Pan Albert a jeho příchod na svět aneb porod potřetí

Jak říká moje kamarádka: „Víš, co je na světě nejvíc nespravedlivý? Devět měsíců v sobě nosíš dítě, trpíš nevolností, pak bolestmi všeho možného, otéká ti celé tělo, přibereš a nakonec v neuvěřitelných bolestech ze sebe vytlačíš kopii svého muže". :-D Noo, něco na tom bude, v našem případě teda určitě! Myslím, že u nás platí víc, jak kdekoli jinde - otec jistý, matka skoro nejistá :-D. Každopádně můj muž si samozřejmě beztak přivlastňuje největší zásluhy na tom všem. Pojďme se dnes podívat na to, jaký ten Bertíkův příchod na svět vlastně byl - z pohledu mého a mého muže..

Je 21.8. 2018 asi 4 hodiny odpoledne. Cítím, že je mi nějak divně. Bolí mě břicho a mám křeče, ale přisuzuji to mléku, který jsem vypila k snídani a který mělo zřejmě již nejlepší léta za sebou. Volám Martinovi do práce, jestli by nemohl přijít dřív, že je mi divně. Martin se ptá jak moc divně a když zjistí, že ještě nesedím se zkříženýma nohama a neprodýchávám kontrakce zahlásí, že mám být v klidu :-D.

Večer si stále stěžuji, že je mi divně. Šmahem dostávám odpověď, že to mám z toho, kolik jsem toho zase splácala dohromady na jídlo, a že si za to můžu sama.. A prý když můžu ještě postnout fotku na Instagram, umýt si vlasy a holit nohy, asi mi tak blbě ještě není :-D..Abyste rozuměli, Martin byl trošku zpruzený, chtěl jít totiž večer do města na koncert k výročí 68. roku.

Je půlnoc a já se probouzím se stále se opakujícími křečemi. Že by kontrakce? Začínám si měřit čas a zjišťuji, že je to jaksi pravidelné, po 7 minutách. Do toho ticha pronáším, že je dost možné, že rodím. Martin se převalí se vzdychnutím na druhý bok a v polospánku se ptá: „Už rodíš? Jedeme?". Když se mu dostane odpovědi, že ještě asi pravděpodobně nikam nejedeme, upadne do těžkého bezvědomí.

Chodím po bytě sem a tam a snažím se měřit čas. Střídavě ležím, sedím, chodím, funím a nakonec si dávám teplou sprchu. Měřím si čas a opět zjišťuji, že se to vše děje po 6-7 minutách a tohle už asi nepřejde. Martin chrápe. Doslova a do písmene :-D.

V 5 hodin ráno ho budím s tím, že jsem to ani nerozchodila, ani nevyležela a že bych pro jistotu možná radši jela do té porodnice. V hlavě rychle přemítám, co vše mám v porodní tašce a kolik jsem toho ještě nestihla pořídit do výbavičky. Abyste pochopili, Bertík se měl narodit až za 10 dnů a já klasicky ještě neměla vše nachystané. Kontrakce pomalu sílí. Martin hlásí, že se teda ale vůbec nevyspal..

Do porodnice přijíždíme kolem půl 7 ráno. Sestra na příjmu nazná, že je porod ještě na úplném začátku, že by mě klidně poslala domů, ale vzhledem k tomu, že je to třetí dítě a mají mi dát ještě antibiotika, tak si mě tam nechají.. Zatímco monitor už ukazuje poměrně dost slušné kontrakce a mně kapou atb, Martin sedí na chodbě a čeká. Vyřizuje si maily.

Po půl hodině dokapou atb a sestra mě posílá na chodbu za Martinem, ať to trochu rozchodím a porod urychlím (nutno říct, že u Apolináře v Praze může muž až na samotný porodní sál, kdy se tzv. "tlačí", přípravu musí žena absolvovat sama). Ujdu po chodbě asi tak 4 kroky a už funím jako kůň. Kontrakce jsou tak silné, že je musím hlasitě prodýchávat. Martin sedí vedle a ptá se mě, jestli už TO bolí.. :-D 

Bolí to jak čert!! Zvoním na sestru, že už mi fakt není dobře. Bere mě na přípravu, resp. do sprchy, kde trávím následující asi hodinu a půl. Mimochodem u Apolináře je to celkem sranda, příprava čítá asi tak 3 sprchy a 2 toalety, což je asi celkem zajímavé, když vás tam rodí třeba 5 O:-). Zatímco mi sestra jde pro balón, opírám se o stěnu sprchy a v mezičase mezi kontrakcemi hypnotizuji spáru mezi kachličkami. Martin kouká na chodbě na golfový videa na mobilu..

Chce se mi brečet. Jak je možný, že jsem za ty 3 roky zase zapomněla, jak moc to bolí? Jak jsem do tohohle mohla znovu jít a dobrovolně? Uvnitř mě řeže asi tak miliarda nožů a bolest vystřeluje až do zad. Kdybych mohla, rozmlátím hlavou ty kachličky. Sestra mě chválí, jak si dobře vedu a já ji málem se slzami v očích prosím a škemrám, jestli bych nemohla dostat něco na bolest (byť jsem nic takového nechtěla a naštěstí ani nedostala) :-D. Vlastně už docela dost chápu, jak se musí cítit závislý člověk, který má absťák.. Martin sedí na chodbě a stále v klidu trénuje údery Tigera Woodse..

Do pr... proč tu není? Napadá mě v záchvatu největší bolesti, kdy mě sestra nutí hopsat na balónu (to už někdy někomu pomohlo?) a sprchovat se teplou vodu (to už někdy někomu ulevilo?). Proč tu není mě nenapadá proto, aby mě držel za ruku (v té beztak svírám hadici od sprchy, která mi má údajně pomoct), ale proto, aby sakra viděl, jak moc a jak dlouho musím trpět!

„Sestři, já už to nemůžu vydržet, přece už musím rodit!", koukám prosebně na sestru s nadějí, že jestli ještě nerodím, vezme kouzelnou hůlku a dítě ze mě vyčaruje ven. No dobře, půjdeme na sál, zahlásí asi tak za dalších 158 minut (ve skutečnosti to bylo 10 :-D). Martin si šel do bufetu koupit sendvič.

Přivedli mě na porodní sál. Kontrakce se už skoro nedají vydržet, v jeden moment už křičím na sestru, že budu rodit a kde je sakra můj muž. Asi jsem to pronesla dost jasně, poněvadž za chvilku se na sále objevuje Martin v modrém plášti. Kouká na můj ztrápený výraz a prohlašuje: „Neboj, už to brzy bude." No já se samozřejmě nebojím, já totiž rodím.

O 5 minut později (a to si nedělám legraci, opravdu tam byl tak krátce) na mě nadšeně volá: „Už vidím hlavičku, už to budeee, vydrž!" Zatínám zuby jak nejvíc dovedu. Chvíli mám pocit, že se roztrhnu vejpůl. A můj muž povzbuzuje, skoro tak, jako když se kouká v televizi na biatlon :-D.

O další 2 minuty později se narodil Bertík. Nejúžasnější, nejkrásnější, nejmilovanější miminko na světě. Můj muž se na mě dojatě podívá, pohladí mě po upocených vlasech a co možná nejněžněji pronese: „Vidíš, tak JSME TO ZVLÁDLI." :-) No jo, zvládli a nekonečně se zamilovali.. Už potřetí!



xxx