čtvrtek 11. října 2018

Jak Bertík na svět přišel



Přesně si to pamatuju.. Byl leden 2017 a já jsem ležela po operaci na Jipce u Apolináře a koukala skrze ušmudlaná okna na zimu, která řádila venku. Snažila jsem se být statečná, přesto někde uvnitř mě to strašně bolelo.. "Žiješ! To je to nejdůležitější!", snažila jsem se namluvit sama sobě. Od momentu, kdy jsem zjistila, že čekáme miminko, uběhla nějaká doba. Doba těšení, plánování a radosti.
Byla jsem objednaná na první kontrolu k mojí doktorce a dva dny předtím se doma zkácela k zemi. A pak už to šlo strašně rychle. Nemocnice, ultrazvuk, vysoký tep, já bílá jak stěna.. Diagnóza: mimoděložní těhotenství.. "Budeme vás operovat, teď hned, máte už v břiše krev. Bohužel vám nejspíš vezmeme vejcovod." Moje první operace v životě a já měla strach. Strach, abych se ještě probudila a viděla svoje nejmilovanější. Strach, abych ještě mohla mít děti. Strach, že je tohle nějaký podivný znamení, že už možná další dítě mít nemám..

Následující týdny mám tak nějak v mlze. Člověk funguje na autopilota, ví, že tu musí být pro svoje děti, ale nežije, přežívá..  

Tehdy jsem se rozhodla, že se začnu soustředit na jiné věci. Že mě toho přece v životě ještě čeká spoustu krásného. S našimi dětmi, v práci, s přáteli.. V létě jsem začala intenzivně cvičit. Nejdřív proto, abych zase chytila druhý dech a přestala se soustředit na to, co bylo.. Ale začalo mě to bavit natolik, že jsem zjistila, že už si dávno nechodím do fitka nebo běhat jen kvůli tomu, abych si vyčistila hlavu. Stalo se to součástí mě. A výsledky hlavně začaly být vidět. Můj muž mi začal nějak častěji skládat poklony :-D, ostatní říkali, že vypadám dobře. Ale hlavně - já se tak skutečně začala cítit. Plná elánu a odhodlání nejen do cvičení, ale především do nové práce, kam jsem se v roce 2018 chystala. No odpracovala jsem pouhé 3 měsíce :-D.



Ne nadarmo se říká, že základ všeho je ve vaší hlavě. V té mojí tedy určitě. V momentě, kdy jsem skutečně začala být zase šťastná, sama sebou a přestala cokoli řešit se stalo něco, s čím jsme v tu chvíli vůbec nepočítali.. Na tom malém růžovém těhotenském testu se objevily dvě čárky.. Ty dvě čárky, díky kterým tu teď držím v náručí ten nejcennější poklad na světě a jsem snad nejšťastnější (a nejvíc unavená :-D), jak jsem kdy v životě byla. 




Ze začátku jsem měla hrozný strach. Někdy v 8 týdnu se mojí doktorce opět něco nezdálo a poslala mě na ultrazvuk k Apolináři. Prý si není jistá, jestli se neopakuje situace z minulého roku. Přiznám se, že to snad byly ty nejhorší 2 dny nejistoty. Martin odjel do Brna, já zůstala s dětmi sama v Praze a ve strachu, že zase někde zkolabuju a budou mě sbírat z podlahy. Naštěstí to dobře dopadlo. Diagnóza se nepotvrdila a já za pár týdnů držela v ruce těhotenskou průkazku.

Kdo nás sledujete déle víte, že jsem s oznámením čekala poměrně dlouho. Vlastně až do cca 23tt a kdyby to tehdy šlo, pravděpodobně bych to tajila snad až do porodu. Takový jsem měla strach.. Jenže pak mi došlo, že strach ničemu nepomůže a já se tomu postavím čelem. Že to prostě všechno bude dobrý a já tomu musím uvěřit, zkrátka MUSÍM!

A věřte nebo ne, ono to fakt pomohlo. Tohle třetí těhotenství pro mě bylo za odměnu. Neporodila jsem předčasně jako Nelinku a nemusela ani ležet s nohama nahoře jako s Hugym.. Konečně jsem zažívala ty hezké pocity s bříškem, o kterých jsem vždycky snila. Ty bez paralyzujícího strachu a obav. Užívala jsem si hezké dny a byla vděčná za každý jeden, kdy mi bylo dobře. Bavila jsem se vymýšlením těhotenských outfitů :-D, vybíráním výbavičky a červenala se pokaždé, když mi někdo řekl, že mi to těhotenství opravdu sluší O:-).. Sice jsem si tentokrát zase střihla cukrovku (přemýšlím, že o tom napíšu??), ale to je vlastně nic oproti tomu, čím už jsem si prošla..





22. srpna se nám v 9.52 narodil Albert. Vlastně Bertík, protože my mu jinak doma neříkáme O:-). Bez všech možných epidurálů, rajských plynů či jiných berliček. Potřetí jsem to zvládla přesně tak, jak jsem si přála.. A teď mi tu spokojeně spinká v náručí a mě napadá jediné.. Člověk nikdy nesmí přestat věřit a doufat.. A bojovat za ten šťastný konec. Protože já na něj věřím..

Lucka

P.S. A to mimoděložní těhotenství bylo nakonec na vaječníku.. Prý docela dost rarita.. Doktor, co mě tehdy operoval, to viděl poprvé v životě. Nakonec mi ho zachránili s tím, že neví, jestli bude funkční.. A víte co? Funkční evidentně byl, protože přesně díky němu je tu dnes Bertík.. Náhoda?

P.P.S Za krásné těhotenské fotky a úžasně milý přístup děkujeme šikovné Lucce Urban z Urban photographe :-)




SHARE:

5 komentářů

  1. Krásně dojemné :) Život místy píše příběhy,jež by člověk nevymyslel...tady ale přišel happy end,což je nejdůležitější❤️

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc! Jj, život je někdy dost nevyzpytatelný.. ale vždycky to beru tak, že člověk občas musí zažít perné dny, aby si o to víc vážil těch, ze kterých má radost ❤️

      Smazat
  2. Moc hratuluju, at se mate vsichni spolu bajecne ;)

    OdpovědětSmazat
  3. Krásný fotky!! <3 Taky jsem napsala mega příběh o mém těhotenství.. :)

    www.zivotskojencem.cz

    OdpovědětSmazat

Blog Design Created by pipdig