Období vzdoru aneb jak přežít a nezbláznit se?

Bylo mi asi tak 20, když jsem jela v tramvaji a pozorovala scénu hodnou zlatého bludišťáka, která se odehrávala asi tak 2 metry ode mě. Vřeštící dítě, které hulákalo na celou tramvaj, objímalo křečovitě tyčku na držení a střídavě kopalo nožičkama. A pak jedna naprosto zoufalá máma, rudá až za ušima, která se to dítko snažila mermomocí od té tyčky oddělit, poněvadž potřebovala vystupovat.
A pak se to stalo, v zoufalství mu střihla jednu na zadek a vyvlekla ho v těžké hysterii ven. Vzpomínám, jak jsem za nimi koukala skrze ty zavírající se dveře a myslela si něco o naprosté neschopnosti a selhání oné mámy (a nejen já, celá tramvaj).

Přesně do té doby, než jsem takhle stála v OC Nový Smíchov asi 5 metrů od veřejných záchodků v hloučku lidí a pozorovala válející se dítě po podlaze, které hystericky řvalo tak, že se snad musela třást i kasa nejedné pokladní v Tescu. A to dítě bylo, prosím pěkně, MOJE.

V takové situaci vlastně přemýšlíte nad tím, jaké máte možnosti. Já přišla jen na dvě:

• Dělat, že to dítě není moje, pomaličku se vysoukat z davu a utéct. Ovšem pozor, oni by vás stejně našli, zvlášť, když ono dítko hystericky volá mamííí a ukazuje tím svým malým prstíkem přímo doprostřed Vašeho čela.
• Přiznat se, že to dítě je Vaše, přijmout xy pohledů typu „neschopná matka“  nebo „chudinka, ona tu výchovu nezvládá“ a snažit se dítě uklidnit nebo v horším přídě odvléct někam, kde by jeho hlasový projev nebyl tak slyšet (a věřte mi, takové místo neexistuje :-D).

Období vzdoru! Běžná věc popisovaná v každém dnešním časopise pro moderní mámu a téma, které vydá na celý pořad Sama doma. Dítě na něj má prý nárok, ale jak ho přežít bez toho, aniž byste občas nechtěli utéct z domu a nechat tam ty malý uzurpátory?

U nás snad začalo ještě dřív, než se všude popisuje. Pomalu se vplížilo do našeho života někdy kolem 2.roku. Bylo to v době, kdy jsem, upoutaná na lůžko, čekala Hugyho. Nelinka si tak nárokovala naši pozornost a čas od času se hlasitě vztekla a do svého slovníku zařadila nejpoužívanější slůvko všech dob: „NE“.

Čekala jsem, že po příchodu sourozence to asi dostane ještě větší rozměr, ale že bude až tak galaktický, to překvapilo i mě. Byla to v podstatě každodenní téměř nepřetržitá jízda vzdoru. Byly dny, kdy se s ní nedalo skoro domluvit a náš odchod na hřiště či nákup v supermarketu se často protáhl na hodiny. Vztekání se, válení po zemi, kopání, občas snaha udeřit mě, svlékání se do naha a hlasitý řev.. Trochu se divím, že na nás sousedi nezavolali sociální pracovnici..

Jednou jsem ji takhle vláčela s sebou z hřiště, pod paží kopající dítě zavěšené v mém výstřihu, který byl až u kolen (ano, šla jsem v podstatě v kojící podprsence O:-)) a v druhé ruce kočárek s motorkou.. Zajímavý výjev pro kolemjdoucí. 

Byly i dny, kdy jsem s nimi byla zavřená sama doma a se slzami v očích přemýšlela, jestli na chvíli někam neuteču. Dnes mi to přijde skoro vtipné, ale věřte mi, že když jsme to prožívali, do smíchu doma nebylo nikomu, naopak. Doteď to považuju za jedno z nejtěžších období, kdy jsem navíc měla neustálý pocit, že jsem jako máma totálně selhala..

Nakoupila jsem několik knih o výchově, ale to, co se dělo u nás doma, se leckdy vymykalo i popisovaným modelovým situacím. A těch rad, co jsem si za tu dobu vyslechla. „Měla bys jí dát pořádně na zadek, ať si to pamatuje“. „Ignoruj jí.“ „Prostě ji tam nech.“ „Tak jí zakaž pohádku/společné spaní/kokina.“ Každý hned přispěchal se svojí troškou do mlýna v domnění, že přesně ví, jak na to. Co ale můžu říct přesně je, že nikdo neví tak dobře jak Vy, jak na to. Nikdo totiž tak dobře vaše dítě nezná a neví, proč se vlastně vzteká. Jestli je to jenom vzdor, snaha upoutat pozornost, volání o pomoc s prosbou o stanovení jasných mantinelů..

A já to časem pochopila. Že je to nejen vzdor, ale především tak trochu volání o pomoc „Mamí, já jsem tady a potřebuju tě, jenom tebe, mít chvíli pro sebe“. Protože když si to zpětně uvědomím, její náročný příchod na svět, vystresovanou nezkušenou mámu, pak 9 měsíců ležící mámu, která ji stále odmítá a nakonec mámu, která nosí jakýsi jiný miminko a neustále se s ním mazlí... A to jí byly jen 2 roky.. Myslela jsem, jak byla velká, ale na Hugym dnes vidím, jaký to ještě bylo "mimino". Snažili jsme se strašně moc i předtím, abychom se jí věnovali, ale nestačilo to. Ono mít jedno a dvě děti je prostě rozdíl. Rozdíl v tom, že tu svoji pozornost a kapacitu vždy musíte dělit dvěma..

Co jsem se za tu dobu naučila je, že křik ani plácanec po zadku u nás prostě nepomůže. Že to chce čas a vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat. Pomáhat jí tu situaci pochopit a zvládnout, byť máte sto chutí prodat jí někdy do cirkusu. Nebo třeba v některých případech jen obejmout.. Vynahradit část svého času jen a jen pro ni.. 

Naučila jsem se nekonečné trpělivosti, já starý nervák. Pochopila jsem, že s řevem a rozčilováním se dřív pojdu, než někam dojdu a hledala jiné strategie, které by nám umožnily přežít. Zkoušeli jsme kde co. Nakonec u nás docela dobře fungovala možnost „výběru“. Ani už nevím, jak to vzniklo, ale pravděpodobně jsem se inspirovala knížkou Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly od Adele Faber a Elaine Mazlish. Je naprosto krásně a jednoduše napsaná, plná příkladů a reálných situací. Mně pomohla hodně změnit přístup k dětem a vůbec k celé výchově. Když se tak schylovalo k boji, zeptala jsem se, jestli chce situaci řešit po dobrém, nebo po zlém. Následoval dotaz, cože je to po dobrém a co po zlém. Vysvětlila jsem, že např. po dobrém je to tak, že se teď na sebe nebudeme zlobit, vykoupeme se, vyčistíme si zoubky a když to rychle zvládneme, stihne si ještě domalovat obrázek a pak si přečteme oblíbenou pohádku. Naopak po zlém je to tak, že se začne vztekat, ale pak nestihneme ani malovat, ani pohádku a já se budu muset zlobit. A když si vybrala druhou variantu, skutečně pak nebyla pohádka ani malování. I když mě prosila, že už bude hodná.. Byla to možnost, jak ji nechat jakýsi manipulační prostor a přesto stanovit jasné mantinely, aby nám to všem nepřerostlo přes hlavu. Ovšem nejsem psycholog, takže nevím, jestli jsme to dělali dobře O:-)..

Tímto způsobem se nám ale celkem obstojně podařilo eliminovat některé z našich bojůvek. Ale nebojte, občas se bitva prostě strhne a má ty správné grády, to ne, že ne. Ve vyhrocených situacích, kdy už jsme záchranou brzdu zatáhnout prostě nestačili a vlak vzdoru se řítil z kopce, následovala naše ignorace. Vztek ustal rychleji, když nebylo obecenstvo. Tedy obecenstvo bylo, ale už jsem se naučila i stát v supermarketu s plným košíkem v jedné ruce, kočárkem v druhé ruce a řvoucím dítětem obmotaným kolem nohy a dělat, že se mě to vůbec netýká (i když jsem červená až za ušima a srdce buší na infarkt).

Takže závěrem, rady nemám, ale pokud si tímto obdobím právě procházíte, pak věřte, že SKONČÍ!! Z Nelinky je najednou velká pětiletá slečna a je to to největší zlatíčko na světě. Ano, děti se budou vztekat i pak, ale už to zdaleka nebude mít takovou intenzitu a bude s nimi mnohem lepší domluva. Chce to čas, pevné nervy a nekonečnou trpělivost.

Jak je to u Vás? Probíhá či probíhalo u vás období vzdoru? Jak jste ho ustáli? Máte nějaké zaručené tipy, jak na to? Jestli jo, sem s nimi!

Lucka

P.S. A ještě jedna věc, pokud často bojujete s tím, že se děti v obchodě vztekají, že něco chtějí koupit a vy ne, pak doporučuju mrknout do té knížky, je tam totiž super recept, jak takovou situaci vyřešit a u nás funguje vždy na 100% :-).

P.P.S. Fotky jsou z toho období, staršího data a mají je na svědomí Štěpán Mikuda a Helenka Szmigielová :-)