Náš večerní adrenalin aneb uspávání tří dětí

Byly doby, kdy jsme za největší adrenalin v životě považovali třeba seskok padákem. A pak přišly děti. Nejdřív jedno, pak druhé a nakonec naše poslední, třetí. Obrátily nám život vzhůru nohama. Dokonce tak, že v tuhle chvíli za největší adrenalin považujeme třeba večerní rituál, při kterém se je pokoušíme všechny uspat :-D. 

Ono totiž trošku jinak se uspává 1 dítě, na které jsou dva rodiče a pak tři děti, které jsou, ať chcete nebo ne, v převaze O:-). Tak pojďte nakouknout, jak to u nás večer co večer vypadá. Slibuju, že je to všechno na světě, jen ne nuda..

Celý tenhle rituál začíná po večeři koupáním, kolem 19.30. Když spěcháme, dojde jen na rychlou sprchu, když je trochu více času, napustíme vanu. Napustíme vanu, abychom si to za 5 minut zas a znova vyčítali, protože děti jsou schopné vytopit celou koupelnu. V lepším případě, v tom horším se u toho ještě zhádají, Nelča vezme Hugovi gumovou chobotnici, kterou mi chtěl jako správný šéfkuchař podávat dnes k večeři na plastovém talířku. Ten se naštve tak, že po ní hodí onen plastový talíř, čímž ji zasáhne do oka. Začne křičet, že to bolí a přestane až v momentě, kdy potupně vyhrožuji návštěvou místního oftalmologa. Do toho všeho se v této probíhající vodní bitvě snažíme vykoupat Bertíka nebo mu alespoň smočit pozadí v umyvadle (to v případě, že mu při návštěvě vany hrozí zásah gumovou chobotnicí).

Článek vznikl ve spolupráci se značkou La Roche-Posay

Po těchto vždy dost zábavných vodních hrátkách nastává rituál mazání. Protože kdo maže, ten hezky spinká :-). Už rok používáme řadu Lipikar AP+ od společnosti La Roche-Posay. A to nejen čistící gel během koupání, ale i tělové mléko Lipikar Lait proti vysušování pokožky nebo relipidační balzám Lipikar Baume AP+. Mají atest pro ty nejmenší miminka, proto je od narození používáme i na Bertíka.

Naše děti naštěstí (ťuk ťuk) nemají žádné závažné kožní problémy. V podstatě jediné, co nás kdy trápilo byla suchá pokožka, která dostává teď v zimě dost zabrat. A na to nám právě Lipikar zabírá opravdu skvěle. Na světe je však až 20% dětí, které trápí různá forma ekzému. Jeho projevy jako je např. svědění pak narušují kvalitu dětského spánku. La Roche-Posay dělali na toto téma rozsáhlý výzkum při němž se prokázalo, že právě řada Lipikar pomáhá tyto nepříjemné projevy zmírnit. Navíc působí i jako prevence proti atopickému ekzému. Pro nás je to tak aktuálně volba číslo jedna.

Nelinka i Hugo se mažou rádi. Vlastně jim pomáhám natírat jen záda, kam nedosáhnou, zbytek už zvládnou pohodlně sami, navíc díky pumpičce na uzávěru se nestane, že si do dlaně vytlačí půl balení najednou O:-).

Když je čas, pomáhají mi i s Bertíkem. Tuhle fází mám z celého procesu nejradši. Nelinka chystá Bertíkovi ručník, pyžámko a zapíná mu cvočky. Hugy mu zase rád natírá nožičky a u toho na něj dělá ksichtíky a chichotá se. 

Po vyčištění zoubků, kdy konkrétně Huga naháním s kartáčkem po celým domě, se jde na kulturu. Když máme více času, rádi si zahrajeme i nějakou společenskou hru, většinou však skončíme u knížky. Zásobu kvalitní literatury máme velkou, no vybrat něco, co by odsouhlasili oba dva, to se jeví jako čím dál větší problém O:-). A navíc to musí být něco, co se samozřejmě bude líbit i Bertíkovi, protože jinak spustí řev a mně už se párkrát i stalo, že jsem četla knížku doslova za pochodu :-D..

No a pak nastává ta nejtěžší a nejnáročnější fáze - samotné uspávání. S Bertíkem je to fyzicky dost vyčerpávající O:-). Pán se chce chovat a chovat a... chovat! Pochodujeme po bytě, zpíváme a tancujeme v rytmu Eda Sheerana. Toho si totiž Bertík dost oblíbil :-D. Možná tuší, že máma s tátou mají lístek na jeho červencový koncert v Praze a je potřeba, aby trochu natrénovali texty.. Někdy se zadaří a Berťas usne před 22.hodinou, obvykle ale usíná až kolem 23.00, někdy dokonce až po půlnoci. Asi vám nemusím popisovat, jak tedy vypadají naše zcela "romantické" večery s Martinem, kdy hrajeme hru s názvem "Černý Bertík" aneb komu jako poslednímu zbude Bertík v náručí, uspává :-D. Někdy už jsem ve stavu takové nouze, že se kolem půlnoci plížím domem v polospánku a jen se modlím, abych s Bertíkem v náručí nenarazila do nějakého rohu.  

Navíc mám takový neblahý pocit, že za chvíli budu muset navštívit fyzioterapeuta, abych ještě byla schopná ráno vstát z postele :-(.

Nelinka každý večer touží po tom, abychom s ní leželi v její posteli a drželi ji za ručičku. Někdy to vyjde a já jsem za to hrozně ráda, někdy bohužel ne a ona tak usíná sama. Když jsem tam s ní, máme takový svůj rituál. Chvíli si šeptáme, jaký jsme měly obě den, pak si říkáme, jak moc se milujeme („mami, já tě miluju až do Vesmíru, na tu nejvzdálenější planetu") a pak ji pomalu škrábu na zádech- to doslova miluje. Usíná první a celkem rychle a tak se mi většinou podaří tam neusnout a vyplížit se pak v klidu z postýlky ven.

Hugo, to je zcela jiný level. Snaha o to, aby usnul sám tu sice je, no málokdy vyjde. Scénář je většinou stejný. Po přečtení pohádky ho uložím, obejmu, dám pusu, zhasnu světlo, rozsvítím lampičku (kdy mě asi 5x napomene jak moc ji mám nebo nemám rozsvítit) a odcházím do kuchyně. Do 5 minut ho mám u nohy. A pak ještě asi tak 10x. Arzenál výmluv je zhruba následující:

„Mami, já chci čůrat."

„Mami, já chci kakat."

„Mami, já mám žízeň."

„Mami, já se tam bojím."

„Mami, já mám pod postelí bubáka."

„Mami, mně se nechce spinkat."

„Mami, já chci spinkat u vás."

„Mami, já mám hlad."

.

.

.

Když jsme doma dva, tak si tam jeden z nás jde lehnout. Proto, když pořizujete dětskou postýlku, vždy myslete na to, abyste se tam vešli a případně byli schopni i chvíli spát. :-D To se totiž děje dost často. Při uspávání Huga totiž, světe div se, většinou nejdřív uspíme sebe. Pán má totiž velkou výdrž a když je vyspaný ze školky, je schopný ponocovat klidně do 22.00, někdy i 22.30. A zatímco vyčerpaní rodiče spí v té malé dětské posteli, Hugo vyleze, chodí po pokoji, hraje si s autíčky, leze po rámu postele, hraje k usínání na kytaru nebo v roli pana doktora kontroluje stav našeho středního ucha. 

Když Hugoušek konečně zabere, musí mě Martin (nebo já jeho) vzbudit, abych se vyplížila a šla umýt. V tom lepším případě. V tom horším mezitím taky někde usnul při uspávání Bertíka a já se tak probouzím kolem 2. hodiny ranní totálně rozlámaná a namačkaná v dětské posteli a zjišťuju, že nemám ani vyčištěné zuby a můžu jít rovnou kojit..  

Uspávání je pro nás zkrátka asi nejsložitější proces z celého našeho momentálního rodičovství. Kromě toho totiž musíte vzít v potaz, že je to večer, kdy jsme i my dva s Martinem za celý den strašně unavení a místo vytouženého odpočinku a chvilky relaxu (třeba i nad skleničkou vína :-D), nosíme, zpíváme, tancujeme, uspáváme a ve finále se snažíme o jediné - jít spát dřív než o půlnoci. A to stane bohužel málokdy.

Jak je to u vás? Taky děti ponocují, nebo máte před Ordinací v růžové zahradě uspáno? To je totiž náš obrovský sen :-D..

Lucka