutat pozornost, volání o pomoc s prosbou o stanovení jasných mantinelů..

A já to časem pochopila. Že je to nejen vzdor, ale především tak trochu volání o pomoc „Mamí, já jsem tady a potřebuju tě, jenom tebe, mít chvíli pro sebe“. Protože když si to zpětně uvědomím, její náročný příchod na svět, vystresovanou nezkušenou mámu, pak 9 měsíců ležící mámu, která ji stále odmítá a nakonec mámu, která nosí jakýsi jiný miminko a neustále se s ním mazlí... A to jí byly jen 2 roky.. Myslela jsem, jak byla velká, ale na Hugym dnes vidím, jaký to ještě bylo "mimino". Snažili jsme se strašně moc i předtím, abychom se jí věnovali, ale nestačilo to. Ono mít jedno a dvě děti je prostě rozdíl. Rozdíl v tom, že tu svoji pozornost a kapacitu vždy musíte dělit dvěma..

Co jsem se za tu dobu naučila je, že křik ani plácanec po zadku u nás prostě nepomůže. Že to chce čas a vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Pomáhat jí tu situaci pochopit a zvládnout, byť máte sto chutí prodat jí někdy do cirkusu. Nebo třeba v některých případech jen obejmout.. Vynahradit část svého času jen a jen pro ni.. 





Naučila jsem se nekonečné trpělivosti, já starý nervák. Pochopila jsem, že s řevem a rozčilováním se dřív pojdu, než někam dojdu a hledala jiné strategie, které by nám umožnily přežít. Zkoušeli jsme kde co. Nakonec u nás docela dobře fungovala možnost „výběru“. Ani už nevím, jak to vzniklo, ale pravděpodobně jsem se inspirovala knížkou Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly od Adele Faber a Elaine Mazlish. Je naprosto krásně a jednoduše napsaná, plná příkladů a reálných situací. Mně pomohla hodně změnit přístup k dětem a vůbec k celé výchově. Když se tak schylovalo k boji, zeptala jsem se, jestli chce situaci řešit po dobrém, nebo po zlém. Následoval dotaz, cože je to po dobrém a co po zlém. Vysvětlila jsem, že např. po dobrém je to tak, že se teď na sebe nebudeme zlobit, vykoupeme se, vyčistíme si zoubky a když to rychle zvládneme, stihne si ještě domalovat obrázek a pak si přečteme oblíbenou pohádku. Naopak po zlém je to tak, že se začne vztekat, ale pak nestihneme ani malovat, ani pohádku a já se budu muset zlobit. A když si vybrala druhou variantu, skutečně pak nebyla pohádka ani malování. I když mě prosila, že už bude hodná.. Byla to možnost, jak ji nechat jakýsi manipulační prostor a přesto stanovit jasné mantinely, aby nám to všem nepřerostlo přes hlavu. Ovšem nejsem psycholog, takže nevím, jestli jsme to dělali dobře O:-)..

Tímto způsobem se nám ale celkem obstojně podařilo eliminovat některé z našich bojůvek. Ale nebojte, občas se bitva prostě strhne a má ty správné grády, to ne, že ne. Ve vyhrocených situacích, kdy už jsme záchranou brzdu zatáhnout prostě nestačili a vlak vzdoru se řítil z kopce, následovala naše ignorace. Vztek ustal rychleji, když nebylo obecenstvo. Tedy obecenstvo bylo, ale už jsem se naučila i stát v supermarketu s plným košíkem v jedné ruce, kočárkem v druhé ruce a řvoucím dítětem obmotaným kolem nohy a dělat, že se mě to vůbec netýká (i když jsem červená až za ušima a srdce buší na infarkt).





Takže závěrem, rady nemám, ale pokud si tímto obdobím právě procházíte, pak věřte, že SKONČÍ!! Z Nelinky je najednou velká pětiletá slečna a je to to největší zlatíčko na světě. Ano, děti se budou vztekat i pak, ale už to zdaleka nebude mít takovou intenzitu a bude s nimi mnohem lepší domluva. Chce to čas, pevné nervy a nekonečnou trpělivost.

Jak je to u Vás? Probíhá či probíhalo u vás období vzdoru? Jak jste ho ustáli? Máte nějaké zaručené tipy, jak na to? Jestli jo, sem s nimi!


Lucka

P.S. A ještě jedna věc, pokud často bojujete s tím, že se děti v obchodě vztekají, že něco chtějí koupit a vy ne, pak doporučuju mrknout do té knížky, je tam totiž super recept, jak takovou situaci vyřešit a u nás funguje vždy na 100% :-).

P.P.S. Fotky jsou z toho období, staršího data a mají je na svědomí Štěpán MikudaHelenka Szmigielová :-)


SHARE:

10 komentářů

  1. Ahoj Luci, děkuji za článek a za tip na knihu. Bohužel i my jsme se nevyhli období vzdoru. Mám doma 2,5 letou holčičku. Vše odstartovalo loni na podzim příchod bratříčka. Člověk se snažil věnovat dostatečně ji, ale bohužel to nebylo ono. Ještě k tomu ta zima, rychle chystání ven, málo spánku a vše pěkně propuklo. Na to jak jsme se dokázaly na všem bezproblemu domluvit, tak naráz se objevilo pěkně důrazne NE a nepůjčím a moje. Potom když jsem uricena a ovencena věcima vletela do obchodu a malý začal v kočárku plakat a do toho zpustila malá a ta si jela svou. Byla to hrůza. Samozřejmě sem tam ty jeji stavy prijdou a nevím jestli nadávat nebo dělat, že tam nejsem. Kolikrát jsem byla už sama nad sebou nešťastná, kde jsem ve vychove udelala chybu.
    Teď je malému přes 7 měsíců a v hlavě jsem si všechno tak nějak srovnala. Člověk musí být sám psychicky a fyzicky v pohodě a křikem a rukou nic nevyřeší. Neříkám že to jde pokaždé v klidu, ale je to o tom. �� Děkuji ještě jednou����Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Katy! U nás to bylo vlastně stejně tak - největším spouštěčem bylo narození Huga. Možná ty děti prostě vycítí, že už nejsou jediný, nemají mámu samy pro sebe, ale zároveň jsou ještě malincí na to, aby ty emoce zpracovaly a věděly si s tím rady.. Pro mě to byla obrovská škola, kdy jsem se myslím mnohé naučila i sama o sobě O:-).. Důležitý je nic si nevyčítat a naučit se s těmi emocemi nějak přijatelně (pro obě strany) pracovat, jak píšeš.. Já jsem se pak rozhodla, že na nějaký čas omezím nakupování v obchodě a budu to řešit online, protože představa toho všeho, co se tam zas odehraje mě akorát stresovala..Stejně tak jsem omezila i pokusy o dětský koutky a podobný srandy, chodili jsme jen do parku, než jsme to nějak ukočírovali O:-)

      Přeji pevné nervy a hlavně už jen samé klidné a hezké dny! L.

      Vymazat
  2. Lucko ty pises s takovou lehkosti, ze i pres znacnou unavu jsem se prekonala a musim napsat komentar. Zrovna si timhle obdobim prochazime a scenu z obchodaku, jak ji popisujes mame taky za sebou. Je to strasne vycerpavajici, ale nam funguje totez... dat na vyber a stanovit jasne mantinely a hranice. Nekdy tu vecer a manzelem lezime uplne vyrizeni a nejsme schopni ani promluvit. Do toho 10 mesicni sourozenec, ktery nyni zacina separacni uzkost, takze kdyz pak na me visi a rvou obe holky, tak bych nekdy nejradeji utekla nekam hodne daleko a klice hodila cestou do kanalu ��. Pak si ale pred spanim prohlednu jejich fotky a stejne se tesim na dalsi den s nimi. Jsou to proste nase zlaticka ❤. Diky za tak hezky a uprimny clanek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teri moc moc děkuji za milá slova!! Vážím si toho :-) Já bych to neměnila ani na vteřinu, byť to bylo náročný období, zase nás to myslím hodně naučilo.. Nejen o výchově, ale i o nás samotných.. Já se od té doby učím větší trpělivosti, snažím víc o věcech s dětmi mluvit, pochopit je.. Byť někdy je to skoro nemožný :-D.. Jediný štěstí je, že to opravdu přešlo! Hugo teda vzdoruje taky, to je jasný, ale už to není tak, že by ze sebe strhával oblečení a válel se mi v obchodě po zemi (i když co není, může být, jsem zvědavá, jak s tím zamíchá příchod dalšího sourozence).. No, držím nám palce! A vám samozřejmě stejně tak! Přeji pevné nervy a hodně trpělivosti a hlavně - přejde to!! Bude to lepší a lepší!! Důležitý je, že tam to světlo na konci tunelu opravdu JE :-)..

      Vymazat
  3. Hezky vecer,
    zrovna dnes mam takovy den za sebou - plny scen, place, vztekani se a kriku. Kdyz konecne zvladneme jednu vec, najde si neco dalsiho - mam pocit, ze proste potrebuje "vzdorovat" za kazdou cenu. Sedim tu na sedacce, tupe ziram na televizi aniz bych vedela, co davaji... ano, mam pocit, ze jsem selhala a zaroven vim,ze delam vse co muzu pro me syny. A jen se modlim, aby doslo na tva slova a jednou to skoncilo nebo se aspon trosku zlepsilo.�� Diky za clanek, Pavlina.��

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavli, u nás to bylo stejné, opravdu.. Neli se začala vztekat kvůli naprosto nepochopitelným věcem, jakože chtěla zmáčknout tlačítko ve výtahu nebo zavřít dveře.. Dost z toho jsem se snažila eliminovat, ale někdy mě vůbec nenapadlo, kvůli čemu všemu ten koncert zase začne.. Děláte to úplně nejlepší, co můžete!!! Jak říká moje kamarádka - mateřství, to je ta nejtěžší práce na světě. Neexistuje na to škola, ani spolehlivý návod, jak přesně na to.. Je to práce 24h denně 7 dní v týdnu, s nejistým výsledkem (který navíc uvidíme tak za 20 let) a s nulovým finančním ohodnocením :-D.. A stejně je ta nejhezčí na světě!

      Moc držím palce, ať se to zklidní a máte už jen samé hezké a radostné dny bez vzteku a pláče.. A ono to tak bude! Věřte, že se to uklidní :-)

      Vymazat
  4. Lucka, mali sme to tiež s Filipkom - tam to bolo najsilnejšie -ja si to vysvetľujem predčasným narodením a nedozretou nervovou sústavou. Áno vzdor u detí je prirodzený, je to prejavom toho, že si uvedomujú sami seba, ale vzdor takých rozmerov ako bol u Filipka, zvlášť s prejavmi sebapoškodzovania, či snahy ublížiť mne, ako mame, bol, myslím, dôsledkom predčasného príchodu...

    OdpovědětVymazat
  5. A ja to mam tak s 5tiletou dcerou. Cekam v srpnu miminko a ona s tim hrozne bojuje,ma vykyvy nalady,neni mozne se s ni na nicem domluvit apod.Pak jsme vyrizene,uplakane obe dve,se mnou cloumaji hormony navic.Nekdy mam chut se sbalit a utect od vseho. Veronikq

    OdpovědětVymazat
  6. Prave jsme vpluli do obdobi vzdoru nasich dvojcat. Mit jedno nebo dve deti je obrovsky rozdil, to mate pravdu. Urcite vyzkousim tu Vasi metodu dat jim na vyber. Po dobrem nebo po zlem.
    Snad to vsichni ve zdravi prezijem... Diky moc za tento clanek.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Luci, já sama zatím děti nemám, ale když jsem dočetla tenhle článek, okamžitě se mi vybavilo, co mi nedávno říkala kamarádka.
    Mladej se vztekal v obchodě, ječel tam, dupal nohama, že něco strašně chce! Ona sice není ráda středem pozornosti, ale protože ji naštval, udělala přesně TO SAMÝ. Stoupla si tam k regálu, začala dupat nohou a vlastně ho parodovat, aby viděl, jak to vypadá.
    A reakce mladýho? Chytil ji za ruku a řekl "mami, už toho nech, já už budu hodnej, fakt" :-)
    Pobavilo mě to a zároveň mi přijde skvělý, že i malýmu človíčkovi dojde, že takhle ne-e.
    Měj se krásně! :-)

    OdpovědětVymazat

Blog Design Created by pipdig